Miloval město Lanškroun a také mu věnoval knihu "Lanškroun, moje pozdní láska". Vyšla na konci roku 2014 a obsahuje několik desítek textů, které spolu s dobovými fotografiemi a obrázky mapují zajímavá historická období i místa regionu. Dušan Šlahora vládl nejen slovem psaným. Jako málokdo a z patra dokázal odvykládat historii kdejakého kouta města, ale také naformulovat zásadní postoje a názory na věci veřejné. Vysoký charismatický muž v obklopení posluchačů, tak si ho vybavuji. Ale také jako neúnavného dobrovolníka, který z okolí Zámečku odnosil metráky nepořádku a pro děti tam vybudoval legendární, dnes už neexistující hřiště Eldorádo. Moje děti si tam ještě stačily sem tam zarazit třísku do zadku a přiznávám, že nejednou jsem trnul, aby konstrukce stavby vydržela. Jenže nebezpečí do života i dobrodružství patří, protože nás učí ostražitosti i dovednostem, které bez jisté míry rizika získat nemůžeme.
Dušana Šlahoru normalizační režim po roce 1968 "zvalchoval" a v době, kdy byl na vrcholu sil, skončil v dělnických profesích, bez možnosti věnovat se tomu, co měl rád. Nezahořkl, ale naplno doháněl možnosti, které mu svoboda po roce 1989 nabídla. Z toho, jak se vyvíjí naše společnost, nebyl právě nadšený, ale byl to muž šarmantní a smířlivý, který než by něco kritizoval, raději přiložil ruku k dílu, tam, kde bylo třeba.
Děkuji, bylo mi ctí se s Vámi potkávat, pane Šlahoro!
František Teichmann
Jako vzpomínku uveřejňuji jeden starší rozhovor, který jsem s ním připravil pro Listy Lanškrounska zhruba před deseti lety:
MĚJME RÁDI SVĚT, JAKÝ JE
Rozhovor s Dušanem Šlahorou o jeho životě v 2. polovině 20. století
„Tak jestli chcete, tak přijďte!“ Řekl mi před několika lety pan Šlahora a zval mě tímto na prohlídku Zámečku, kde v té době působil jako dobrovolný kastelán a budovatel Eldoráda, velmi svérázného a nadmíru dobrodružného dětského hřiště. Vzhledem k tomu, že jsem v Zámečku nikdy nebyl, nebylo mé rozhodování dlouhé.
Ve smluvený čas jsem na kole přijel ke vstupu do věže, kde už se z dálky tyčila majestátní postava pana Šlahory obklopená dětmi, které si v okolí Zámečku „hrály.“ Na tom by jistě nebylo nic zvláštního, kdyby každý z pětice dívek a chlapců u šarmantního výkladu o historii věže zveselela nevykuřoval. A tak zatímco děti bafaly svoje „Petrušky“ a „Malborka,“ a pan Šlahora vyprávěl o ctihodném knížeti z Lichtenštejna, ve mně se rozlévalo nutkání nějak ty výrostky umravnit. Nicméně jsem tomuto učitelskému chvění odolal a s určitým pobavením si vychutnával probíhající scénu. Děti evidentně se zaujetím poslouchaly vyprávění a jen sem tam potáhly z retka. „Á pane kolego, přidáte se k nám?“ Přivítal mě Dušan Šlahora a začal sestupovat po příkrých schodech do podzemí. Děti típly cigára a sestupovaly za ním. Teprve teď jsem si uvědomil, jak velkou kantorskou lekci jsem dostal. Pan Šlahora přejížděl kuželem světla po stropu sklepa a ukazoval dětem za nohy visící netopýry. Venku se pak ze široka usmíval a na vysvětlenou jen dodal: „Oni by stejně kouřily, takhle alespoň zažily něco zajímavého.“ A já si vzpomněl na slova Jana Ámose Komenského: „Vše nechť plyne, budiž násilí vzdáleno věcem.“ Cesta Dušana Šlahory k životní radosti a laskavosti však nebyla přímočará. Více, než komu jinému, ji ve dvacátém století zkřížily osudové letopočty s osmičkou na konci. Nejvíce pak rok 1968. A právě o něm je z velké části také tenhle rozhovor.
Své dětství, do kterého zasáhla také druhá světová válka, jste prožil v Chocni. Jak na tuhle životní etapu vzpomínáte?
Bylo to období, které pro mě bylo většinou radostné. My kluci jsme hráli fotbal, i když se bojovalo u Kursku nebo se bombardovala Anglie. Ten svůj dětský svět se svými dobrodružstvími a tajemstvími, se svými láskami, ten jsme si nenechali vzít. Ve škole samozřejmě občas učitelé zpustili jakousi propagandu. Psali jsme životopisy Hitlera a jiných nacistických pohlavárů. Ale docela dobře jsme cítili, že učitelé nám něco říkají, ale přitom si to nemyslí. Nikdo z nich nesdílel fašistické názory. Věděli jsme, že to dělají proto, aby si vydělali na chleba, že se bojí režimu a lžou nám. Věděli jsme také, že si tímto způsobem sami ubližují a svůj život kazí, ale také jsme jim to odpouštěli, protože jsme tušili, že se za téhle situace jinak žít nedá.
Nebyl to tak trošku úděl učitelů po většinu 20. století – něco jiného říkat a něco jiného myslet?
Tak to je stoprocentně pravda. Já ty učitele litoval a to jsem ještě netušil, že se do stejné situace dostanu po létech sám, když jsem se v podstatě nepříliš rád tím učitelem také stal.
Musím říct, že jsem učitelem ani jako žák být nechtěl. Trošinku jsem své učitele litoval. Ne jen z těch důvodů, o kterých jsem se zmiňoval, ale hlavně proto, že mnozí učitelé nás jako žáky nezvládali a velmi špatně snášeli tu naši dětskou agresivitou. Mnozí učitelé od nás měli hanlivé přezdívky a trpěli tím, jaké jsme si na ně připravovali podrazy. Rozhodně mě ten učitelský život nelákal. Tušil jsem, že toto by mi to jako učiteli také hrozilo a dlouho jsem o této kariéře neuvažoval.
Když se vrátíme do období hned po druhé světové válce, do roku 1945 – 1948, tak v té době ovládlo českou kotlinu kromě radosti z konce války také velké vzhlížení k Sovětskému svazu a jeho politickému uspořádání. Bylo české nadšení pro sovětské osvoboditele opravdu tak jednoznačné a bezvýhradné?
Byli lidé, kteří se příchodu sovětské armády obávali. To byli třeba ti, kteří k nám ve 20. letech utekli a měli s tímto režimem své zkušenosti. Devadesát pět procent obyvatel však bylo jednoznačně prosovětsky naladěno. Tam se spojily dvě nebo tři starší tendence. My Češi jsme už od dob K.Havlíčka Borovského byli rusofilové. Známe ten slavný výrok, že v Čechách nebude dobře, dokud se ruský kůň nenapije z Vltavy, a jiné. Hlavně tu však byla dvoupólovost válečné doby Hitler a Stalin. Zatímco Hitler byl absolutní zlo, tak Stalin v té době znamenal nekonečnou naději. V té době si kde kdo vylepoval v bytě Stalinovy portréty. Stalina jsme zbožňovali tak, jak se dnes zbožňují hvězdy showbyznysu! A vůbec to sledování událostí na východní frontě bylo něco, na čem ten náš život visel. Věděli jsme, že buď to Stalin vyhraje nebo to všichni prohrajeme!
Zavzpomínejte na rok 1946, kdy ve svobodných volbách vyhráli komunisté. Bral jste to jako věc samozřejmou?
Celkově se dá říct, že komunistům vyhovuje válka. Kdysi jsem četl životopis Leninův, kde se popisuje jak Lenin před první světovou válkou žil v Ženevě jako chudák, naprosto izolovaný člověk. V jeho textech se občas vyskytují pesimistická prohlášení, že si vpálí kulku do hlavy, protože naděje na úspěch komunismu byla minimální. Pak přišla I. světová válka, hlad a utrpení. To byla ta situace, které dokázal využít.
Podobně využili revolučnosti prostého lidu komunisté po II. světové válce u nás. Vědělo se, že komunisté jsou v odboji proti Hitlerovi. Já bych řekl, že kdyby ty volby byly už v pětačtyřicátém roce, tak komunisté dostanou ještě více hlasů, třeba i přes 50%. Velký český básník Vladimír Holan vstoupil do komunistické strany v roce 1945 ani ne tak kvůli komunismu samotnému, ale z vděčnosti k Rusům a k výsledkům války. Jakési průzkumy mluví o tom, že kdyby byly svobodné volby až v roce 1948, dostali by komunisté hlasů zase o něco méně.
Nakonec to podobně probíhalo i v jiných zemích – Rakousku, Francii, Itálii, kde komunisté dostali také velmi mnoho hlasů a v každých dalších volbách už podstatně méně. Válka rozhodně přinesla komunistům velikánské sympatie.
Vy jste v 50. letech byl velmi mladý, čerstvý absolvent gymnázia. Kdy jste si v té době začal uvědomovat, že je „něco“ špatně v té naší České kotlině?
Byly tu dvě nebo tři nekomunistické strany, které s ní ale spolupracovali. Komunistická strana také zdaleka neukazovala tu svou zločinnou tvář tak, jako později. Například se komunistické straně podařilo do svých řad získat také některé faráře, kulturní přestavitele a univerzitní profesory. To byla delší tradice sahající až do období krátce po I. světové válce. Já si například vzpomínám, jak do komunistické strany v roce 1945 vstoupil Pablo Picaso a pronesl takovou velikou a pro komunisty lichotivou větu, že přišel ke komunistické straně tak jako se chodí ke studni.
Když takovéto názory běžně čtete, tak si o komunistické straně musíte vytvořit dobré mínění. Ale určitá varování tu byla a teprve až po létech jsme si uvědomili, že už první poválečný vládní program, se kterým přijela vláda z Košic do Prahy, značně omezoval principy svobody a demokracie.
Například omezil počet politických stran jen na čtyři, místo těch dvaceti, které tu byly za první republiky. Některé strany, jako například strana agrární byly dokonce vysloveně zakázané. Už tam bylo patrné, že ta naše demokracie bude řízená a sám pojem lidová demokracie se stal terčem různých průpovídek. Například koloval takový vtip: „ Víte jaký je rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií? Takový jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou!“
Už jste naznačil, že stát se učitelem rozhodně nebylo vaše přání, nicméně jste v Lanškrounském regionu začínal ve Výprachticích jako učitel. Jak bylo později vnímáno to, že jste od své profese sběhnul na filozofickou fakultu do Olomouce k češtině a ruštině?
No trochu to vadilo. Na té mé první štaci ve Výprachticích by rádi viděli, kdybych se věnoval obci, hrál divadlo, chodil na schůze a podnikal akce s dětmi. Asi tak tři roky jsem to dělal, ale přišel jsem na to, že asi nejsem ten pravý venkovský učitel. Zjistil jsem, že jsem člověk města, intelektuál. Člověk kterého nesmírně baví zavřít se s knihou do pokoje, sledovat to, co se děje v Praze, potřebuje znát nové knihy, filmy a takové to filozofické proudění. To jsou dodnes takové moje lásky, hloubání o původu a významu světa, takový ten věčný spor s náboženstvím a teologií. Dokonce jsem svého času uvažoval o tom, že pokud bych měl u kantořiny zůstat, tak by to byla kantořina na nějakém vyšším stupni škol nejlépe na škole vysoké. Také jsem se později k postgraduálnímu studiu na pražské filozofické fakultě hlásil. Byl jsem tam také přijat, ale právě ty okolnosti okolo roku 1968 mě to znemožnily.
Určitě jste měl nějaké knihy mládí, které vám pomohly zorientovat se v období dospívání. Vzpomeňte na ty nejdůležitější.
Bohužel musím říct, že doma jsme mnoho knih neměli. Záviděl jsem svým spolužákům, jejichž rodiče měli doma veliké knihovny. V té době knihy samozřejmě velmi výrazně usměrňovaly vkus a zájmy mladých lidí.
Já jsem se musel prokousávat hordou takového toho dětského braku, těch různých klukovských příběhů. Já na to i rád vzpomínám, protože se to dobře četlo. To že je to čtivo pokleslé a ne ta pravá literatura jsem poznal až mnohem později. Na gymnáziu jsem začal získávat orientaci v literatuře a začal jsem si všímat také hodnotnějších autorů pro mládež jako byl Julius Verne. Velmi mě oslovil také Karel Čapek, který se stal mým asi nejoblíbenějším autorem. Některé jeho knihy jsem četl snad asi desetkrát! Byl to autor velmi tvořivý, který zanechal obrovské dílo, jež zachycuje celou univerzalitu lidského života.
Jak jste prožil období začátku šedesátých let, kdy začalo v Československu docházet pozvolnému, ale jistě významnému posunu v politickém i kulturním dění?
První roky jsem prožil ve škole v Červené Vodě, kde jsem byl pět let ředitelem. Právě během této doby jsem vystudoval vysokou školu a v roce 1967 jsem se stal ředitelem okresní knihovny v Ústí nad Orlicí. To bylo místo, které mi naprosto vyhovovalo. Tam jsem byl vyvázán z těch každodenních ředitelských povinností základní školy, kde jsem musel sledovat to, jestli jsou přítomní všichni učitelé, jestli nechybí školník a přišel kuchař. Jestli neteče střechou do školy. Mně to vedení školy naprosto nevyhovovalo. Jsem člověk nepraktický, organizačně málo schopný nebo neschopný, takže vedení takového velikého kolektivu učitelů a dětí bylo nad mé síly.
To asi vzpomínáte rád na to krátké období, kdy jste působil v okresní knihovně?
To bylo velmi šťastné období, neboť polovinou mých povinností bylo sledovat knihy, číst a pořádat besedy se spisovateli, občas něco napsat a účastnit se literárních a jiných konferencí. Tam jsem byl ve svém živlu a velmi šťastný. Bohužel to bylo to nejkratší období mého života. Protože jsem tam nastoupil na podzim 1967 a hned v zápětí v zimě 1968 začalo docházet k prvním politickým změnám. Prezident republiky a první tajemník ústředního výboru Ksč byl odvolán ze své stranické funkce a byl spuštěn proces nebo chcete-li kvas, kterému se dodnes říká „Pražské jaro 1968“ nebo „Polednová politika,“ a který skončil srpnovou okupací.
Vzhledem k tomu, jak vás soukolí normalizace semlelo se dá odhadnout jak aktivně jste v tomto období angažoval.
Angažoval jsem se velmi. Navíc v okresním městě, na mě bylo dost vidět. Když mě pak propouštěli z místa ředitele knihovny, měl jsem na svém kontě několik „velkých hříchů.“ Například jsem vystoupil na okresní konferenci KSČ s kritikou politické práce v kulturním úseku a organizoval jsem různé petice a další aktivity, které podporovaly dubčekovské křídlo v tehdejším KSČ.
Věřil jste v ideje 68. roku a v reformovatelnost socialismu?
Že komunismus není to pravé jsem poznal již o něco dříve. Zvláště po roce 1956, kdy vystoupil Chruščov na 20. sjezdu komunistické strany Sovětského Svazu s drtivou kritikou Stalina, ze které jasně vyplývalo, že je to veliký zločinec, a že praktiky zločinu prosákly celou komunistickou stranu. Pozoroval jsem ale od toho roku proces, který byl později označen jako „tání.“ Ten pojem tání se později rozšířil na celou východní Evropu a některá periodika, především Literární noviny začaly nastolovat témata jakési vnitřní kritiky poměrů. Uvažovalo se o tom, jestli má komunistická strana zasahovat do života spisovatelů a filmařů, jestli má stanovovat, jaké mají vznikat obrazy a divadelní hry. Přišlo se na to, že tady by „vedoucí úloha komunistické strany“ neměla do věcí zasahovat. Tato činnost byla později označena za takovou pomalou demontáž komunismus. Vzpomínám si jak v letech po roce 1960 vznikla malá divadla jako Semafor, Zábradlí a další instituce, které se vymykaly komunistické kontrole a vznikaly krásné filmy ze kterých už zdaleka nečpěla komunistická ideologie. V tomto směru vzpomínám na film „Starci na chmelu,“ kde mladí lidé uvažovali o Masarykovi a především na filmy Miloše Formana. V roce 1967 natočil film „Hoří má panenko“, kde si dělá legraci z funkcionářů jedné hasičské organizace, ale v podstatě ti strejci, kteří organizují ples, byli karikaturou tehdejších nejvyšších státních představitelů i s tou jejich nekompetentností a hloupostí. Tady člověk vycítil, že komunismus lze nějakým způsobem kritizovat a nahlodávat, ale nedávná zkušenost z padesátých let v podobě potlačených povstání v Maďarsku a NDR nám říkala, že je třeba to dělat takticky a opatrně, aby to zase neutopily v krvi sovětské tanky.
V Čechách to ale dlouho nevypadalo, že by Sověti zasáhli. S jakými pocity, se člověk probouzel ráno 22. srpna 1968?
Bylo to neuvěřitelné. Lidé říkaly, že je to šok, ale snad to bylo ještě horší! To bylo naprosté zhroucení celého života. Chci ale říct jednu zajímavou věc. Když jsem se v tom vření šedesátých let angažoval, tak mi moje maminka říkala: „Nedělej to! Přijdou sem Rusové a doplatíš na to!“ Já jako člověk plný různých teorií jsem to odmítal: „Mami, prosím tě, vždyť to už dnes není možné, svět je jiný!“ A to, že měla maminka pravdu a já jsem na to doplatil, ukazuje, jak jsem s tím absolutně nepočítal. Na svou omluvu musím říci, že s tím nepočítal snad nikdo. Podívejte, jak obrovským způsobem to překvapilo také samotného Dubčeka a lidi kolem něho. A to byli lidé informovaní! Ti lidé přece mohli mít jakési zprávy, které je informovaly, jaké masy vojsk se shromažďují okolo hranice, a přesto se tvářili jako překvapení. Oni sami byli uchlácholeni tím, že komunismus, jako světová ideologie si něco podobného nemůže dovolit, že by tím spáchala svou sebevraždu! To se nakonec ukázalo, jako správný předpoklad, protože komunismus po roce 1968 zcela znemožnil.
Snažil jste se v těch prvních měsících po srpnu 1968 nějak angažovat? Po určitou dobu asi existovala naděje, že by se ten nepříznivý osud mohlo podařit ještě zvrátit.
Tenkrát jsem ještě flintu do žita neházel. I pozdější normalizátor Gustav Husák mluvil o tom, že budeme pokračovat v politice Pražského jara. To byla ale od něho naprostá lež a sprostota. Neboť naopak poměry, které v sedmdesátých letech Husák spolunastoloval vracely republiku ne do let šedesátých, ale padesátých. Trefně se o tom vyjádřil folkař Jarek Nohavica: „Nutili nás sežrat to, co jsme už jednou vyblili.“
Cosi jsme se snažili dělat. Věřili jsme, že se podaří něco ovlivnit, ale v komunistické straně narůstaly síly, které vpád sovětské armády vítaly a začali se objevovat bezcharakterní lidé, kteří byli ochotní spolupracovat na nastolení komunistického režimu v té jeho nejodpornější „fízlovské“ podobě.
Kdy jste si uvědomil, že situace je beznadějná?
Bylo to v zimě 1969. Tenkrát se v Praze konaly protesty v souvislosti s hokejovými utkáními Čechoslováků a Sovětů a v novinách se psalo o tom, že prezidenta Svobodu navštívil jakýsi sovětský maršál, který mu pohrozil, že pokud protesty nepřestanou, tak přítomnost sovětských vojsk bude ještě posílena a vývoj bude ještě více znásilněn.
Na jedné schůzi, kde se o tom mluvilo jsem se ozval a říkal jsem, že to vypadá tak, jako kdybychom byli sovětská gubernie. Tenkrát se ke mně mnozí ještě přidali, ale později jsem byl s tímto názorem osamocen a tento můj výrok o sovětské gubernii se objevil v mém kádrovém posudku, který mi znemožnil jakékoliv aktivní působení ve školství nebo kulturních institucích.
Dny mého působení v okresní knihovně totiž ten rok byly sečteny. Ještě mě pak na rok schovali do základní školy do Damníkova, ale věděl jsem, že je to jen mezistupeň. Tak se to tenkrát dělalo. Dubček také nějaký čas působil jako velvyslanec, než se ho definitivně zbavili.
Dušan Šlahora u hřiště Eldorádo
Vy jste mi už říkal, že tohle období pro vás bylo velmi depresivní.
Byla to velká deprese. Omlouvá mě snad jedině to, že někteří kolegové to řešili ještě tragičtěji než já - emigrací nebo dokonce sebevraždou. Pro mě tyto dvě věci nepřicházely v úvahu. Já nejsem tak radikální člověk. Věděl jsem, že mě čeká to, co už si prožili mnozí lidé v padesátých letech. Nevím, jestli jsem už tehdy věřil Karlu Krylovi, který zpíval, že tato noc nebude krátká. Netušil jsem však, že to bude dlouhých dvacet roků života se psí hlavou. Naštěstí jsem to přečkal a jsem rád, že jsem se dožil roku 1989 a svým způsobem tak vyhrál ten svůj boj s komunismem.
Vy jste opravdu nikdy neuvažoval o emigraci?
Tam velmi zásadní roli sehrála rodina. Měli jsme tři malé děti. Emigrace s celou rodinou by byla obtížná a emigrovat sám, to už bych si vůbec neuměl představit. Ta vazba na rodinu hrála velmi výraznou roli. Navíc manželka měla ve výprachticích staré a nemocné rodiče! Takže odchod z republiky nepřipadal v úvahu.
Vy jste dvacet dlouhých let působil v Tesle. Byla to pro vás existenciální nutnost nebo jste ve své práci alespoň částečně našel nějakou radost?
Byla to ta první možnost. Práce se mi nelíbila. Pracoval jsem u velikého stroje, ze kterého jsem měl strach, byl nebezpečný, protože byl stále pod vysokým napětím. Naštěstí ta práce nebyla fyzicky vyčerpávající. Byla to spíš jakási služba, kdy jsem kontroloval chod stroje a prováděl měření. Každá druhá směna byla noční a já jsem si tam s sebou mohl brát různé knihy a číst si. Vyhovovalo mi, že to bylo v Lanškrouně, že jsem tam měl sem tam chvilku pro sebe. Navíc i lidé kolem mě byli velmi ohleduplní a tolerantní. Trpěli mi ty mé radůstky. Parta dělníků nebyla špatná, a jak už to v kolektivech bývá, byli tam lidé nejrozmanitějšího charakteru. Lpěl na mě ale celou dobu mrak trestu, vědomí toho, že jsem tam nedobrovolně a proti své vůli. Ty pocity, že marním své dny na mě občas doléhaly.
Našel jste si nějaké koníčky, ve kterých bylo možné se alespoň částečně realizovat?
Ale ano, zkoušel jsem různé věci. V letech 1974 až 1979 jsem pomáhal lanškrounskému šachovému oddílu. Šachisté tenkrát byli na velmi dobré úrovni a společně jsme oslavili v roce 1976 třicetileté výročí lanškrounského šachu. Dokonce jsem o tom napsal jakousi knížečku. Bylo zajímavé, že jsem byl ale celou dobu i u této práce sledován. Do této brožurky jsem napsal citát Stefana Zweiga, že šachy jsou jedinou hrou, o které nikdo neví který Bůh ji stvořil, aby zaměstnal duši a odstranil nudu atd. Brožurka se dostala až někam na okres, kde jim tento citát velmi vadil a také moje jméno bylo v nelibosti. Tak si pozvali na kobereček vedení šachistů a vyměřili jim pokutu 100 korun za to, že vůbec tato knížečka vznikla.
V práci jsem mimo jiné začal číst dějiny Lanškrouna a s potěšením jsem si vypisoval zmínky o Lanškrounu, které se objevovaly i v dílech nadregionálních autorů jako byla třeba Božena Němcová. Zvenčí jsem se začal postupně dozvídat informace o pohnutých osudech zdejšího kraje i o lidech, kteří jsou s ním spojeni. Tak jsem se třeba dozvěděl, že do Výprachtic na letní byt přijížděl ke své přítelkyni, paní Kvapilové, básník Konstantin Biebl. A dozvídal jsem se další zajímavé skutečnosti, které jsem si postupně ověřoval a připravoval podhoubí pro své články. První, právě o návštěvách Konstantina Biebla ve Výprachticích, jsem publikoval v tehdejším Lanškrounském Zpravodaji ještě nepodepsaný v roce 1988, jako dělník v Tesle.
Setkal jste se během těch sedmdesátých a osmdesátých let s tím, že vás nějak sleduje státní bezpečnost a kontroluje vaše aktivity?
Bohužel jsem byl pod neustálou kontrolou. I přesto, že ten režim byl velmi lajdácký a nepořádný, tak na hlídání určitých lidí si potrpěl velmi důkladně. Asi v roce 1980 mě tehdejší mistr pan Vaculík požádal, jestli bych nechtěl dělat jakéhosi kulturního referenta ve výboru ROH. Tedy v pravdě bezvýznamného človíčka, který by organizoval rozdávání vstupenek na kulturní pořady popřípadě vymyslel program zájezdů. Já s tím souhlasil, ale za týden pan Vaculík přišel a říká: „ Nepůjde to. Celozávodní výbor KSČ je proti!“
Teprve po listopadu 1989 se mi jeden z nejbližších spolupracovníků dělníků přiznal, že byl pověřen místním velitelem STB k tomu, aby mě sledoval a kontroloval. Tento policejní pracovník mého hlídače navštěvoval a na mě se vyptával. O tom jsem ale tehdy neměl nejmenší ponětí.
S jakými pocity se to člověk takhle po letech dozvídá?
Musím se přiznat, že jsem se na něho příliš nezlobil. Já se ale také musím přiznat k jedné vážnější věci. Já se v té Tesle choval velmi normalizovaně! Tam jsem už opravdu jakékoliv chutě na nějakou rebelii ztratil. Bylo to z několika důvodů a ten nedůležitější byl ten, že vyrůstaly děti. Dcera i syn se velmi dobře učili a chtěli jsme, aby mohli jít studovat. Věděl jsem, že posudek tam bude hrát významnou roli a tak jsem byl velmi loajální. Chodil jsem do prvomájových průvodů, chodil jsem i volit a to vše bez protestů.
Snažil jsem se nezavdávat příčiny k tomu, abych byl pronásledován. Představa toho, že bych byl ještě nějak více šikanován a vyslýchán, ta mě už vůbec nelákala.
Myslíte si, že režim se tak trochu spokojil s tím, že vás zlomil a už vám dal víceméně pokoj?
Musím se přiznat k tomu, že jsem naprosto rezignoval. Viděl jsem tu jeho sílu a odhodlanost potlačit jakýkoliv odpor i nejbrutálnějšími prostředky. To se nakonec ukázalo v roce 1969, kdy jednu z demonstrací v Praze rozehnal tankový pluk.
Já ztratil naději, že by mělo smysl něco dělat a věnoval jsem se takovým těm elementárním úkonům, jako byla starost o děti a rodinu. Stáhl jsem se do nejužšího soukromí, a ten velký svět už jsem nechal být.
Už v průběhu osmdesátých let ale docházelo podobně jako v šedesátých letech k určitým změnám. Hlavně po nástupu Michaela Gorbačova do čela Sovětského Svazu. Všímal jste si těchto změn?
Bylo tam více takových věcí. Zvlášť bylo nápadné, když během tří let umřeli tři sovětští generální tajemníci. Režim prakticky nedělal nic jiného, než pořádal okázalé pohřby. Už to ukazovalo, že je tam něco nenormálního, něco nemocného. Samotného Gorbačova jsem začal vnímat až později v roce 1987. Kdosi napsal něco v tom duchu, že Gorbačov dělá něco podobného jako Dubček. Nebylo ale jasné, jak hluboká tato změna bude a musím se přiznat, že jsem po zkušenostech z roku 1968 byl dost skeptický.
Řekl byste, že vás listopad 1989 zaskočil, že jste už s podobným vývojem nepočítal?
Tak asi rok jsem už jsem v určité naději žil. Ten pocit způsobovala polská Solidarita, která už o rok dříve v roce 1988 porazila komunistickou stranu ve volbách a premiérem komunistické země se stal nekomunista. Podobně se rozklížil i režim v Maďarsku. Takovou už hmatatelnou skutečností bylo potom bourání zdi v Berlíně. Když se podařilo prosadit změny i v Berlíně, na kterém Kremlu vždy velmi záleželo, věřil jsem, že existuje naděje na porážku komunismu i u nás.
Doléhala na vás především radost, když došlo na sklonku roku 1989 k politickým změnám, nebo to byl i smutek z toho, že už vás to zastihlo relativně zralém věku nedlouho před důchodem?
Ta radost naprosto převládala! To bylo absolutní štěstí! I to, že jsem pak začal pečovat o Rudoltický Zámeček a odpracoval jsem tam tisíce hodin zdarma, to byl projev té neskonalé radosti, že něco ještě dělat můžu a že můžu být nějak platným! I když mi už bylo šedesát, ještě jsem se tak úplně starý necítil. Ba naopak to, že jsem šel do důchodu a nemusel chodit do práce mě velmi vyhovovalo, protože jsem začal být pánem svého času.
To popřevratové období je nejkrásnější kapitola mého života, kdy se cítím nejšťastnější a život má tu podobu, jakou jsem si vždycky přál.
Dušan Šlahora u "svého milovaného" Zámečku ještě před jeho rekonstrukcí
Bral jste rok 1989 jako svou morální satisfakci?
To určitě! Kdo by to tak nebral? Ale neměl jsem chuť někoho trestat a stíhat okresní „papaláše“, kteří mě tenkráte zbavili možností uplatnit se v životě. Paradoxem je, že ten vedoucí školského úřadu, který byl na tom mém propouštěcím papíru podepsán, sám spáchal těsně po listopadu 1989 sebevraždu, protože neunesl tu tíhu odpovědnosti za činy, kterých se dopouštěl.
Život se s vámi zrovna nemazlil a pracovně nejplodnější léta jste strávil „uklizen,“ zcela mimo svůj obor. Měl jste v těch letech „blbé“ normalizace nějaké životní krédo, které vám udrželo chuť do života a zůstává platné i doposavad?
Myslím na krásná slova francouzského myslitele Michaela Montaigne: „ Snažme se neprohospodařit drahocenný dar života a nepropást svou osudovou chvíli. Mějme rádi svět, jaký je a ne jaký by měl být, ale přece jen usilujeme o jeho zlepšení.
František Teichmann, foto - archiv LL