Logo - Lanškrouské listy
  • Úvod
  • Kulturní dům
  • Reportáže
  • Rozhovory
  • Názory
  • Kultura a sport
  • Hotdog
  • Aktuality
Zpět

TRÉMU MÁM DODNES, ALE JE ZDRAVÁ

 Publikováno: 23. 06. 2025  František Teichmann


Když se řekne Standa Celý, mnohým se vybaví DJ, který dokáže roztančit sály, pobavit publikum a rozdávat radost s nakažlivým nadšením. Ale Standa je mnohem víc než jen DJ. Je to člověk, který má rád lidi – ať už za mixážním pultem, v pekárně, nebo při organizování výletů a kabaretů. Jeho energie, smysl pro humor a schopnost spojovat lidi jsou tím, co z něj dělá výjimečnou osobnost. V rozhovoru se ohlížíme za jeho DJskou kariérou, vzpomíná na devadesátky, sdílí své zážitky z covidových časů i plány do budoucna. Jak sám říká: „Dělat srandu není žádná sranda“, ale když se to dělá srdcem, výsledek stojí za to.

Standa Celý

Vzpomeneš si ještě na svou první DJskou příležitost?

Ta příležitost přišla nečekaně a neplánovaně. Šli jsme na večeři do restaurace pod radnicí, kterou tam měli pánové Minář a Žíla. Důležité je podotknout, že já už v té době měl nakoupenou aparaturu. Protože jsem byl do hudby a tance velký blázen, pořídil jsem si všechno ještě před tím, než jsem začal hrát. Čekali jsme, že se bude večer hrát a že tam bude nějaká zábava. Jenže se nic nekonalo a nikde nikdo. Ivan Žíla to obvolával, ale nikdo nedorazil. Mí kamarádi věděli, že doma mám vybavení, a tak mě hecovali, ať to zkusím: „Zajeď domů pro aparaturu a rozbal to tady, alespoň to vyzkoušíme!“ A tak jsem zajel. Poprvé jsem zahrál a od té doby už se to se mnou táhlo.

Ve kterém roce to bylo?

Někdy v roce 1998. Pak jsem tam hrál pravidelně skoro každý víkend až do Silvestra na přelomu milénia.

Měl jsi raději muziku, nebo tě bavilo, že to baví lidi?

První, čím to u mě začalo, byla muzika. Miloval jsem taneční muziku devadesátých let. Tím to začalo. Doma jsem si nejdřív natáčel hudbu na kazety na dvojčeti. Když jsem ale začal hrát, rychle jsem zjistil, že člověk má rád většinou něco jiného, než co se líbí lidem. A ty musíš hrát tak, aby se to líbilo a bavilo to posluchače. To, co jsem měl rád, jsem musel upozadit. Časem jsem dokázal odhadnout vkus hned, jak jsem přišel na sál. Kouknul jsem na lidi a už jsem věděl, co je potřeba. Dokázal jsem to docela dobře vycítit. Hodně důležité také je, aby hudba měla nějaký vývoj, aby to mělo logiku a nehrálo se páté přes deváté!

Změnil se za těch 25 let, co se hraní věnuješ, vkus lidí hodně?

Když se vrátím k devadesátkám, tak ona se tehdejší hudba zase hraje, hodně se překopává a dostává nový, moderní kabát. To je v pohodě, proč ne. Co mě ale nejvíc vadí na současné produkci, je míra vulgarity v textech. To mě strašně rozčiluje. Hodně se to změnilo a už to není nic pro mě.

Hraješ tedy leccos, ale co si rád poslechneš doma?

Já jsem vyrostl na taneční muzice 90. let, takže DJ Bobo, Twenty 4 Seven. Je pravda, že se mi líbí leccos, mám rád dechovku i country. Kamenem úrazu mé kariéry bylo, že moc nemusím rockové věci a už vůbec ne metal. Nakonec jsem tomu rocku na chuť přišel, ale chvíli mi to trvalo, než jsem začal hrát Kabáty. Ale žádný můj šálek kávy to nebyl. Bohužel se ukázalo, že všechno, co jsem nemusel, lidé milovali.

Mám pocit, že jsi měl hodně rád Depeche Mode, pletu se?

Souhlasím, to je určitě pravda. A pak hodně i Erasure. Kdybych měl jmenovat zpěvačky, nemohu nezmínit Madonu, to byla jedna z osobností hudební scény devadesátých let. Ony to byly kapely, které do devadesátek vstupovaly už jako slavné, protože jejich začátky proběhly už v polovině osmdesátých let nebo dřív.

Jak moc tě formovaly devadesátky a lanškrounské trio diskoték Kulturák, Koupaliště Apollo?

No, asi jako každého v Lanškrouně. Já osobně měl rád hlavně Kulturák. Když jsem začínal hrát, tak mě tam jednou pustili na nějakou odpolední diskotéku. Třicet minut jsem pouštěl muziku pro hodně lidí, no, z toho jsem byl fakt hodně nadšenej! Kulturák jsem měl moc rád. Hrál jsem tam později co 14 dní, někdy i každý týden, a měl jsem to moc rád. Tam jsem si hodně zařádil i jako tanečník. Já vždycky muziku vnímal i rytmicky a nedokázal jsem být v klidu. Hodně lidí si asi pamatuje, že jsem v tanci býval i docela dobrý, zdůrazňuji tenkrát před x lety! Rád jsem měl i koupaliště. Apollo bylo jiné, více klubové a spíše rockové, takže jsem ho moc nevyhledával.

Jak se dnes díváš na fakt, že v Lanškrouně dnes není kam jít?

Doba je dnes fakt jiná a už je mi tolik, kolik mi je, a na všechno se dívám z jiného úhlu pohledu. Těžko se mi to hodnotí.

Já pamatuji, že všude bylo plno, a asi by mě, být mi dneska dvacet, mrzelo, že není kam zajít a alespoň občas trochu zařádit!

Ono se dá zajet do většího města, kde se pořád ještě diskotéky pořádají. A my jezdili už tenkrát docela často třeba do Olomouce, Prahy nebo Brna. Tady v Lanškrouně bohužel moc akcí není, spíš jen nahodile sem tam něco. Nedávno jsem byl na Sázavě, ale když kolem sebe vidíš šestnáctileté děti, tak tam moc nezapadneš. Taky poslouchají úplně jinou muziku a už jsem s tím evidentně v kolizi. Ale za to nemohou ti mladí, to je mým věkem.

Ty prožíváš generační rozkol. Znamená to, že už pro ně neumíš zahrát?

To bych úplně neřekl, protože oni mají rádi retro a třeba hodně poslouchají Michala Davida nebo cokoliv staršího a umí na to i zapařit. Ale jejich současný hudební svět je jinde a já už mu nerozumím a ani mě neoslovuje. Zpívá kde kdo. Skupin je hrozně moc a už se v tom vůbec neorientuju, ztratil jsem přehled.

Vždycky jsem obdivoval, že se nebojíš jít na hranu kýče i trapnosti. Jenže tvé živelné podání a evidentní zápal a nestrojené nadšení to překlopí do autentické polohy, která je vlastně docela sympatická. Jak ses tohle naučil?

To je zajímavá otázka, děkuju za ni. Já nevím, jak je to možné, ale asi to mám z hůry dáno. Pravda je, že v tomhle mám velké štěstí, protože já tu show a pouštění muziky měl vždycky strašně moc rád, to byl celý můj svět. Teda ono mě to pořád moc baví, jen už ne tolik jako dřív.

Takže můj recept na to asi byl, že jsem to dělal celým srdcem a z lásky k muzice! Asi tím, že mě to strašně bavilo, jsem dokázal nakazit i lidi kolem. Takhle bych to vysvětlil.

Měl jsi někdy trému, když jsi vystupoval v převlecích nebo dámských šatech?

Já mám trému vždycky! Dodnes! I teď mám trému! To jsi viděl, když jsme se potkali. (Smích) Ale myslím, že mám takovou zdravou, ona mě neubližuje a neparalyzuje. Když vstoupím na pódium před lidi a překlenou začátek, už je to v pohodě a je mi tam dobře! Nejvíc na nervy jsem odpoledne. Aby to všechno večer klaplo, abych dobře vybral muziku, aby přišlo dost lidí, ale ne úplně moc, aby se to lidem líbilo a užili si to! Na tom mi vždycky nejvíc záleželo! Zdravá tréma k tomu v mém případě patří a asi si to s ní víc užiju!

Nejednou jsem tě viděl i v dámském převleku. Máš nějaký oblíbený?

Poprvé jsem se převlékl na popud studentek zemědělky. Na jednom maturitním plese po mě chtěli, jestli bych neudělal Helenu Vondráčkovou. Někomu se to líbilo, a tak to chtěli zopakovat a už jsem v tom jel. Ale v mém případě je to sranda, není to typická travesti show, jde jen o to, aby byla zábava. Vyloženě oblíbený převlek jsem neměl. Teď jsem jich teda několik musel vyzkoušet, protože se blíží podzimní kabaret, ale to není, kamaráde, žádná legrace, protože se mi změnila štíhlost!

To budeš možná muset trochu zhubnout do plavek?

Ano, mohu přihubnout, nebo se to dá řešit tak, že trochu rozpářeš švy a všiješ tam něco. Hele, ale teď jsem si vzpomněl, který převlek jsem měl nejraději. Teletubbies! Masky jsem si nechal ušít na míru už před třiadvaceti lety, když se začaly dělat v Třešňovci maškarní dětské karnevaly. Prošly se mnou všechny karnevaly a byla s nimi vždycky velká sranda. Bavili se děti i dospělí! Nejvíc jsme asi s teletubbies pobavili za covidu, když jsme v maskách projížděli poloprázdný Lanškroun na kole. To mělo neuvěřitelný ohlas.

Zmínil jsi slavnou akci teletubbies na kole v době covidu. Kdo to vymyslel?

Úplně to z mé hlavy nebylo, viděl jsem to někde v Itálii. A říkal jsem si, že když to funguje tam, bude to sranda i tady. Nic tím nezkazíme, tak buďto mě zavřou, nebo se to chytí. Rozjelo se to pak tak, že jsme skončili s akcí v LArtu.

Ty jsi i v době covidu pravidelně hrával tady na sídlišti.

Ano, vždycky tak hodinku v pátek a sobotu. Mou motivací bylo trochu rozveselit lidi v okolí. Vždyť se nikam nemohlo a všichni tvrdli skoro rok doma. Pro mě to byla docela velká životní změna, já do té doby každý týden někde hrál, občas i dvakrát. A najednou jsem byl od pondělí do pátku jen v práci v pekárně. Ale já také zjistil, že mohu mít volno a jít si sednout ke kamarádce Markétě a zahrát si karty a normálně si popovídat. Do té doby jsem týden co týden trávil 10 – 12 hodin hraním. Doslova jsem si řekl: „Tak Stando, už bys mohl trošku zpomalit a víc užívat života“!

Uvědomil jsem si, že se život překlápí do poslední třetiny a je třeba se zamyslet nad tím, co s ním. Hraní byl můj svět, miloval jsem to, ale také to byla neskutečná řehole a až covid mi ukázal, že to jde jinak. Od roku 2022 jsem to znovu rozjel, ale začal jsem plánovat změny. Mnohem víc mi začalo vadit mrhat časem. Ona každá akce je jiná a nejsou nikdy dvě stejné a hodně často je to skvělá zábava, sem tam zažiješ i absolutní euforii, ale stejně ve mně dozrávalo rozhodnutí, že to pověsím na hřebík.

Byl jsi překvapený, když se pak tvé covidové show dostalo do vysílání Novy?

To nebylo z mé aktivity, to zařídily holky. Napsali do redakce Novy nebo volali Petru Brzkovi, přesně to nevím. Ozvali se, až když jsem měl hrát v LArtu. V první moment jsem vážně myslel, že si ze mě někdo udělal srandu, že si ze mě vystřelili. A ona to sranda nebyla, přijel Brzek a s celým týmem to natočil. Byl jsem pěkně rozklepanej. Já jsem ale ze všeho rozklepanej, tak to nebyla žádná změna! (Smích)

Souhlasíš s tím, že dělat srandu není žádná sranda?

Je to náročné. Člověk do toho hraní musí dát hodně energie. Energii dostaneš, ale lidé tě současně i vycucají. V neděli jsem pak často jen zůstal zalezlý doma a nikoho jsem nechtěl vidět ani slyšet. Dodnes to tak mám. V sobotu jsem pořádal zájezd Bouzov, Úsov, Javoříčko. Bylo to supr, pěkné, ale v neděli jsem zabouchl dveře a nechtěl jsem nikoho vidět!

Netrpíš poruchy sluchu, tinitem nebo nespavostí? Jaké daně si tvé víkendy na plesech a diskotékách za ty roky vybraly?

Já jsem asi nějaký exot, ale slyším dobře. Protože se celý život věnuji pekařině, tak nemám problém fungovat přes noc. Když můžu, tak spím vždycky dobře. A to, kdybys věděl, kolikrát já v životě nespal! Hrál jsem třeba do pěti do rána a pak jsem jel ráno v sedm do Lukové péct a v práci jsem byl do večera do osmi. Moc jsem tehdy tomu spaní nedal! Pamatuji si ale, že když jsem spal třeba pět hodin, cítil jsem se nejlépe. Pokud jsem zůstal v posteli sedm nebo osm hodin, už to nebylo ono.

Po kom ty jsi zdědil tuhle energii?

Já myslím, že po naší bábině. Ona prý také ráda někde šaškovala a mimochodem pracovala v hospodě. Lidé s ní asi zažívali, podle toho, co jsem slyšel, spoustu legrace a zábavy. Z druhé strany byl takovým veselým člověkem děda. Takže asi to bude půl na půl po prarodičích a u mě se to takhle potkalo.

Ve svém civilním zaměstnání dáváš lidem chleba, jako hobby jim dáváš zábavu a hry. To je až filozofické spojení. Najdeš další spojitosti práce v pekárně a za mixážním pultem?

Pro oboje, myslím, musíš mít cit. Já se pekařem vyučil a přiznávám, že mě to pořád moc baví. Řekl bych, že to musíš umět, a ne na to čumět!

Co máš na starost v Sázavské pekárně?

Kvasové hospodářství. Někdo mi nedávno řekl, že nebýt mě, tak by pekárna moc nevyrobila. Hlavně chleba, pro který je kvas základem. Ten připravuji, aby měli kluci z čeho péct. Míchám i roztoky droždí a pšeničný kvas, a to všechno jsou klíčové suroviny pekařské výroby. A je to hodně alchymie, pořád musíš hlídat teploty i časy, aby všechno správně a dobře kynulo.

Mimochodem, který chleba z produkce Sázavy máš nejraději a doporučuješ?

Já chleba moc často nejím, ale myslím si, že obyčejný sázavský kmínový chleba je nejlepší. Já žádné speciály s příchutěmi neocením.

Pečeš si občas chleba i doma?

Chleba ne, ale třeba bábovku nebo buchtu si upeču. Jezdím ale na workshopy k tetě Zdeně do Lhůty kousek od Vysokého Mýta. Má klasickou kachlovou pec, a tak tam experimentujeme. Už jsme pekli vánočky, mazance i chleba několikrát. Lidé rádi chodí a baví to je i mě. Předávat zkušenosti je skvělé. Doma na to nemám čas, já jsem furt pryč. Pořád něco organizuji. Kolikrát jsem si už řekl, a dost, příště to dělat už nebudu! Uběhne ale týden a Standa už zase něco vymýšlí.

Zmínil jsi, že pořádáš zájezdy pro lidi. Naposledy zlatou triádu Bouzov, Úsov, Javoříčko. Je to tvoje nová životní náplň, když končíš jako DJ?

To jsi trefil docela přesně, to jsou moje plány. Já se nudit nikdy nebudu a nechci, a když už s tím hraním pomalu končím, budu teď pořádat zájezdy. A je mi jedno, jestli je to pro osm lidí a pojedeme vlakem, nebo pro celý autobus. Musíš to všechno připravit a naplánovat, to znamená, že z toho budu nervózní, aby všechno klaplo! Ale když to vychází, tak lidé jsou nadšení, a to já mám rád.

Já osobně miluji vlaky a cestování vlakem, kdy nic nemusíš a jen koukáš z okna. To je nejlepší, co může být. Jel jsem takhle do Chorvatska a bylo to nádherné!

Plánuješ nějakou velkou cestovatelskou akci?

Chtěl jsem jet na Ibizu, od toho mě trochu zrazují, tak možná pojedu na Mallorku. Moje velké přání je odjet někam, kde to hodně žije. Prý se tam řádí celou noc, přes den se spí a pak zas následuje noční akce. To bych chtěl jednou zažít! Takže myslím, že to naplánuju a uvidím, kdo se ke mně přidá. Původně jsem to chtěl uskutečnit letos, ale protože mám v plánu udělat na podzim v LArtu kabaret, počkám na příští rok.

Představ nám svou velkolepou kabaretní rozlučku. Na co a kdy se máme těšit?

Už jsem dělal několikrát kabaret na Knoflíku, takže kdo tam byl, tak ví. Budou tam převleky i scénky, program bude připravený tak, aby se lidé pobavili a aby byla sranda. Toho špatného je na světě dost a já chci, aby se lidé pobavili.

Když jsem přemýšlel o tom, jak oslavit svou padesátku, došlo mi, že to musí být trošku velkolepé! Tím ukončím svou DJ kariéru a započne zlatý věk cestovní kanceláře Standa Sranda! (Smích) Kabaret plánuji na 17. října 2025 v LArtu. Kdyby se to náhodou vyprodalo, tak program zopakujeme ještě druhý den v sobotu.

František Teichmann, foto autor a archiv S. Celého



Galerie

Provozovatelem webu je TG TISK s.r.o., Lanškroun | E-mail: frantisek.teichmann@seznam.cz
Tvorba responzivních webových stránek - onemark.cz