Poslední rok, to je docela jízda. Šestým rokem natáčíš pořad Uchem jehly, knižně Ti vyšel rozhovor, který se stal doslova bestsellerem. Řekl bys, že se ti daří, že máš takové šťastné životní období?
Můj život byl vždycky hodně rychlý. Taky si myslím, že každý rok mého života byl docela úspěšný. Jsou věci, které jsou více vidět a ta knížka je shodou okolností tím, co vidět je. Byly věci, které mě stály mnohem více úsilí, ale skoro nikdo o nich neví. Tak to někdy je. Nemohu si ale na nic stěžovat, ta kniha je svým způsobem zhmotněním toho, co cítím, jak myslím, je to něco konkrétního, něco mého, od začátku do konce. I když ne jen mého, na knížce se podílela Markéta Zahradníková, což jí dalo hodně práce. Sám to znáš, prezentuješ někoho, ale je za tím také spousta tvé práce a tvého času.
Je pravda, že v poslední době dostávám tolik různých nabídek a pozvánek, že nejsem schopen to ani vstřebat. Sám to tady vidíš, kolik tu mám pošty a to nepočítám maily. Jeden můj kamarád mi říkal, abych nezapomněl, že auto má také brzdu. Musím trochu přibrzdit, byť to moc neumím. Umím jen přidávat plyn. (smích)
Máš pro tu současnou, Boží přízeň nějaké vysvětlení?
V knížce píšu, že jsem celoživotní outsider. Celý život jsem musel něco dohánět, někam za něčím běžet. Někteří to dostali shora úplně zadarmo. Já zadarmo nikdy nic neměl, všechno jsem si musel zasloužit, vydřít, odpracovat. Teď mám teprve pocit, že nastala doba, kdy i já začal sklízet. Vezmi si, že mám spoustu mladších známých, kdy mnozí z nich už jsou preláty, monsignory a Bůh ví čím. Nemyslím ale jen církevní prostředí, lidé v pětatřiceti zastávají významné manažerské pozice. Starosta Lanškrouna je o hodně let mladší, než jsem já. Mně je 52 let, tudíž je nejvyšší čas, abych už začal sklízet!
Stěžovat si ale nemůžeš, to by bylo vzhledem k úspěchu tvé knihy myslím rouhání!
(Smích) Já si nestěžuji! Důležitá je vděčnost. Vždycky, když ráno vstanu, poděkuji Pánubohu za to, že jsem vstal, a když jdu spát, poděkuji za den, který jsem prožil. Prostě se snažím dívat na život pozitivně, mám se báječně a mám kolem sebe báječné lidi.
Už jsi zmínil Markétu Zahradníkovou...
Ano, já byl její diktátor. Já diktoval a ona psala! (smích)
Ta kniha byl její nápad, nebo jí ho někdo vnuknul?
S tou knížkou to vzniklo tak. Původně jsem si chtěl udělat dárek k padesátinám, abych zmapoval to, co bylo. Aby něco z toho výročního, řekl bych mého posvátného roku, zbylo. Jenže jsem to nedal. Přecenil jsem své možnosti, že bych sám napsal knihu svých glos a poznámek. Markéta Zahradníková je sestrou Marcela Zmožka, se kterým se už dlouho znám, ale to že má sestru, jsem nevěděl. A ona za mnou přišla s nápadem, jestli bychom nemohli společně připravit knižní rozhovor. Jenže zároveň přiznala, že to nikdy nedělala a myslela si, že ji okamžitě vyhodím!
Už před tím jsem koketoval na tohle téma s některými lidmi, kteří mají s rozhovory velké zkušenosti a navíc mají i významné jméno. Nakonec jsem si řekl, že je fajn, že je to ženská a že je evangelička... Zkrátka mi to zapadalo do mé představy o otevřeném rozhovoru.
Mimochodem, jaký to byl porod? Z toho textu mám pocit, že to šlo tak nějak samo…
Byla to strašná práce, vždyť já to musel nejméně stokrát přečíst! (smích) Navíc to byla vysloveně týmová práce!
Na to jsem se chtěl zeptat, na začátku knížky děkuješ Růženě Šteflové, asi by bylo pěkné říct za co.
Ona byla první člověk, kdo to ještě v surové podobě četl. Děkuji ji za tu češtinářskou práci, kterou s tím měla. Markéta o sobě sama přiznává, že má všechny dys, takže si dokážeš představit, jak to vypadalo! Ona Růženka dokonce Markétě dávala jako správná učitelka lekce češtiny. Já u toho byl, takže jsem se díky tomu něco naučil a leccos pochytil! (smích)
Chápu, že i tvá čeština ještě nějaký zásah sem tam potřebuje.
To ano, to potřebuje, ale mám pocit, že ta knížka je až moc česká! Proto jsem ji nerad četl, protože se mi to blbě četlo! Když jsem psal do Orlického deníku glosy, tak mi Karel Pokorný mé texty upravoval jen trochu, takže tam zůstalo patrné to, že jsem Polák. Nebyly tam chyby, to ne!
Fotografie z autogramiády knihy Postel, hospoda, kostel a setkání s malým čtenářem
Vzpomínám si, bylo to psáno polskou češtinou. To mají, myslím, lidi na tobě docela rádi!
No ano, to mají. Jenže tady v té knížce už to není. Proto se mi to čte dost komplikovaně! Nicméně já chápu, že když je to pro českého čtenáře, tak to tak musí být a já za to jsem Růžence moc vděčný.
Když jsem se nad knihou zamýšlel, hodně často mi na mysli vyvstával termín evangelizace. Prostě mám pocit, že Postel, hospoda, kostel hodně oslovila ty, kteří do kostela nechodí. To ale asi nebyl záměr, nebo se mýlím?
Řekl bych, že prvoplánový záměr to nebyl, ale ten druhoplánový, nevědomý to asi byl. Obdobné je to totiž na mých besedách, přichází na ně 300 - 400 lidí. Když se zeptám, kdo z nich chodí pravidelně do kostela, zvedne ruku do 20 % z nich. V církvi mezi svými se setkávám někdy s velmi silnou opozicí a podobně je to i tady v Lanškrouně, protože cítím, že nikdo není doma prorokem. Ta kniha není primárně adresována těm, kdo do kostela nechodí, ale já už takový jsem, že hodně oslovuji právě tuhle část společnosti.
Já bych ani neřekl, že je to evangelizace, spíš preevangelizace. Církev má v téhle společnosti složitou situaci. Ty nejdříve musíš u lidí odbourat falešné představy o církvi, Bohu a duchovnu obecně. Teprve pak můžeš evangelizovat. Spousta lidí má předsudky a vezmi si, jak kazí vztahy. Když si o někom, koho ani neznáme, vytvoříme v hlavě předsudek, to se velmi špatně odbourává. Já jsem se snažil, a to byl cíl toho, když jsem přišel do České republiky, nedělat evangelizaci... to neumím a ani přesně nevím, co to pořádně je. Ale chtěl jsem odbourávat nánosy bahna, které se nashromáždily na církvi.
Nejdřív musíš pokácet les, pak ho musíš spálit, půdu obdělat a teprve pak se dá zasít obilí. Já jsem rád tím dřevorubcem. Přišel jsem do pralesa a musím to tady pořádně posekat! (smích) Možná tu bude spálená země, ale ten, kdo přijde po mně, bude moci stavět a budovat!
Asi shodou okolností jsi se dnes možná stal pro lidi nejznámějším představitelem katolické církve v Čechách...
Ano, já jsem takový mediální blbec...(smích)
Jak se na tebe dívají lidé uvnitř církve… vidíš častěji ten vztyčený varovný prst nebo palec nahoru?
Já dostal tolik reakcí na mou knížku, že by to vydalo na další. Tří reakcí si však vážím obzvlášť, protože jsou to reakce od mých kolegů. Je pro mě překvapivé, že všechny jsou pozitivní. My se ve své branži neumíme moc chválit. Když děláš fotografa, málokdy tě druhý fotograf pochválí. Jeden polský farář mi napsal, že by si knížku nekoupil, že je Czendlika všude dost, ale když ji dostal, tak už si ji přečetl. Napsal mi, že v 95% přitakával hlavou a v 5% by se mnou diskutoval, ale zároveň napsal, že mění názor, a že mi moc za tu knížku děkuje. To je něco!
Také na mě zapůsobilo, když jsem byl v Potštejně u jednoho umírajícího člověka, který měl přání se se mnou setkat. V pátek jsem tam jel a v pondělí zemřel. Rodiče mu četli mou knížku a on sám říkal, že patří do kategorie, která nevěří církvi, ale v Boha. Také se mi třeba vrátila kniha z hospice se záložkou a komentářem: "Bohužel, tady jsme skončili, více už jsme nedočetli, ale pro toho člověka bylo přáním, abychom mu četli právě z vaší knihy." Víš, to jsou zážitky, které tě obrovsky posílí. Najednou zjistíš, že to co děláš, dává smysl. A to jsi znovu na koni a jedeš! To je velmi důležitý pocit, protože dost často mívám obavu, že se sice mohu domnívat, že mám pravdu, a že něco důležitého předávám, ve skutečnosti o to ale nikdo třeba ani nestojí. To se ale netýká jen povolání kněze, to mají asi i učitelé nebo rodiče.
Při tom setkávání se stovkami lidí… Co nového ses dozvěděl o lidech?
Já se přiznávám, že při svých setkáních lidem mnoho prostoru na to, aby se ptali, nedávám. A to ze dvou důvodů. Já když dostanu mikrofon a mám před sebou příjemné publikum, tak jsem k nezastavení! A pak už na větší komunikaci prostor nezbývá. Druhý důvod představuje fakt, že v každé skupině se většinou najde alespoň jeden frustrovaný jedinec, kterého nějaká debata nezajímá, ale chce zde prezentovat své názory, proto nepřipouštím žádné velké diskuze. Obávám se, že stále ještě neumíme diskutovat tak, abychom do toho nezapojovali emoce. Abychom byli nad věcí. Neumíme tolerovat odlišné názory.
Setkání s lidmi v Letovicích
To, že jsi v jádru věcný člověk, který inklinuje k tomu, čemu se říká selský rozum, jsi se naučil doma?
Ano. Nejlépe se člověk učí z chyb druhých. Maminka volila jednu stranu, tatínek druhou a vždycky se u toho doma pohádali. Proto dnes mnohá témata z politiky nebo i církve veřejně nediskutuji, neotvírám je a nemluvím o nich. Nikdo o tom v mém kázání neuslyší. Je to především proto, že o tom ne vždy mám já sám jasno. V církvi je to třeba vztah k rozvedeným manželům nebo antikoncepci. Nemluvím o tom veřejně.
V knize jsi ale tahle témata a třeba i homosexualitu nakousl a měl jsem pocit, že jsi vůči těmto záležitostem velmi otevřený a docela tolerantní.
Jasně, ale musíme o tom komunikovat bez emocí, musíme si dokázat naslouchat a to veřejně dost dobře nejde. Radikalizmus a fanatizmus se nemusí týkat jen záležitostí víry, může se to týkat i mnoha dalších témat. Jsem obrovský liberál a raději ustupuji. Nerad se se svým názorem někam tlačím a na některé věci, myslím, ještě nedozrál čas.
Když jsme se viděli naposled, mluvil jsi o tom, že chceš dělat především věci, které tě baví. Že už se nechceš složitě dohadovat a rozčilovat se třeba nad politikou. Znamená to, že tě nezajímá, jak funguje polská vláda či český prezident?
No to víš, že mě to zajímá. Politicky se neangažuji, ale současně se tomuto prostředí nemohu vyhnout. Zároveň občas musím zaujmout nějaké stanovisko. Někdo se ptá. Nejsem v tomto ohledu nijak vyhraněný, protože své názory měním. Myslím si, že kdo své názory nikdy nemění, tím říká, že sebe miluje více než pravdu. Správný pohled se hledá. Aktivně však do prostoru politiky nevstupuji, protože politika rozděluje.
Jak se díváš na velmi odvážnou a otevřenou angažovanost Tomáše Halíka v souvislosti s politikou a především prezidentským úřadem Miloše Zemana?
Tomáš Halík představuje úplně něco jiného. On svým způsobem z části už politikem je a angažuje se. Žijeme ve svobodné zemi a jeho aktivity zcela akceptuji. Vážím si Tomáše za jeho postoje a odvahu. Já bych to nedokázal.
Ten portrét Petra Jelita, který je v pořadech Uchem jehly vidět v pozadí, má nějakou symboliku, nebo je to jen náhoda?
Je to shoda okolností, obraz mám zapůjčený z muzea a je to pouze kopie originálu. Filmařům se ale líbil a tak tu na pořad Uchem jehly je. Nemůžeme ale zapomenout na to, že Petr Jelito se do dějin církve zapsal jako rebel, protože se v době vzdoropapežství postavil na špatnou stranu. Byl exkomunikován a konec jeho života byl docela smutný. Nejdříve to dotáhl až na dvůr Karla IV. a arcibiskupa Magdeburského a pak skončil tak, že ani nemohl být pochován v klášteře.
To máš možná štěstí, že žijeme v jiné době!
No počkej! (smích) Možná to bude jako s tím Petrem Jelitem, nejdřív prudce vystřelím a pak budu padat z výšky na hubu jako on! To se klidně může stát.
Za těch více než pět let, co moderuješ pořad Uchem jehly, k tobě přišlo už hodně přes 100 lidí. Koho si takhle v rychlosti vybavíš jako úžasného a nezapomenutelného hosta?
To, co je na tom natáčení nejzajímavější, jsou právě ta setkání s lidmi, která tě obohacují. Je pravda, že když se točí najednou dva díly, tak se nejprve připravuješ na prvního hosta, pak na druhého, který je z úplně jiné oblasti a není čas na nějaké neformální popovídání. Večer, když štáb odjede, tak si kolikrát říkám: "Koho já to tu vlastně měl?" Takový je to občas blázinec!
Myslím, že všichni, kdo tu byli, jsou mimořádné osobnosti s velkým přesahem. Protože přesně o tom ten pořad je, o hledání dalšího rozměru toho kterého člověka. Teď po pěti letech jsem se v rozhlase znovu setkal s profesorem Kouteckým. Během té doby mu zemřela manželka a loni dcera na rakovinu, proti níž celý život bojoval jako zakladatel dětské onkologie v Čechách. On dokázal, že z počátečních 3% nemocných dnes přežívá už 83% dětí. To bylo úžasné setkání. Nedávno jsem tu měl herce Ladislava Županiče, který s velkou pokorou mluvil o svém tatínkovi, který byl velký patriot a vlastenec, u kterého se setkávali bývalí českoslovenští letci. Mluvil tu o něm jako o svém životním vzoru a u toho se rozplakal. To bylo velmi silné a dost dobře nevíš, jak na to adekvátně reagovat.
Vzpomínám, že jedním z tvých prvních hostů byl moderátor Radiožurnálu Jan Pokorný, později Lucie Výborná. To může být docela složité ukočírovat takhle protřelé profesionály?
A z takových setkání já mám obrovskou radost, ale doprovází ji strach, abych takhle vytížené lidi, kteří tři hodiny jedou do Lanškrouna, dvě tu natáčí a tři se vrací zpátky, neokradl o jejich drahocenný čas. Tíží mě, aby si ti lidé, když odjíždějí, neřekli, že to byla ztráta času, v tomto případě celého dne. Potěšilo mě, když mi později Lucka Výborná napsala: "To byl první pořad v televizi, kdy mohu říct, že jsem to skutečně byla já. A za to ti děkuji!" To jsou ty odměny. Přitom to bylo na začátku celého cyklu a já měl tehdy vždycky ohromnou trému. Což mám ale dodnes.
Někdy mám pocit, že mi ti lidé dávají víc, než mohu dát já jim. To samé bylo, když jsem v Potštejně navštívil toho umírajícího muže. I tohle setkání dalo více mně, než jemu. Tak to je. Proto mě mrzí, že nemohu na všechna, často upřímně míněná pozvání odpovědět kladně. Nemohu jezdit po celé republice za všemi nemocnými, to zkrátka nejde.
První otázka konstatovala, že prožíváš období Boží přízně. Nic ale není jen černobílé, co bys chtěl, aby se Zbigniewu Czendlikovi dařilo lépe? Je to třeba už zmíněný dialog... třeba s tvými farníky?
Myslím, že jsi trefil, jak se říká, hřebíček na hlavičku. To je asi pravda. Jsou věci, které moc nezvládám. Třeba komunikace s farníky mi potíže dělá. Může to být problém oboustranný. Když se dostaneš do mediálního prostředí, tak první, co doma uslyšíš, je: "Jo, ty ses změnil, ty už patříš do jiného světa!" Nejčastěji to řeknou lidé, se kterými se často nevídáš. Já si nemyslím, že by to tak bylo. To, co se kolem mě odehrává, je do jisté míry nebezpečné a já se proto vždycky modlím a prosím o to i své farníky, abych ve svém životě neztratil pokoru. Aby mi nezačalo pršet do nosu! Vím, kam patřím. Patřím sem do Lanškrouna mezi své farníky.
Je to něco, jako tvoje rodina?
Ano, je to moje rodina. Sám dobře víš, co se i v úspěšných rodinách stává. Úspěšný tatínek zajistí svou rodinu, umožní, aby děti studovaly, zabezpečí manželku a její standard, ale všechno je to vykoupené tím, že když přijde domů, tak děti už spí a když ráno odchází, tak ještě spí. Od manželky také jen uslyší, že jde zase pozdě. Podobně je to i u mě ve farnosti. Na druhou stranu i ta rodina a i ta farnost si velmi rychle zvyknou na to, že to tak je a už neřeší, že to stojí velké úsilí a spoustu práce. Ano, můžu trávit každé odpoledne doma s dětmi, ale rodina si pak musí zvyknout na to, že se uskrovníme a nepojedeme na dovolenou.
Obdobně je to i tady na farnosti. Jsi třeba úspěšný v komunikaci s vnějším světem, jsi tam uznávaný a dostáváš ocenění, ale se svými dětmi a manželkou prožíváš prohry. Nedaří se ti, doma tě nikdo nepoklepe po rameni. A to není jednoduché.
Nemohu se také nezeptat na osud sochy kajícného hříšníka od Matouše Háši.
Ta socha je dosud zabalena a skoro nikdo ji ve skutečnosti neviděl. Já už jsem se k tomu vyjádřil v kostele a svůj postoj jsem sdělil. Řešili jsme to i na farní radě a došli jsme ke kompromisu, že by socha mohla být umístěna za kostelem a směřovat k němu. To myslím je přijatelné. Nic to ale nemění na faktu, že věnujeme až neuvěřitelné množství energie zástupným věcem.
Já si celého projektu Hlínafest nesmírně vážím a děkuji městu, že ho podporuje, protože mladí umělci nemají mnoho možností, kde se mohou svými díly prezentovat. Měl jsem tu kamaráda Tomáše Paclíka, majitele Viktorie Plzeň, a jeho ta socha nesmírně upoutala a okamžitě řekl: "Kdyby něco, tak já ji hned koupím a odvezu!" Je to milovník výtvarného umění, opery a fotbalu, což jen dokazuje šířku jeho záběru. Právě ten nám někdy chybí. Potom děláme chyby, které já dělat nechci. Vstupujeme do prostoru, kterému vůbec nerozumíme, o kterém nemáme tušení. Kdybychom od Matouše Háši slyšeli jeho interpretaci sochy, najednou bychom to dílo pochopili. My se často rozhodujeme jen na základě líbí nebo nelíbí. To je strašně málo, protože vkus každého z nás se radikálně liší. Nikdy se neshodneme a přitom je to dobře, že tu není uniformita jako v Severní Koreji.
Nedávno jsem byl v Paříži, navštívil jsem Louvre - viděl jsem obrazy Raffaella, Leonarda da Vinci pak Pompidou (inovativní galerii moderního umění pozn. autora) to bylo ve své době tak odvážné. No a dnes tam kvůli tomu jezdí celý svět. Já jsem takhle s Tomášem objížděl Lanškroun a on byl nadšený z místních soch. Považoval to za geniální nápad. Postavit sochu hříšníka před kostel není žádný neodvratný zásah do vzhledu města. Měli bychom být mecenáši, dávat prostor mladým a dívat se na jejich počínání s nadhledem.
Když mají farníci potíže, mohou za tebou přijít. Kam může přijít Zbigniew, když se mu nedaří?
Rád bych, kdybych mohl říci, že za mnou mohou přijít. Ale ono to vždycky nejde. Když něco potřebuješ, docela často platí, že se musíš objednat. A fakt je, že jít za mnou, je někdy problém, protože tu nejsem. Já jsem ten, který doma nečeká, já jdu mezi lidi a spíš než na faře mě potkáš v té hospodě.
Mně osobně pomáhá mluvit s lidmi. Třeba i tenhle rozhovor je něco, co mi pomáhá. Říkám, že nad tím, co řekneme nahlas, ďábel ztrácí svou moc. Potřebujeme se vyzpovídat před někým. I já mám několik velmi blízkých přátel, se kterými si pohovořím, tak jako to dělají holky a to mi pomáhá. Takže já ti velmi děkuji za tenhle rozhovor, protože se mi ulevilo.
A já také moc děkuji.
František Teichmann
Foto: Autor a facebook Z. Czendlika