Pan Bílek vždy překypoval energií a jinak tomu není ani v jeho 85 letech. Dodnes tančí každý den a pravidelně se účastní i běžeckých závodů, kam řada lidí vyráží právě proto, aby na vlastní oči viděla nestora tance v akci. Protože však většina z nás blíže pana Bílka a jeho životní příběh nezná, bude jeho vyprávění o to zajímavější.
V Lanškrouně Vás zná řada lidí. Všichni se shodují na tom, že je pro Vás charakteristické džentlmenství a přirozený šarm. To jste se musel naučit od tatínka, protože většinu života jste prožil v době, kdy se to moc nenosilo?
To máte úplnou pravdu, je to přesně, jak to říkáte. A bohužel v té poslední době to není o nic lepší. Mladí lidé jsou v drzosti ještě odvážnější, nežli to bylo dříve. Já byl vždycky dalek toho, abych byl jiný, než takový, jaký jsem chtěl být. V prvé řadě jsem si vždycky vážil sám sebe, abych si potom mohl vážit i všech ostatních. Docela se mi to dařilo i daří. Obklopuji se lidmi, kteří jsou podobní jako já. Vyznávají stejné zásady, hodnoty a vztahy jako já. To mě v životě dost povznáší a drží i v kultuře i při životě.
A před tatínkem, to bych se musel klanět, protože zdaleka nedosahuji kvalit svých rodičů. My rodičům museli vykat a byli i proto velmi daleko tomu, abychom vůči sobě byli hrubí nebo sprostí. Zkrátka, tak jak se říká, hůře se vyslovuje „vy vole“ než „ty vole“!
Byli to i Vaši rodiče, kdo vás přivedl k tanci?
Ne, doma jsem tu příležitost neměl. Taneční mistři tenkrát nebyli a ani taneční kurzy. Já ale chodil do gymnázia v Jevíčku a tam byli profesoři, jako byl profesor Bubeník a další, kteří znali i sedm řečí. Tito lidé byli tak věrni svým názorům a poměrům, že je komunisti v padesátých letech vyhodili ze školy. Profesor Bubeník musel dělat vrátného v žiletkárně v Jevíčku. Když přijela delegace z Anglie, tak padali všichni do mdlob, jak je to možné, že vrátný umí tolik řečí. Profesor Bubeník byl syn bohatých sedláků, ale na prázdniny v mládí vždycky utekl z domu a plavil se na zaoceánských lodích, kde házel uhlí a dělal podobné práce, ale zároveň se učil řeči. Měl jsem štěstí na vynikající lidi a byl jsem jim za mnohé vděčný a za mnohé jsem jim dodnes dlužen. Snažil jsem se to následně odčinit tím, že i já se snažil být dobrým učitelem.
Tančit mě ale nejprve učila sestřenice. Tedy ty základy, jako byla polka a valčík. No a později se nás tam v Jevíčku na gymnáziu ujal jeden z výborných profesorů a organizoval pro nás taneční kurzy. Ty probíhaly přímo v aule školy. Měl jsem pro pohyb asi jisté vlohy, ale především jsem ho miloval. Od prvního momentu. Jako kluci jsme pak po tancovačkách čekali na to, až se vyklidí sál, abychom to mohli pořádně rozjet a nemuseli se bát, že do někoho vrazíme.
Vy jste prožil mládí v Jevíčku?
Ne, ve Staré Rovni. Dnes je součástí obce Městečko Trnávka. Doma jsme museli hodně a hodně pracovat v zemědělství. Rodiče mi nebránili, abych šel studovat gymnázium v Jevíčku, ale nebylo to snadné, protože doma ubyla pracovní síla. Tam se mi podařilo udělat zkoušky přímo do sekundy. Bylo po válce a oni potřebovali naplnit i vyšší ročníky a tak byli rádi za každého schopného žáka. Já si tenkrát říkal, to je dobré, můžeš jednou propadnout a pořád budeš jako normální student. Výsledkem bylo, že jsem maturoval už jako sedmnáctiletý a následně začal studovat v Praze na Českém vysokém učení technickém na fakultě strojního inženýrství.
Bylo to období docela kruté, protože nebyly peníze a stipendium jsem hned nedostal. Naštěstí, a já stále říkám, že mám nad sebou anděla strážného, jsem měl strýčka, který byl neuvěřitelně laskavý a pracovitý. On byl ještě větší Čech než můj tatínek. Ohromný dobrák. Než umřel, přišel jsem za ním do dílny a ptal se ho: „Tak co stréčku, je neděle a vy tu musíte dělat hrábě, že neodpočíváte!“ Strýček na to: „Jenže Pokorná potřebuje jít v pondělí na seno, bez hrábí to nejde!“ Tak jsem se ho ptal, kolik za to zaplatí a strýc na to: „No co mně dá, to mně dá! A vona potřebuje zítra sošet.“
Strýc byl zlatý člověk. A když jsem se dostal v padesátých letech na vysokou do Prahy, tak mě finančně podporoval. Dal mi vkladní knížku s takzvaným vázaným vkladem. Tam byl kurz 1:50, ale nesmělo se z ní vybírat, jen na mimořádné případy, jako bylo třeba studium. Děkanát mi z ní pak vyplácel pravidelně peníze. Naši by mi platit nemohli. Bez strýčka bych studovat nemohl.
Jak vzpomínáte na válku?
To nebylo pro naši rodinu snadné období. V blízkosti naší vesnice operovala partizánská skupina. Vedli ji dva Rusové. Jednou, když otec oral, ho překvapili na poli a on s nimi pak po nocích musel obcházet hájovny a starosty a další významné lidi, aby o nich věděli a nepokoušeli se je udat Němcům. Protože, pokud by to udělali, partyzáni by se pomstili. Doslova řekli: „Jestli nás ohlásíte, tak se další noci nedožijete“! Platil totiž zákon, že pokud někdo potká někoho, koho dobře nezná, musí to hned hlásit na četnické stanici.
Po nějaké době tatínek už sotva stál na nohou. Přes den oral a v noci chodil s partyzány. Naštěstí to za něho vzal po čase strýc, který byl o něco mladší a bez dětí. Tenkrát to nebyla žádná legrace. Ruští partyzáni nikdy nikomu moc nedůvěřovali, chutnala jim vodka a byli násilní. Kamarád mého strýce pacholek Dolf v sebeobraně jednoho z těch Rusů zastřelil, bylo to před svědky a všichni věděli, že ho Rus chtěl asi ze žárlivosti zabít, ale i tak se nemohl zbavit nálepky vraha.
Vraťme se ale k Vašemu tancování, předpokládám správně, že i v Praze při vysoké jste se tanci věnoval?
Samozřejmě mi to nedalo a hned jsem se pídil po tom, jak a kde tančit. Objevil jsem folklorní soubor Trnka, který se věnoval valašským tancům. Byl velmi úspěšný, ale nebyl jsem v něm dlouho. Chtěl jsem ještě povýšit, a tak jsem dělal příjímací zkoušky do souboru Julia Fučíka. Teď to jméno nezní dobře, moc se to nenosí, ale tehdy to byla skupina vynikajících poloprofesionálních tanečníků. A ten název byl poplatný době. Problém ale byl ten, že i když se jezdilo na festivaly do zahraničí, mě nikdy nevzali. Byl jsem syn kulaka a komunistickým pohlavárům jsem se nehodil do krámu. Jednou se za mě přimlouvalo vedení souboru až u ministra kultury. Ten slíbil, že všechno zařídí a můžu s nimi vyjet. My přijeli autobusem na hranice, nic zařízeného nebylo a já musel od hranic pěšky domů! Smích!
Vy jste se ale nakonec protančil až do souboru Národního divadla.
To bylo tak, naše choreografka Eva Krešlová byla o trochu starší než já. Asi mě měla i celkem ráda. Posílala mi i dokonce pohledy a podepisovala je „Tvá chorá grafka“. Manželka na ni později trochu žárlila. No a Eva dělala choreografie i do Národního divadla. A protože věděla, že jsem za studií s penězi trošku na štíru, zajistila mi místo v představení Jiříkovo vidění. Bylo za to tehdy padesát korun a to bylo poměrně dosti peněz. Hrál jsem tam asi rok. Jednou si pamatuji, to bylo o žních, jsem dostal telegram, že musím hned druhý den do Prahy na vystoupení.
V Národním divadle tančil v roli vojáka v představení Jiříkovo vidění
Na začátku šedesátých let působil ve folklorním sdružení Rakovan. Zde s manželkou Silvií.
Vystupuje dodnes a diváky na plesech baví třeba svými stepařskými kousky.
Rodiče dokázali nevstoupit do JZD?
Zvládli to, ale byl na ně neustále obrovský tlak. Řada lidí to nezvládla a s výmluvou na děti si tu ostudu udělali a vstoupili nejen do JZD, ale i do KSČ. Nějaký pan Mazal z Chornice jim pravidelně vyhrožoval, že pokud nepůjdou do JZD, tak že na vysoké škole skončím, že podá informace na děkanát. Vždycky strašil a strašil. Já se pravidelně šel ptát na děkanát, ale nikdy jim tam nic nepřišlo.
Nebylo trochu složité kombinovat kariéru strojního inženýra s tanečníkem?
Víte, já měl rád obojí. Neměl jsem ale peníze a na pokoji se mnou byl kolega z ročníku. Pocházel z Rakovníku, kde se vyráběly balící stroje na čokoládu. On byl asi o deset let starší než já a v tom závodě dělal šéfa výroby právě těchto strojů. Měl vystudovanou průmyslovku, byl šikovný a uměl to, ale jako šéf potřeboval titul. Od prvního ročníku mi nosil výkresy strojů, které jsem mohl rozkreslovat, což mi pomáhalo se živobytím. Když jsme končili, tak mi řekl: „Ty půjdeš se mnou do Rakovníku“! Je třeba říci, že jsem studoval obor automobily a zemědělské stroje a on o mě měl eminentní zájem. Jako diplomku jsem dokonce dělal variátor pro kombajn. Několikrát mně navrhovali, abych si své řešení patentoval, ale tehdy už jsem to měl namyšlené všechno jinak.
Měl jsem umístěnku do Prostějova, ale v Rakovníku o mě hrozně stáli a tak mi to nabídli i s bytem, ale musel jsem se oženit, to byla podmínka. Jinak bych na byt nedosáhl. Měl jsem namluvené děvče, Silvu tam od nás z vedlejší vesnice. Rozjel jsem se tedy za ní a požádal ji o ruku. Nebyla hned pro, ale nakonec svolila. Jenže se ukázalo, že ani to není dost. „Musíš mít děti, jinak na byt nedosáhneš“! Oznámili mi nekompromisně, tak já na to: „Neva, jedu do Prostějova“. To ale rezolutně odmítli a znovu zopakovali jasný požadavek na rodinu. Dělal jsem tedy na diplomce a zároveň už jsme čekali rodinu.
Co na to vaše žena?
Před ženou jsem to samozřejmě tutlal. Už jsem rok vdovec, tak to můžu přiznat. Jednou mi to ale uteklo. Někde jsme seděli, už byla dobrá nálada a každý vyprávěl ty své osudy. Chtěli i po mně, abych pohovořil o životě. Manželka tam seděla a já se zapomněl.
A Vy jste to prozradil.
No jasně, já se prořekl. To jsem ale neměl dělat, já myslel, že mě zabije, ta mi to vyčetla: „Já myslela, že Honzík je kluk lásky a ty jsi ho, ty darebáku, vyhandloval za byt!“
Nakonec jsem skončil v Rakovníku v pěkném bytě a začal jsem pracovat jako konstruktér. Doba se ale vyvíjela jinak a já se stal kantorem na zemědělské škole. Oni se totiž dozvěděli, že jsem na vysoké studoval zemědělskou techniku a tak mě oslovili. Šéf školy pan Horáček si tehdy vymohl, že mu do toho nebudou kecat „blbci z města“, co o zemědělství nic nevědí. Také si chtěl dát dohromady vlastní tým. A dal si podmínku, že se v něm nebude hledět na stranickou ani třídní příslušnost. A to jak u kantorů, tak i žáků. Sešli se tam zlatý lidi. To si neumíte představit, jak skvělý to byl tým, těch nejlepších z celé republiky. My tam nechali život. Často tam byli potomci kulaků, kteří se jinam nedostali. Všichni byli nesmírně šikovní, pracovití a chytří, to bylo tak zajímavé. Kolikrát se mi stalo, že pro mě do školy přijeli esembáci (příslušníci veřejné bezpečnosti, dnes policie pozn. autora), protože jsem tam zůstal přes čas a zapomněl vyzvednout Honzíka ze školky.
To si neumíte představit, co oni uměli předvádět s býky a kravami. Jak je vodili na uzdičce, jako pejska. I teď je mi skoro do breku. On se na krávu jen podíval a ona šla. Byla úplně krotká. Fantastičtí lidi.
Setkáváte se s nimi i dnes?
Pravidelně mi dodnes píší a skládají na mě dokonce i básničky! Tak moc mě tenkrát jako třídního milovali. Ředitel Horáček po mně chtěl, abych tam vedl kulturu, konkrétně taneční obor. Vznikl tam soubor Rakovan, který měl snad osmdesát členů. Ředitel sehnal a nakoupil všechny možné nástroje, dokonce i housle a cimbál! Sehnal učitele a začalo se pilně trénovat. Věnovali jsme se valašskému folklóru v Rakovníku, to byl paradox. Ale tančili jsme tak, jak se má a kdo z chlapců neskočil přes sekyru, ten neměl šanci. Ta sekyra se mi ale jednou nevyplatila. Skákal jsem tak temperamentně, že jsem pozdě uhnul a ostří skončilo v ruce. Byl to jen škrábanec, a tak jsem ještě ten den mohl vystupovat. Všechno se vyvíjelo velmi zdárně, ale pak se stal obrovský průšvih. Kluci z mého ročníku založili tajnou skupinu „Smrt komunismu“. Na začátku šedesátých let to byl megaprůšvih. Tajní o tom už věděli a čekali ještě na to, aby všem bylo osmnáct let a nevztahovaly se na ně mírnější tresty pro mladistvé.
To muselo mít nějakou dohru i pro Vás.
Mělo. Místní komunisti byli naštvaní a chtěli na místo dosavadního ředitele Horáčka dosadit vlastního dělnického ředitele Jaroslava Soukupa. Byl to divný chlap, gymnázium studoval rok a výšku měl stejně rychle. Bylo jasné, že se brzy dostaneme do rozporu. Většině kantorů nesahal po kotníky, jaký to byl hlupák a lump. Nutil nás tančit valašský folklór ve svazáckém, takový to byl blb. Samozřejmě to byl také zloděj, jako většina komunistů. Na zemědělské stavby školy jezdilo třeba auto s cementem. A protože ředitel stavěl dům pro své děti, auto zajelo vždy i k němu a tam část materiálu složilo. Mí kolegové to fotografovali a zaznamenali, a když už toho bylo více, sepsali to a jedenadvacet kantorů podepsalo petici proti řediteli. I ti, co byli ve straně. Poslalo se to na okresní i krajský výbor a čekalo se, co bude. Zanedlouho se sjeli do školy ze všech stran. Nejprve ale svolali komunisty a vyhrožovali, co všechno se stane, jestli neustoupí. Na každého vytáhli nějaký škraloup. Na mě třeba měli připraveno, že jsem někde vyprávěl anekdotu na prezidenta. Nakonec to pod tlakem jen dva neodvolali. Jen já a zahradník, který už měl jen rok do důchodu.
A tak jsem v Rakovníku v roce 1962 skončil a začal učit v Kladně na Střední průmyslové škole. Dostal jsem svoje milované předměty: mechaniku a strojní předměty. Vydržel jsem tam dalších asi pět let. Do Moravské Třebové jsem se vrátil až koncem šedesátých let. Tou dobou jsem ještě pět let studoval tanec na pražské konzervatoři, abych se stal tanečním mistrem.
Období reálného socializmu určitě ovlivňovalo i výuku tanců. Jak jste se v té době seznamovali s moderními tanci?
Tak třeba jive (čti džajf – poznámka autora) do Evropy přinesli američtí vojáci za války. Po roce 1948 se už ale tančit nemohl a povolilo se to až v šedesátých letech. Nesměli jsme je ale nazývat latinsko-americké tance, to bylo trestné. Museli jsme říkat jen latinské tance.
Máte i dnes tyhle živelné a jistou smyslností provázané tance rád?
No jéje. Jenže to nebylo z počátku jednoduché se k nim dostat. V šedesátých letech, až když se poměry uvolnily, to začalo jít. Učili jsme se navzájem od sebe. Nejčastěji od mladých, kterým se podařilo někde získat nahrávky, nebo se učili v zahraničí.
Do kdy jste vlastně učil tanec?
No ještě do loňského roku jsem aktivně vedl kurz. Ale pak jsem to musel předat, protože jsem začal chraptět. Předal jsem to s tím, že až se to zlepší, vrátím se, ale zatím se to nevyléčilo.
Co si Vás pamatuji, tak neustále chodíte velmi svěží chůzí a nemáte žádné pohybové problémy. Vděčíte za to tanci?
No to si nedovedete představit, jak mě to drží. Vždyť já stále nejméně jednou denně chodím tančit. Každý rok chodím běhat místní osmikilometrový Dětřichovský memoriál, v květnu to bylo už po 33. Letos mi říkali: „Podívej se na to, vždyť ty máš tolik diváků, jako na Prvního máje“! Všichni mi tak fandí. Minulý týden měl syn věneček na gymnáziu v Jevíčku. Požádal mě, abych tam zastepoval. No a já měl takové ovace, jako když jsem před několika roky vyhrál konkurz v Žilině. Oni mě nepustili z pódia a musel jsem přidávat. Aby to nebylo trapné, sjel jsem ještě jednou už jen druhou půlku. Byl jsem tak nadšený, že jsem řediteli řekl: „Já jsem tady tak rád, že bych učil i zadarmo“! On na to, abych byl opatrný, že mě vezme za slovo!
Ta akce v Žilině, to byl pro Vás veliký umělecký comeback, povězte nám o projektu EDGE?
S tím projektem EDGE (VĚK – překlad anglického názvu – poznámka autora) přišly holky z konzervatoře, choreografky a tanečnice Lucie Kašiarová a Petra Tejnorová. Měly takovou myšlenku, že v každém národě je nějaký miláček národa, nějaký Gott. Je ještě dobrý, ale už se o něm tolik neví a on může stagnovat. Vymyslely proto projekt podpořený Evropskou unii. Oslovily starší umělce z Německa, Polska, Slovenska, Maďarska a Španělska s tím, že by se připravila společná vystoupení na téma stárnutí a přerodu z aktivního života do zdánlivě pasivního stáří. V Čechách si mimo jiné vybraly jednoho stepaře z Národního divadla. On ale dostal nabídku vystupovat několik týdnů v Americe a vypadl jim z programu, což byl průšvih. Ony měly německou operní zpěvačku, španělskou tanečnici, takovou temperamentní dámu. Poláka, ten vám tak tancoval a skákal tak vysoko. Slovák ten byl zase loutkařem, to byl jediný člen starší než já, takový dědoušek. Ale co, správný dědek to byl, s tím se zažilo legrace. Vyrobil loutku, která mrkala a pohybovala rty při mluvení. Byla tam také tanečnice ze Slovenska. No, a když jim vypadl ten stepař, udělaly konkurz v Žilině. Já tam nejdřív jet nechtěl, ale nakonec jsem se odhodlal a ony mě vybraly. Účastnil jsem se pak řady různých vystoupení. Ve Španělsku, Německu, Polsku, Maďarsku, u nás v Čechách i na Slovensku. Měl jsem třeba takové krásné číslo s tou slovenskou tanečnicí. Ona si chtěla zatančit s mistrem světa v tanci valčík. Už to nebylo možné, protože byl po smrti a tak mě oblékli do šatů se svítící kresbou kostlivce. Spustili mě dolů na pódium jako mistra světa, já se uklonil a začal jsem s ní tančit. Bylo to dojemné až láskyplné představení.
U tance se kolem Vás muselo neustále točit mnoho žen. Nežárlila na Vás někdy manželka?
První dámou tance byla kdysi jedna Maruška Dvořáková. Já s ní v Rakovníku, když ještě byla svobodná studentka, tančil. Byla to tehdy hrozná dřina, protože trénovala dvakrát denně ráno před školou a pak ještě po škole. Ta o mě usilovala. Ale poctivě, ona chtěla především tančit. A když prý to bude s panem Bílkem tak dvojnásob! Manželce se to asi moc nelíbilo.
Přišel jsem jednou domů, tam seděla Maruška i manželka Silva. Žena mi řekla: „Běž se ještě projít ven, přijď tak za půl hodiny“! Co se tam dělo přesně nevím, asi se o mě nějak dělily. Já šel, koupil dvě kytky, jednu pro Marušku, druhou pro Silvu. Dodnes nevím, jestli ji manželka pozvala nebo přišla sama. Ale vyřídily si to tam. Když Maruška šla na vysokou, byl vynikající tanečník Ing. Dvořák. Ten vyhrával všechny soutěže ve standardních tancích. V tanečním kroužku se s ním setkala a ten neváhal, hned se rozvedl a vzal si ji.
Máte nějaké aktuální plány do budoucna?
Stále mám plány a dokonce mě to teď baví ještě víc než kdy před tím. Teď v tomto týdnu ve čtvrtek jsem měl mít vystoupení v Lanškrouně, ale bohužel musím na pohřeb. Zůstávám stále také členem té skupiny při Národním divadle, tak si myslím, že ještě nějaká vystoupení zvládnu s grácií.
František Teichmann, foto autor, archiv pana Bílka a internet