Michal s razítkem Společnosti za veselejší současnost
Akce Bezpráví 1988 Michal Stasiowski druhý zleva.
Generální stávka v Lanškrouně 27. 11. 1989. Jirka Krejča stojí s vlajkou vedle Miloše Martínka, ve světlé bundě s papírem Michal Kraus hovoří s budoucím starostou Janem Špičákem
Generální stávka v Lanškrouně, unikátní barevná fotografie by měla být od S. Vimra
Oba jste pracovali v Tesle, kde se setkávali lidé různých schopností i názorů. Mezi kovanými komunisty se tu objevovali i lidé režimem perzekuovaní, třeba pan Šlahora nebo Martínek. Oba dva jste byli zároveň mladí. Co se ve vašem běžném životě odehrávalo ještě před tím pro nás klíčovým 17. listopadem 1989?
Michal: Za mnou třeba už tak v roce 1987, 1988 přišli komunisti, jestli nechci vstoupit do strany. To už byla situace taková, že jsem si jim troufnul říct, že nechci „viset za nohu z lucerny“. Ale byli to ti místní lanškrounští komunisti, co s tebou pracovali v práci. My byli mlaďáci v Plyšanu a hrozně nás to všechno „sralo“. Domluvili jsme se a udělali jsme Společnost za veselejší současnost. Vzali jsme švestkový dřevo, to jsem vytočil na soustruhu a vyrobil jsem držadlo na razítko. Byl tam stroj, gravírovačka se to jmenovalo a někdo, už si nevzpomenu kdo, nám do bronzu vyfrézoval matrici, ze které se následně vyrobila i ta gumová část. A od té doby jsme si všechny akce, které jsme pořádali, vždycky takhle orazítkovali. Dělali jsme nejčastěji hrozný pitomosti. Dlužno dodat, že ten nápad nebyl tak úplně náš. On ještě před námi existoval takový spolek v Praze. Angažovala se tam třeba Bára Štěpánová.
Ty poslední roky se už u mě v práci hodně o politice diskutovalo. Dost věcí nám řekli lidi, kteří byli ve vedení Plyšanu, ale pak je sundali. Třeba Franta Nohejlů nebo Láďa Musilů. Od nich jsem se spoustu věcí doslech, protože pečlivě poslouchali Hlas Ameriky a leccos už taky zažili. Já byl tehdy ještě úplný mlaďák.
Počkej a nepřišlo občas nějaký ponaučení od těch starších a politicky angažovaných v tom smyslu, hele hoši, vy si koledujete o průšvih?
Michal: To víš, že jo. Nejčastěji jsem slyšel: „To by tě mohlo mrzet!“ Já už věděl a vždycky jsem reagoval: „Hele, když mě to bude mrzet, tak všem řeknu, že jsem to oznámil jenom vám a tím pádem bude jasný, že za to můžete vy!“ Oni už ty lidi na konci osmdesátých let cítili, že se něco děje a přemlouvání od komoušů už nemělo tu sílu. Tebe, Jirko, taky určitě chtěli do strany. Oni chtěli mladý do strany, ale zároveň se jich báli, protože nevěděli, co můžou čekat. Faktem je, že v té době byla atmosféra už taková, že si ze všeho lidi začali dělat srandu a už se tak moc nebáli. Vybavuju si, že někdy v polovině osmdesátých let, to mi mohlo být tak 17, měli v Lanškrouně komunisti sjezd. Chtěli jsme tam jít, ale oni nás tam nechtěli pustit. Jeden z těch kluků si sehnal slepeckou hůl, a jak „ťukal“, tak pořadatele zmátl a vlezl až dovnitř. My na něj čekali ve vestibulu v kulturáku. On vytáhl píšťalku a zapískal. Všichni strnuli a on zařval „komunisti pitomí!“ Všichni čuměli, co se děje, my zdrhali, jak to jen šlo. Honili nás, ale neměli šanci, byli jsme mladí.
Popiš mi nějakou akci, kterou jste se Společností za veselejší současnost uskutečnili.
Michal: Byli to recesistické voloviny. Jeli jsme vlakem do obce Bezpráví, protože se nám to slovo líbilo. Chodili jsme po dědině a ptali jsme se lidí, co na to říkají, že žijí v bezpráví. Komentovali jsme to, že bezpráví je všude, ale oni žijí úplně v Bezpráví. Lidi nevěděli, co říct. Rok po první akci Bezpráví jsme tam vyrazili znovu. Už v prosinci 1989, asi měsíc po listopadu a udělali jsme zde skanzen komunismu.
Jirko, a jaká situace byla ve výpočetním středisku Tesly, kde jsi v té době pracoval? Taky se situace uvolňovala, nebo musel být člověk ve střehu, co kde řekne?
Jirka: To jsme určitě museli být, ale zároveň jsme měli skupinu lidí, o kterých jsme věděli, jakého jsou smýšlení. Mohl bych mluvit hned o Tesle, ale stálo by asi za to připomenout invazi a rok 1968, ten byl pro můj život zcela zásadní, protože jsem ve svých 13 letech začal naplno vnímat politiku a to, co se kolem mě dělo. V Tesle v roce 1989 bylo už znát, že jak se množily akce na podporu demokracie, komunisti s námi začali víc diskutovat a byli takoví sdílnější. Dokonce proběhla veřejná přednáška ve velkém kabinetu. Hovořil tam šéf komunistů v Tesle Bednář, a dokonce nám tam promítal několik záběrů z různých demonstrací. Samozřejmě se svým soudružským komentářem. Oni začali cítit potřebu mluvit s lidmi. Koncem jara pak odstartoval dokument Několik vět. My ho rozmnožili a chodili jsme po svých kamarádech pro podpisy. Bylo s tím spojené určité riziko. Proti Několika větám totiž protestovaly různé dílenské výbory a podpis mohl způsobit potíže. Přitom ten text nikde nebylo možné legálně sehnat.
Jak jste ho sehnali vy v Tesle?
Jirka: Text se četl na rádiu Svobodná Evropa a my ho normálně opsali. To byl samizdat. Se Standou Skalickým jsme se hecli k takové provokaci a v prvním patře ve věžáku Tesly jsme připíchli na nástěnku lístek. Napsali jsme tam něco v tom smyslu, že chceme ten text poznat, jestli ho někdo má, ať nám ho dá přečíst, ať se následně můžeme připojit k protestům. Pod to jsme se pak oba podepsali. V tu ránu přiběhl jeden komunista, okamžitě to strhnul, běžel s tím za jiným komunistou a už jsme byli na koberečku. Začali pěkně žoviálně: „No hoši on je to tajný dokument, ale my si myslíme, že by se nic nestalo, kdybyste si ho přečetli“. Sáhnul do trezoru a vytáhnul ho i s razítkem tajné. Prošli jsme to bod po bodu. Jeden z nich pak připustil: „Hele, tady třeba ten desátý bod o té ekologii, tak já bych ho asi i podepsal“. Já měl tehdy hrozný nutkání ten arch vytáhnout a dát mu ho, ale pak jsem si řekl, to za to nestojí, to by špatně skončilo! (Smích) Zbaběle jsem to neudělal. Tímhle způsobem se postupovalo. Protestovalo se proti něčemu, co nikdo neznal, protože se muselo.
Nastaly situace, že někdo, kdo byl proti, když si to přečetl, tak názor změnil?
Jirka: Možná ano, ale my byli opatrný a nechtěli jsme moc provokovat. Byl červenec 1989 a zatím to na velké změny nevypadalo.
Jména lidí, kteří to podepsali, se na rádiu Svobodná Evropa následně četly. Neměl jsi z toho strach?
Jirka: Ani neměl. Oni, myslím, nečetli všechna jména, ale jen ta významná, protože těch lidí, kdo to podepsal, bylo hrozně moc. Já podepsal i Chartu 77 a to bylo o dost nebezpečnější. To jsem byl na vysoké, a kdyby se to proláklo, tak bych letěl.
- listopad je spojený s Prahou, ale do Lanškrouna se informace dostaly až se zpožděním. Jak to probíhalo, když oficiální média mlčela?
Michal: To bylo právě hrozně rychlý. Moje manželka byla čerstvá studentka v Hradci Králové a ten den byla v Praze se školou na akci k 17. listopadu, ale jen na té oficiální části, k večerním neoficiálním akcím už se nedostali. Takže nevěděla, co se dělo dál. V pondělí ráno odjela do Hradce a snad už hned ten den se vrátila domů a přivezla letáky a informace o tom, co se dělo. Chtělo to okamžitou akci a tak to byl pak fofr.
Jak se ty informace ale dostaly k lidem třeba u vás v Plyšanu?
Michal: Já byl na vojně svazák. To bylo nutný, tam byli na vojně všichni. Měl jsem na starost jako sportovní referent nástěnku. Všechny materiály, co jsme kdo měli, jsme pobrali a dali na nástěnku a dělali jsme osvětu. Když pak byla generální stávka, tak jsme šli jak jeden muž. Věděli jsme, že to musí být co nejmasovější akce, aby ti nahoře věděli, že jsou s námi i komunisti. Někteří šli, protože se báli, někteří prozřeli už dávno a někteří fikaně převlíkli kabát. Těm vůbec otrnulo velmi rychle, na demonstraci už popadli transparenty a za pár dnů se tvářili jak disidenti.
Co ty lidi spojilo, byla to ta jejich latentní nespokojenost s tím, jak třeba není toaletní papír?
Nespokojenost byla silná. A teď to konečně někdo řekl nahlas! Seřezali tam studenty, to byla jedna věc, ale podstatnější bylo, že to zaznělo nahlas a taky to, že jsou to naše děti, a že se to nesmí. Ta emoce byla strašně silná.
Jirka: Mottem bylo právě to, že se jedná o naše děti! To lidi spojilo. Já se to dozvěděl až 19. 11. a přesně vím, kde. Bylo to na Bradle za Suchým vrchem. Byli jsme tam se známými na výletě a já koukal jak blázen, nevěděl jsem nic. Ve zprávách neproběhla snad ani věta. V Praze jsem nikoho neměl, tak jsem měl zpoždění. Hned jsme sháněli trikolory a už v pondělí jsme šli do práce s nimi.
Michal: To nebylo složité, tenkrát stačilo nastříhat stuhy z medailí. Myslím, že trikolorové byly i stuhy na medaili z Kopy.
Jirka: Jo, medaile z Kopy se stříhaly!
Jirko, u vás to bylo taky takhle jednoznačné?
Vůbec to nebylo jednoznačné. Když tady vezmu ten papír, kde jsou informace, jak jsme se sešli na děrovně a předesílám, že jinak, než navlíknout to na ROH, to nešlo. Jiná platforma, jak svolat lidi neexistovala. Šli jsme za šéfy a oznámili jsme, že svoláváme mimořádnou schůzi ROH. Řada lidí vykřikovala a protestovala. Dodnes si třeba pamatuju úplně nesmyslný argument: „A to pak budeme jezdit pro mléko do Rakouska!?“ Někteří lidi měli pocit, že v kapitalismu bude prostě všechno špatně. Vedoucí nás opatrně varoval, že nemáme být tak radikální, že nemáme na stávku chodit, že se to může obrátit. Když jsme stáli před Teslou na place s vlajkami, tak jsem ho viděl, jak tam za žaluziemi stojí i se svými nohsledy a zjišťují si, kdo tam je a není.
Lanškroun se připojil ke generální stávce 27.11. Ale jak se podařilo zkoordinovat ostatní fabriky a lidi vůbec? Přestalo se pracovat?
Michal: Ale vůbec ne! Tomu předcházel mítink na kluzišti 26. 11. Ten týden se nic moc nedělo. My, co se znali, jsme sháněli informace a teprve tak 25. a 26. se to pomalu rozjelo. My všichni roznášeli letáky. Studenti to vozili ze škol a my to pak lepili a věšeli, kde se dalo. Někdy ráno v pět jsme to lepili, a když šli do práce komunisti, tak to zase strhávali. V práci se ale pokračovalo. Já říkal z legrace, že za komunistů jsem dělal na 80%, ale v těchto dnech to bylo tak na 50%. Já byl buď u soustruhu, nebo u nástěnky. Časově to vycházelo tak půl na půl. Obkresloval jsem si ruku na čtvrtku, takovou tu socialistickou „pěst údernici“ a připisoval k tomu s nadsázkou: „Kdo nepůjde s námi, půjde proti nám“! (Smích)
Jirka: Občanské fórum v Lanškrouně bylo založené v restauraci Slávie v neděli 26. 11. někdy dopoledne. Bylo to v baru, do kterého se šlo dolů po schodech, tuším, že se to tam nazývalo v Pekle. Pamětníci to budou pamatovat. No a odpoledne už se svolalo první veřejné setkání.
Projevily se v té době lidské charaktery víc než jindy?
Jirka: Bylo to zajímavé sledovat. Mluvčím Občanského fóra se třeba stal Pavel Vychodil. On se sám nabídl a sehrál velmi důležitou roli. My byli rádi, uměl perfektně mluvit, byl to vůdčí typ a my mu říkali: „Dobře Pavle, jdeme za tebou, věříme ti, ale musíš zahodit tu svou stranickou knížku“! On s tím ale otálel, ani on si nebyl jistý, jak to dopadne. Knížku si nechával do poslední chvíle.
Byli tihle reformní komunisté důležití pro vývoj po 17. listopadu?
Jirka: V té době nikdo z běžných lidí neuměl veřejně vystoupit a promluvit k davu, který měl několik tisíc lidí. My tenkrát, bohužel, a beru to jako chybu, oslovili Michala Krause, kterého jsme vnímali jako reformního komunistu. On působil velmi schopně a seriózně. Ty sis to, Michale, myslel taky?
Michal: Určitě, on dělal do mládeže, do psů a do volejbalu, byl hrozně výřečnej.
Jirka: Z dnešního pohledu to, že jsme ho přivedli 26. listopadu na kluziště, kde se připravila generální stávka, beru jako chybu. Tenkrát se nám zdálo, že je to šance, jak oslovit i komunisty. 27. listopadu už stál jako jeden z řečníků u kina. Copak o to, on mluvil dobře, ale časem se ukázalo, že tak činil z „vyčůranosti“ a pro vlastní prospěch.
Jak následně probíhaly přípravy na svobodné volby v roce 1990?
Jirka: To se rozběhlo hned po novém roce. Jednalo se u kulatých stolů a klíčové byly takzvané kooptace. Na základě nich část komunistických zastupitelů města měli vystřídat členové nových politických sil v zemi. Především Občanského fóra a Československé strany lidové. Bylo nutné shodnout se nejprve na poměru a pak na jménech. Těch kol bylo několik, ale až v únoru se to definitivně odsouhlasilo. Předsedou se stal pan Jiří Šolc, tajemníkem Jan Šebrle. Bezpartijní 8, KSČ 4, Lidovci 2.
Michal: Všimni si, že se nedělal žádný radikální řez a komunisti zůstali součástí toho dění. Bylo to ale nutné, protože bylo potřeba, aby s tím komunisti souhlasili. Volby totiž byly až na podzim.
Byla to tvrdá jednání?
Jirka: V podstatě se bojovalo o každé místo. Jednoduché to nebylo. Hrozně jsem si vážil Jirky Šolce, že do toho šel. To byla doslova oběť, protože z toho koukala jen úmorná práce a žádný rozumný peníze.
Bylo pro vás toho 27. listopadu na generální stávce překvapení, že přišlo tolik lidí?
Michal: Pro mě to překvapení nebylo. Já udělal mezi mladými v Plyšanu takovou „masáž“, že jsme nakonec šli jako jeden muž. Nebyl jsem na to ale sám, mezi staršími hodně vyjednal pan Martínek a Pavel Vychodil.
Neměli jste strach, že se povolají lidové milice, nebo že zasáhne veřejná bezpečnost?
Michal: 100% jistotu, že z toho nakonec nebude průser, nikdo neměl, ale už jsme si to ani nepřipouštěli. Copak já, ale tady Jirka třeba šel na místní veřejnou bezpečnost oznámit, že bude 26. listopadu první veřejné shromáždění. To chtělo kuráž, nikdo nevěděl, jaký mají instrukce, a co se odehraje.
Jirka: To je pravda, ale už si zaboha nemohu vzpomenout, s kým jsem tam šel. Byli jsme tehdy vyslaní, abychom to pro jistotu oznámili a oni neměli důvod zasáhnout.
To zní zajímavě, jak to proběhlo?
Jirka: Byli u toho místní příslušníci Hrdina a Morávek. Když jsme ale přišli a tak nějak tam koktali, co chceme, vylezl ze zádveří ještě nějaký úplně cizí člověk, podle mě asi estébák. Koukal, co se děje. My jim to řekli, otočili jsme se a šli pryč. Nepamatuji se, co přesně jsme sdělili. Jen si vybavuji, jak tam ti tři stáli a čuměli na nás. Jediný, kdo měl nějaký řeči, byl ten tajnej. Podle mě to mohl být někdo z Prahy. Jestli to veřejná bezpečnost nějak monitorovala, to nevím, ale předpokládám, že ano. My už na to pak neměli myšlenky.
Jak ses ptal, jestli jsme byli překvapení, že přišlo tolik lidí, tak já nebyl. Už na kluziště den před generální stávkou přišlo na koordinační setkání snad 500 lidí. Přitom jsme na svolání měli jen pár hodin. Někdy v jednu odpoledne v neděli toho dne se to rozhodlo. Já s Jirkou Kráčmarem jsme namnožili na bláně pozvánky a pět nebo šest lidí to roznášelo. Jinak se to šířilo ústně. Běhali jsme po panelácích a strkali to lidem do schránek. Po jednotlivých barácích to nemělo smysl, na to nebyl čas. To byla naprosto blesková akce a za chvíli tam byly stovky lidí. Umíš si to dnes představit!?
Udělám třicetiletý časový most. V parlamentu sedí za komunisty Zdeněk Ondráček, který se po lidech před rokem 1989 oháněl obuškem jako příslušník pořádkových sil. Tehdy o tom plamenně hovořil do televize a dneska drží vládu. Není to trochu divný, nestala se někde chyba?
Michal: Četl jsem blog nějakého Karáska, kde se píše termín naše prohra. A je to tak. Tenhle národ je nepoučitelný. Ondráček v parlamentu, vždyť to je výsměch všem. A nejvíc těm lidem, jako je tady Jirka, kteří nasadili krk, aby došlo ke změnám. Dnes nás reprezentuje šmejd, který mlátil lidi obuchem. To je šílený.
Jirka: Myslím si, že velkou chybou bylo angažovat Michala Krause do OF, tak chybným krokem byl i samet. Získalo nám to obrovský kredit ve světě, že to šlo absolutně bez násilí. Ale myslím si, že komunistická strana měla být zakázaná. Byla to zločinecká organizace stejně jako NSDAP. To byla zásadní chyba a vrací se nám to. My tehdy říkali, však oni vymřou, ale nestalo se.
Michal: Bohužel ten Babiš je přizval. Oni dnes mluví o parlamentní demokracii, tváří se, že hájí práva občanů, kdejakou historickou lež omlouvají jako pluralitu názorů, ale práva občanů tu desítky let jen pošlapávali a o pluralitě názorů jsme si mohli nechat zdát.
Máte pocit, že je větší chyba v tom, že se KSČ v roce 1990 nezakázala nebo v tom, že je dnes někdo přizve ke spolupráci?
Michal: Jednoznačně to jde na vrub ANO, které s nimi spolupracuje.
Jirka: Já to vidím tak, že jsou využití, protože se to nabízí. Kdyby nebyli, tak s jejich pomocí nikdo vládu nepřipraví. Oni se stali jazýčkem na vahách, a přestože mají jen málo procent, okolo pěti, tak hrají významnou roli a mají obrovský vliv.
Vnímáte, že 17. listopad nám dodnes připomíná, že boj za demokracii nikdy tak úplně nesmí skončit?
Michal: Boj pokračuje, proto jedu s celou rodinou v sobotu na Letnou.
Jirka: Já také. V tomhle jsme za jedno.
František Teichmann
Foto: autor a archiv J. Krejči, M. Stasiowského – většinou Stanislav Vimr, publikace 20 let svobody