Kolikrát jsi, Dane, v životě slyšel, že být profesionální sportovec není dobrá volba a byl jsi před ní zrazován?
Slyšel jsem to v životě mockrát, třeba od mojí babičky, která z počátku nebyla ráda, že se chci věnovat volejbalu. Já totiž už od šesti let říkal, že chci hrát volejbal profesionálně a jet na olympiádu. Mamce se to taky moc nelíbilo a zrazovali mě i lidé ve škole. Často jsem slyšel, že se mám věnovat studiu, protože to dává větší smysl.
Bral jsi odpor okolí jako motivaci dokázat, že máš pravdu?
Byla to motivace, chtěl jsem všem ukázat, že vím, co dělám. A jsem rád, že jsem byl neposlušný. Z mé babičky i maminky se staly největší fanoušci, kteří dnes sledují všechny mé zápasy. Přidala se i má přítelkyně, která mě taky velmi podporuje. Domácí zázemí mám momentálně skvělé.
V Lanškrouně byl a je silný hlavně dívčí volejbal, ale nakonec právě tvoje generace kluků, kam patří i Filip Joza, se v profi volejbale chytla. Čím to je?
Bylo to především trenérem Jiřím Roubalem. Všichni z ročníku 2005 jsme začínali u Martina Jozy, který v našem vývoji hrál také důležitou úlohu. Před námi byl ještě silný ročník 2003 i ten byl u pana Roubala. Martin Joza nás naučil všechny základy, celou volejbalovou přípravku. V prvních letech tam ale nešlo až tak o volejbal, ale o všestrannou sportovní přípravu. Pan Roubal si pak k těm starším klukům vybral několik mladších. Mě, Filipa Jozu, Radka Beneše a Jirku Jehličku. A pan Roubal byl hrozně přísný. Pravidelně dost kluků každý rok odpadlo, protože ten režim nedali. U něho neexistovalo, že by člověk nešel na trénink, třeba proto, že se jelo k babičce nebo bylo učení. On trénink bral jako povinnost. Ten, kdo to ale vydržel, se někam posunul. Fajn bylo, že jsme měli skvělou partu. Byli jsme kamarádi a o to víc nás bavilo i jezdit na turnaje a sportovně se vyvíjet.
Zmínil jsi přísnost. V době puberty je poslední, co by člověk chtěl, poslouchat a podvolovat se autoritě. Jak ti tohle pomohlo ve sportu?
K úspěchu ve sportu patří určitá nekompromisnost. Pan Roubal nás vychoval mentálně, protože po každém nepovedeném zápase přesně formuloval, co se nám nepovedlo a pěkně od plic nás za to seřval. Když jsem pak přišel v 15 letech do Brna, neměl jsem jediný problém v novém týmu, protože jsem byl mentálně připravený na stres i tlak. Všichni jsme byli už ostřílení.
V současném týmu už není potřeba taková tvrdost, jako tady v Lanškrouně, protože bereme peníze a je velmi prestižní v něm být, a tak všichni máme dost motivace na to dodržovat pravidla a makat. Pan Roubal musel být tvrdý, protože nás bylo málo a on chtěl z mála dokázat hodně. V mém týmu musíš dřít, protože jsi snadno nahraditelný.
V Lanškrouně jsi mohl hrát hokej nebo fotbal? Co tě tehdy na volejbalu nejvíce chytlo?
Byl to ten úplně první sport, na který mě rodiče přihlásili. První rok jsme dělali všechny sporty a mamka nepreferovala volejbal, ta chtěla, abych se hýbal. Kromě volejbalu jsem hrál i fotbal, ale u volejbalu jsem zůstal kvůli partě. Ve fotbale byli starší kluci, kteří se vůči nám mladším povyšovali a já se tam necítil komfortně.
Ve volejbale to tak nebylo. Začínal jsem s přípravkou v šesti, dnes mi je dvacet, ale s pěti kluky z ní jsem dodnes dobrý kamarád.
Pravda je, že kontakt s protivníkem mi ve volejbale trošku chybí. Když mě někdo naštve, nemůžu mu dát „do držky“ jako v hokeji. Mnozí to nazývají ženským sportem, což chápu, ale trenér Roubal nám vždycky říkal: „Kdybychom byli blbí, tak hrajeme fotbal, ale protože jsme chytrý, tak hrajeme volejbal“, čímž chtěl popsat, že je to asi nejsložitější týmový sport na světě.
Platí i dnes, když hraješ v U22 v reprezentaci, že je tam dobrá parta?
Jednoznačně. S mládežnickým nároďákem jsme dosáhli velikých úspěchů nejen díky velké kvalitě jednotlivých hráčů, ale především proto, že jsme byli opravdu dobrá parta. Každý byl s každým dobrý kamarád, a Poláci dokonce přiznali, že je to důvod našeho vítězství proti nim ve čtvrtfinále MS U21. Týmový duch a to, že se můžu na ostatní spolehnout, je ve volejbale klíčovou věcí. Platí to ve všech týmových sportech. Bohaté kluby si někdy nakoupí špičkové individuality, ale pokud nezapadnou do party, nefunguje to. Člověk obrazně řečeno musí „umět umřít na hřišti“ pro toho druhého.
Kdy sis uvědomil, že volejbal bude víc než jen koníček?
Takový velký moment byl, když jsem přešel do starší kategorie, kam si pan Roubal vybral z patnácti kluků nás pět nejlepších. S kategorií starších žáků jsme pak uspěli a stali se vicemistry republiky. Já sice jen seděl na střídačce, ale ten pocit, že Lanškrouňáci poráží věhlasné týmy z velkých měst, byl opojný. O rok později jsem už hrál v základní šestce a v té době jsem si řekl, že to můžu někam dotáhnout.
Tvoje cesta z Lanškrouna na vrcholovou úroveň začínala v kovidovém období. Popiš nám nejvýznamnější okamžiky tvé kariéry?
V Lanškrouně jsem hrál hlavně pro radost a nevnímal jsem žádnou tíhu zodpovědnosti. Když jsem přišel do Brna, tak jsem sice s týmem trénoval, ale dál jsem hrál za Lanškroun, protože mě výkonnostně nechtěli. Byl jsem zklamaný a pochyboval jsem o tom, jestli na to mám. Měl jsem taky holku a sem tam jsem zapomínal na své sportovní cíle. Pak v květnu jsem dostal mononukleózu a tři měsíce jsem vůbec nemohl sportovat a držel jsem dietu. Seděl jsem doma a přehodnocoval svůj život. Uvědomil jsem si, že bych se bez volejbalu hrozně nudil a zároveň jsem nevěděl, co jiného bych mohl dělat, to mě nakoplo. Ta hra mě totiž velmi naplňuje. Když jsem se k volejbalu vrátil, tak jsem se za dva měsíce letní přípravy vypracoval tak, že jsem přešel do extraligového A týmu. To byl splněný sen a obrovský skok. Díky mononukleóze jsem si psychicky odpočinul a pak jsem tréninkům dával mnohem víc než před tím.
Čím jsi přesvědčil trenéry, že ti mají dát šanci a že jsi pro tým přínosem, ač tvá výška dnes není pro tento sport na té nejvyšší úrovni ideální?
Můj největší atribut je to, že umím hecovat, narodil jsem se jako extravert a hodně toho využívám. Hodně mluvím, třeba v šatnách, když je třeba něco před zápasem říct, tak to většinou jsem já. Slyšet mě je hodně i při zápasech. To většina trenérů oceňuje a taky to, že hodně dřu a trénuju. Ostatní třeba už jsou ve sprchách a já ještě zůstávám na hale a piluju to, co mi chybí.
Nicméně tvá proslulá „extravertnost“ se, co já vím, na gymnáziu v Lanškrouně nesetkávala vždy s pochopením.
To je určitě pravda. Ale sport je fakt drsný prostředí, které často oceňuje ty, co dokážou vystoupit z davu svým přístupem k tréninku a umí se prosadit. Je pravda, že se má povaha učitelům na gymplu moc nelíbila, což chápu, protože moje pubertální poznámky byly velmi často nemístný. Ale sportovní prostředí je úplně jiný než to edukační nebo kulturní, kde se mají dodržovat pravidla a člověk se má chovat sociálně správně. Ale ve sportu se říká: „Silnější pes m-dá“. Zní to drsně a vulgárně, ale je v tom velký kus pravdy.
Už jsi zmínil trenéra Jiřího Roubala, kdo další měl na tvou sportovní kariéru největší vliv?
Vždycky to byl můj táta, a to od mala až do teď. Když spolu mluvíme, tak ze 70% je to o volejbale. On se o volejbal hodně zajímá, a i když mu na té vrcholové úrovni až tolik nerozumí, má přehled a hodně následováno. Vyslechl jsem si spoustu jeho přednášek o psychice. Vždycky mi říká, že mám být před zápasem v klidu, bez stresu, že doktoři na sále před operací zažívají mnohem větší. Myslím si, že jsem mu podobný jak vzhledem, tak i povahou a samozřejmě jsem zdědil i tu jeho „polskou hrdost“. Bez něho bych nebyl tam, kde jsem teď. Za to mu patří velký DÍK.
On ale nikdy moc nesportoval.
Nesportoval, jen tak rekreačně sem tam si zakopal fotbálek. Myslím si, že ve mně našel smysl svého otcovství a chce mě dotáhnout co nejvýše. Když se mi něco povede, tak je hrozně hrdý. V posledních letech se přidala i mamka a jezdí s tátou do Brna na skoro každý náš zápas. Oba mí rodiče volejbalem dost dnes žijí.
Kdo ti dneska nejvíce poradí po odborné stránce?
Náš současný volejbalový trenér v Brně je ze Srbska, což je úplně jiná volejbalová kultura a ten vidí všechno jinou perspektivou. Mnohokrát mi dobře dokázal poradit. Také velmi přesně popisuje mé nedostatky.
Jak vypadá tvůj standardní sportovní týden?
Každou sobotu je zápas a občas i ve čtvrtek nebo pondělí. Trénink pak máme každý den mimo neděli, kdy můžu jet domů. V běžných dnech se pak střídají jeden nebo dva tréninky za den. Hodně záleží na zápasech. Trénink se odvíjí podle toho, co se trénuje. V posilovně bývám cca 1,5 hodiny, hrací tréninky jsou na 2-3 hodiny. Individuální tréninky se pak zaměřují na konkrétní dovednosti. Já třeba potřebuji přihrávat servis a bránit v poli. Útočníci zase trénují smeče.
Co je tvou slabou stránkou a musíš proto trénovat?
Nejvíce oceňuji individuální tréninky, protože jsem v Lanškrouně hrál na pozici nahrávače a na libero jsem přešel až v Brně. Hraju libero jen necelých pět let a některé detaily mi stále chybí, což už se v mém věku hůř dohání, mládí je totiž pro techniku rozhodující. Nejhorší jsou pak špatně zafixované techniky. Problém je, že na pozici libera se balónu dotknu jen třeba 2x za minutu. Tudíž na individuálních trénincích, zaměřených pouze na mou činnost mi záleží nejvíce.
Momentálně se můžeš pochlubit zlatou medailí z mistrovství Evropy v U22. Byl jsi vyhlášen objevem roku. Žiješ něco jako volejbalový sen kluka, který, promiň se 176 cm, neměl úplně předurčeno dosáhnout úspěchu v tomto sportu dvoumetrových mužů?
V posledních dvou letech se mi opravdu podařilo dosáhnout cílů, o kterých jsem ani netušil, že by mohly přijít. Zpětně vím, že jsem po něčem podobném před pěti lety, když jsem přišel do Brna, toužil. Není to ale taková euforie, jak jsem myslel a možná mi to ještě ani dost nedochází. Každopádně to beru jako obrovskou čest, být v týmu, kterému se poprvé v historii českého volejbalu podařil takový výsledek na ME v téhle kategorii.
Ve finále jste hráli proti Polsku, to pro tvého tátu, který má stále polské občanství, mohlo být trochu složité, komu fandit?
Táta tam byl se spoustou dalších českých fanoušků, kteří si z něho dělali srandu a napomínali ho, aby nefandil Polsku. Když jsme pak stáli na hymnu, tak nejprve zazněla naše česká. A když hráli polskou viděl jsem, že si ji pobrukoval. Nezpíval nahlas, ale bylo to vidět. Já ji totiž taky umím, protože mě ji táta naučil, když jsem byl malý. A pravda je, že i já Polsko vnímám tak trochu jako svou zemi. Během zápasu ale táta fandil nám!
Vnímáš ty osobně, když hrajete s Poláky, že je to trochu jiný zápas už třeba tím, že jim dobře rozumíš?
Já se s některými hráči znám a s Poláky mám tu výhodu, že si s nimi popovídám v rodném jazyce. Fajn je i to, že Polsko je volejbalová velmoc a jejich liga je v Evropě docela prestižní, takže jeden z mých možných budoucích cílů může být některý z prestižních polských klubů.
Který zápas na ME byl z tvého pohledu zlomový?
Finále byl velký zápas, ale poslední set jsme vyhráli dost jednoznačně 25:15, takže to směřovalo k vítězství už pět balónů před koncem. V semifinále jsme hráli s Izraelem, kde jsme „tekli“ 2:0. Tam proběhl velký návrat do hry, když už málokdo doufal v to, že by se to dalo otočit. Tam myslím, že se odehrál zásadní moment celého mistrovství.
Je pro tebe přirozené, že i když „tečete“, jak jsi popsal stav 2:0, nevzdáváš se a dokážeš být ten hecař, prostě „pankáč“, co se nevzdává v žádném okamžiku?
Když prohráváme 2:0, tak už víme, že nemáme co ztratit a může se hra uvolnit. Když ale vedeme 2:0 nechceme dělat zbytečný chyby, a to může být problém, protože tým se moc stáhne zodpovědností a začne hrát opatrně. To se pak ve vyrovnaném utkání neodpouští. Já jsem často ten, kdo se nevzdá, to je pravda, rád to hecuju k vítězství, ale hodně to souvisí s tím, jak mi to jde. Když nemám svůj den, jde to o dost hůř, než když si věřím a jde mi to na míči. Psychika ve sportu je zásadní a ti, kdo dokážou hrát dobře pod velkým tlakem a vydat ze sebe maximum, jsou ti nejlepší hráči.
Je ve volejbale důležitější talent nebo se to dá vydřít?
Na volejbal je potřeba určitý specifický talent. A pro vrcholový sport to platí asi vždycky. Ve volejbale jde hodně o cit pro balón a přesnost. Měl jsem spoluhráče, který fakt neměl talent a byl docela dřevo. Přitom byl hrozně namakaný a neuvěřitelně dřel. V určitý fázi ho to ale stoplo a neudržel s námi krok, i když trénoval nejvíc z nás. Talent určitě není víc než trénink a dřina, ale bez něj to nejde.
Je něco, co ti volejbal vzal? A teď myslím osobní život i kolena, ramena a prsty?
Tělo zatím drží, nic mě zásadně nebolí. Mám ale nárůstky pod koleny na šlachách, takže nemůžu klečet. Nosím proto i chrániče. V osobním životě mi sport bere hlavně čas. Volna nemám oproti vrstevníkům moc i tím, že studuju vysokou školu. Díky individuálnímu plánu ale mohu kombinovat obě věci dohromady.
Nejhorší na sportovním životě je, že musím plánovat hodně dopředu a nemůžu udělat nic spontánně. Nemůžu se prostě sbalit a jet lyžovat na hory, protože mám3 hromadu závazků a každodenních povinností. Málokdy mám volno tři dny v kuse, za celý rok je to jen o Vánocích. Výhodou je, že moji kamarádi se mnou hrají, takže jsem hodně i s nimi.
Sleduješ stále dění v lanškrounském volejbalu? Vracíváš se rád na místa, kde jsi začínal?
Je trochu smutný, že tu dnes není nějaká šikovná parta, která by navázala na nás, ale je to tím, že nejsou trenéři a většinou na malém městě, jako je Lanškroun, všechno stojí a padá s jedním člověkem. Aktuálně ale vypadají kluci okolo deseti let, že mají potenciál a taky se zformovali muži v krajském přeboru. Ti mají za cíl dotáhnout to do druhé ligy, tak uvidíme, jak se jim bude dařit.
Hodně lidí se sem vrací, a i já s kamarády máme plán vrátit se po sportovní kariéře do Lanškrouna a posílit místní muže. Doufám v to, že se to splní a že se někteří z nás vrátí i jako trenéři mládeže.
Jaké máš další sportovní a životní cíle a sny? Kam by ses chtěl ve volejbalové kariéře ještě posunout?
Na dva roky mám ještě smlouvu v Brně. Chci dostudovat bakaláře na Sportovní fakultě Masarykovy univerzity. Pak bych se chtěl podívat do některého špičkového týmu v republice nebo zahraničí. Líbila by se mi medaile v mužské extralize, ale rád bych si zahrál i v české reprezentaci. Jsem teď v širší nominaci, ale za rok za dva by se to mohlo povést.
Už jsem zmínil, že bych to chtěl zkusit v Polsku, tam je jedna z nejlepších lig na světě. Ale je velice těžké se tam dostat a prosadit. Líbil by se mi třeba tým v Gdaňsku. Je to u moře a moc to tam mám rád. V Polsku bych šel ale kamkoliv. Výhodou je, že polskou ligu dobře znám a sleduju ji. Těžké je však prosadit se na postu libera. Je to post nejhůř placený a zároveň ten, který nedělá body. Každý tým si ho vychovává po svém. Jako útočník a smečař bych to měl snazší. Na druhou stranu ale platí, že na liberu je malá konkurence a nejdéle vydrží. Protože tam tolik netrpí klouby a šlachy, může hrát až do čtyřiceti i déle.
Platí, že pořád sním o české reprezentaci a jednou bych si chtěl zahrát polskou ligu. Když se to povede, bude to skvělé. Když ne, stejně chci mít pocit, že jsem pro svůj sen udělal maximum.
František Teichmann, foto archiv D. W.
