Tobě se v letošním takovém docela zvláštním roce, podařilo dostat do semifinále soutěže Global Teacher Prize, což je prestižní ocenění pro učitele. A mě v té souvislosti napadlo, jestli to není vlastně divné. Ve školství je trend soutěžení potírat a přitom existuje učitelské klání ve vzdělávání dětí, disciplíně, která se asi docela složitě hodnotí. Nepřijde ti to jako paradox, že existují takové soutěže?
Ona to ale není tak úplně soutěž. Na vyhlášení finále skutečně zaznělo, že se práce učitele velmi složitě hodnotí, a že je to spíše ocenění. Vybrat toho nejlepšího je těžké, a oceněni byli vlastně všichni, kteří byli nominovaní, a kteří nominaci přijali. Celkem bylo nominováno 800 učitelů, z čehož 180 nominací bylo přijato a vybráno bylo 32 semifinalistů, kteří byli pozváni na slavnostní večer do Prahy.
Je to pro učitele silný impuls získat tuto nominaci?
Pro mě to bylo obrovské překvapení, možná bych řekla i šok a ze začátku jsem si myslela, že je to jen nějaká legrace. Takže moje prvotní reakce byla: “Co to jako je?” A hned na to navazovalo: “Já se nikde nebudu angažovat, nebudu nikomu potvrzovat, že jde o mě, a že pracuji ve školství. Ne, tam já rozhodně nejdu.” Nikomu jsem kromě manžela nic neřekla a až po konzultaci s paní ředitelkou, která email o mé nominaci dostala také, jsem se rozhodla ji přijmout. Takže jsem si znovu pročítala odůvodnění, proč jsem byla nominovaná a řekla jsem si, že to zkusím. A musím říci, že mnohem silnější pak byla zpráva, že jsem postoupila do semifinále. To jsem obrečela, byla to trochu dojemná hysterie.
Kdo tě přesně nominoval? Vím, že to byli tví bývalí žáci.
Vlastně dodnes nevím, o koho konkrétně šlo. Zřejmě to nebyla celá třída a v odůvodnění bylo, že ti, co mě nominovali, si nepřejí být jmenováni. Ale z toho, co tam psali, odhaduji, že šlo o mé bývalé žáky, které jsem učila tak před deseti lety.
Na začátku jsi byla vůči té ceně “zdrženlivá”, ale nakonec s tím byla spojena spousta pozitivních emocí. Dalo ti to i nějakou důležitou zpětnou vazbu?
Uvědomila jsem si, že je to velmi závazné, že nemůžu polevit. Protože jestliže mě někdo takto vidí, tak nechci, aby mě viděl jinak. A pak také málokdy si učitel může užít nějakou pozitivní zpětnou vazbu, motivaci nebo pozitivní hodnocení. K tomu my učitelé tolik příležitostí nemáme. Možná na to každý učitel celou svou kariéru čeká, kdy něco takového přijde, tak jsem si říkala: “Už je to tady, přišlo to, někdo si uvědomil, že jsem pro něj byla důležitá“.
Už jsi trochu nakousla, že učitelé mají málo zpětné vazby. Častěji po delší době ve školství bojují s vyhořením, než že by si chodili pro ocenění. Takže tebe se téma vyhoření vůbec netýká?
V životě určitě přišly nějaké okamžiky, kdy se mi nedařilo tak, jak bych si představovala. Bylo i období, kdy jsem měla pocit, že je naše školství v totální krizi, a že pokud se něco nezmění, tak už v tom systému nechci dále setrvávat. Měla jsem pocit, že by vyučování mělo vypadat jinak. Vím, že nejtěžší krize přišla asi po patnácti letech praxe. Ale jinak musím říct, že mě práce hodně nabíjí a spíš prožívám euforie z podařených hodin nebo z toho, že se ke mně děti vrací, ozývají se mi, píšou mi o prázdninách, že mě přijdou pozvat na maturitní ples. Takže si sama pro sebe řeknu: “Ty jo, dobrý“. Takže takový ten syndrom vyhoření, že bych měla pocit, že mě práce neuspokojuje, tak to nemám.
Učitel na 1. stupni musí umět svoji práci vybalancovat a musí znát míru, na kolik si děti pustit k sobě. Samozřejmě o to více, pokud nemají doma zázemí, které funguje. Je snadné nastavit míru, kam si děti pustíš?
Musela jsem se naučit hlavně řídit sama sebe, co se týče pracovního nasazení a věnování velkého množství hodin práci samotné. A co se týče citového dávání se dětem, tak v tom mám jasně vymezené hranice. Samozřejmě, že někdy prožívám nějaké dětské nesnáze, ale není to tak, že bych se nad tím sama hodně trápila. To ne. Tam si myslím, že to mám jasně nastaveno. Pro mě je hodně důležitá práce v kreativitě, organizaci.
Už jsi zmínila, že bylo období, kdy tě podmínky ve školství štvaly. Máš pocit, že je dnes situace lepší?
Jak se to vezme. Určitě jsou lepší podmínky v materiálním vybavení, v možnostech využívání různých metod. Vedení školy nám umožňuje sebevzdělávání a jít si svojí cestou. Tam se necítím být nijak svázaná. Ale na druhou stranu přibylo spousta nesmyslné úřednické agendy, spousta papírování a i věcí jako je např. GDPR, povolení, která odrazují člověka od různých činností. Někdy určitá aktivita přináší tolik nepříjemností, že nemám ani chuť se do ní pustit. Rozhodně je dnes práce pestřejší než dříve, ale je tam i spousta omezení administrativních.
Dokázala bys vysvětlit, čím to je, že žáci v předškolních zařízeních a žáci prvních stupňů dosahují dobrých výsledků i v mezinárodním srovnání, zatímco na druhých stupních a na středních školách se nám tolik nedaří?
Myslím si, že to přirozeně souvisí s věkem, což znamená s nástupem puberty. U žáků začíná více fungovat orientace na vrstevníky, ne na učitele, jako je tomu na prvním stupni či v mateřinkách, kde je pro ně učitel guru. Učitel má na děti velký vliv a může na ně hodně působit. U starších žáků už to tolik nefunguje. Další důvod je způsob výuky. Myslím si, že na prvním stupni a v mateřských školách jsou učitelé hodně kreativní a snaží se dětem výuku zpříjemnit. Ono tedy také záleží na každém učiteli. Zda si chce odučit nebo zaučit. Tak to vidím já. Protože hodina musí bavit i mě, ne jenom děti. Když se mi nějaká hodina podaří, tak si materiál schovám, ale když ho pak po pěti letech vyndám, tak ho stejně znovu upravím a přizpůsobím dětem, které mám ve třídě. Musí to vyhovovat současným podmínkám a dětem, které právě učím.
Asi jsi někdy přemýšlela o tom, zda ze školství neutéct, zda nezačít něco nového. Co by tě lákalo dělat jiného?
Já jsem nechtěla být učitelka. Když jsem končila gymnázium, tak mým největším snem bylo pracovat v oblasti kultury. Začalo to vlastně už v mých patnácti letech, kdy mě můj učitel hudby tlačil k tomu, abych šla studovat konzervatoř, což jsem já nechtěla. Táhlo mě to spíš k výtvarnému umění, čímž mám na mysli studovat dějiny výtvarného umění nebo alespoň pracovat v nějakém kulturním zařízení a organizovat kulturní život ve městě. To byl směr, který mě táhl a musím říct, že dodnes je umění můj velký koníček.
Ale nemám pocit, že bys litovala, že učíš.
Ano, dnes to také tak hodnotím. Neměla jsem asi ani jinou možnost volby a ve své profesi jsem dnes spokojená.
Zmínila jsi nové vzdělávací metody. Vím, že se věnuješ Hejného metodě výuky matematiky, studuješ a zabýváš se Feuersteinovou metodou a hodně času věnuješ čtenářské gramotnosti. Kterou z těch metod ty sama považuješ ve své výuce za nejpřínosnější?
Ve Feuersteinově metodě jsem takový nováček, takže je něčím, co mě žene dopředu a v čem bych se chtěla zdokonalovat. Myslím si ale, že velký význam by se měl klást na rozvoj kritického myšlení. Metody čtenářské gramotnosti se mohou využívat od předškolního věku. Považuji za hodně důležitou věc, aby se každý člověk dokázal orientovat v informacích a textu. Myslím si, že to většina z nás dobře neumí, a ani jsme k tomu nebyli ve škole vedeni.
Mirka ve třídě při výuce Feuersteinovou metodou.
Považuješ i Hejného metodu jako možnost, jak pozvednout českou matematickou gramotnost?
Určitě. Ale má to svá úskalí. Je to něco tak velmi odlišného od klasické matematiky, že spousta učitelů nemá chuť se do toho pouštět. Problém vidím i v tom, že Hejného matematika je krásně propracovaná pro první stupeň, ale nemá adekvátní návaznost ve vyšších ročnících. Pokud se tyhle dva problémy nevyřeší, viděla bych to tak trochu jako slepou cestu.
Ač říkáš, že jsi ve Feuersteinově metodě nováček, vím, že už ji rok ve třídě využíváš. Ze zkušenosti jiných vím, že hodně inspiruje i samotné učitele třeba v tom, jak pracují s vlastním časem, motivací atd. Je to i tvůj případ?
Absolutně ano. Jednak mi vstupuje do běžného života a pak hned po tom prvním školení jsem přišla do školy a začala si uvědomovat spoustu souvislostí v běžné výuce. To se nedalo nijak vytěsnit. Těch věcí je tam spousta, ale jako podstatné vidím fakt, že se v lekcích setkáváme s celou řadou situací, které může každý z nás jinak vnímat a také jinak interpretovat. Když děti slyší a vnímají, jak odlišně lze věci chápat, myslím si, že ve výsledku to vede k větší toleranci.
Vím, že jsi zapojená do skupiny, která připravuje regionální učebnici. Představ čtenářům tenhle aktuální projekt.
Nejdříve to bylo něco, co mě děsilo. Teď už to ale vnímám úplně jinak. Vidím, že se sešel velmi schopný tým, ve kterém se navzájem podporujeme a doplňujeme. Vymýšlíme výukové lekce týkající se Lanškrouna a jeho okolí. Učebnice bude hotová příští rok a bude k dispozici všem školám našeho regionu.
Premiéra muzikálu "Jak vyzpívat dějiny" 2016.
Nepletu-li se, tak závěrem každého pátého ročníku je velký projekt muzikálu. Nevím kolik jsi jich už dala dohromady, já si vybavuji dva poslední. Od září budeš zase v páté třídě. Je to něco, co tě děsí, nebo už se těšíš a prozradíš nám téma, které chceš zpracovat?
Mě děsí to, že spusta lidí si myslí, že každou pátou třídu končím muzikálem, to mě děsí. (Smích). Protože je to hrozný závazek. Děti, které teď mám, se mě už ptaly, jestli také budou hrát a zpívat muzikál. Probírala jsem to s nimi těsně před tím, než propuklo coronaobdobí. Nemám v hlavě jenom jeden muzikál a především písniček mám napsaných asi 90. Ale jestli se do toho pustím, ještě nevím. Vidím ten příští rok jako velký pres. Také vím, že po minulém muzikálu, který považuji za velmi zdařilý, budou všichni očekávat velmi mnoho. Navíc vím, že už nepřekročím svůj stín a nic lepšího, než to, co bylo, nedám dohromady. Takže nevím a neprozradím. (Smích).
Každý rodič zákonitě narazí na problém, jak správně své dítě motivovat ke čtení. Když jsem připravoval článek o pěstování rajčat, součástí byl návod, jak to dělat dobře. Jak to zaonačit, aby dítě rádo četlo?
Tak především musí rodič číst. Protože rodič je vzorem pro dítě a dítě dělá to, co rodič, protože rodič přece dělá (do určité doby) všechno správně. To samé platí o učiteli. Knížky musím dítěti podsouvat odmalička. A když je dítě malé, musím si s ním o knížce povídat. Nemá smysl mu strčit knížku a chtít po něm, ať si s ní někde zaleze a čte si. Musím v dětech budovat zájem, prohlížet si knížky společně, povídat si o obrázcích. Pak dětem musíme číst, pak musíme číst společně a nakonec si dítě čte samo. Důležitý je i výběr knížek a jejich kvalita. Pak se vám může stát to co mně před dvěma týdny. Kdy mi od holčičky přišel dopis, a po oslovení následovala otázka: “Paní učitelko, co právě čtete?”
A co právě čte Mirka Vychytová?
Čtu různou literaturu a hodně i tu pro děti. Naposledy jsem včera četla knížku: Co vyprávěla gorila.
Nadchla tě?
Ano, hodně!
Jak relaxuješ? Už jsi zmínila hudbu i výtvarné umění. Dáváš něčemu z toho přednost?
Emocionálně mě nejvíce nabíjí výtvarno. Ale zároveň mě to i vyčerpává. Odpočinu si nejvíce u hudby, bude to asi znít divně, ale u té vlastní. Když třeba přijdu utahaná ze školy, tak si sednu k piánu nebo kytaře. Třeba si jen tak brnkám, a to vydržím i víc než hodinu. Skvělý odpočinek!
František Teichmann, foto: archiv M. Vychytové, M. Teichmannové a web ZŠ A. Jiráska