Pro moderátory bylo a ještě je současné období více než náročné, člověk si může docela zvyknout na pravidelnou dávku adrenalinu a najednou ze dne na den nic. Jak se to dá zvládnout a myslím nejen po stránce mentální, ale i třeba finanční?
Zvládal jsem to úplně dokonale. Já to v životě takhle dostávám přesně tak, jak to potřebuji. Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale potřeboval jsem se zastavit a opravdu odpočívat a nedělat nic. Hodně jsem spal, četl jsem knížky, vařil, byl se svojí rodinou a odpočíval. Dostal jsem se k věcem, které jsem léta odkládal. Protože moderování není jediným zdrojem mého příjmu, tak jsem ani nijak nestrádal. Ta finanční nezávislost mi mimochodem umožňuje vybírat si, co budu moderovat, a když nechci, tak akci prostě nevezmu. Myslím si, že je to důležité, protože jakmile to začneš dělat pro peníze, protože musíš, tak to může být začátek konce. Umělci říkají: „Kšeft je svatej, hypotéka se neptá!“ Já tohle nemám a jsem za to rád. Bude to znít možná podivně, ale mě to koronaobdobí seslalo samo nebe. Kupodivu mi ani to moderování nechybělo, protože když se řítíš z jedné práce do druhé a nemáš na pódiu žádnou „šťávu“, moc dobře to nejde. Před každým vystoupením do toho musíš dát hodně vnitřní energie, abys to nakopnul, a pak už to vždycky nějak jde. Tedy alespoň já to tak mám. No a já neměl energii už na nic. Suma sumárum - přišel jsem jen o jeden dva plesy a později o pár dalších akcí, ale v té situaci jsem byl šťastnej. Ne že bych to nechtěl dělat, ale potřeboval jsem se zastavit. Až se stydím, jak jsem se rochnil v tom nicnedělání! Zároveň jsem vymaloval pracovnu a kuchyň, postavil jsem zahradní domek, nebylo to tak, že bych absolutně nic nedělal, ale všechno bylo nějak jiné, pomalejší.
Těšíš se na práci?
Pracuju jinak, než „před bacilem“ a taky se už těším na moderování. To je moc fajn pocit, protože jsem měl strach, že už se nebudu těšit na pódium, to by mě strašně bolelo. Ale je to dobrý, těším se!
Má paměť mi říká, že jsi patřil mezi třídní baviče a šoumeny už na základce. Je tahle potřeba předvádět se zásadní podmínkou proto stát se moderátorem, nebo se to dá i naučit?
Těžké otázky mi dáváš. Já si to nemyslím. Dokonce mi stále moc „nejde přes pusu“ to, že jsem moderátor. Když vznikal můj web, zdálo se mi to střelený, že je nahoře napsané „moderátor Ondra Pokorný“. Chtěl jsem, aby mi tam dali jen jméno, ale oni, že to tam bude lepší. Já přitom úplně poprvé začal moderovat s Láďou Chládkem a to jen proto, že nám moderátoři, kteří měli dorazit na akci, co jsme spolu připravovali, přišli drazí. Nakonec jsme se do toho pustili sami a ono to šlo. Od té doby se lidi začali sami pomalu ozývat a mně to bylo a je dodnes trochu divný. Když se ke mně někdo přijde vyfotit připadám si tak nějak nepatřičně. Nejsem Karel Gott, nebo Leoš Mareš. Neujíždím na tom. Samozřejmě se usměju a vyfotím a jsem rád, ale nerozumím tomu, proč to ty lidi dělají. Jsem pořád kluk z vesnice. Ani moderování neumím říkat práce.
Ale stát na pódiu je přece strašně opojné.
Je, rozhodně jako všechno, co miluješ. Já to mám jednoduchý. Přijdu na pódium, zapnu knoflík u saka, vypínač na mikrofonu a ono mě to vystřelí někam jinam, chytnu ajfr a úplně se změním. Jsem někdo jinej.
Máš v sobě nervozitu?
Velkou. Ale je to důležitý, protože s tím přichází i pokora. Neříkám, že to takhle má každý. Říká se, že snad jen herec pan Kemr vůbec nevěděl, co je nervozita. Já ale úplně přesně nevím, jestli je slovo nervozita to správné. Možná je přesnější vzrušení. Je to nepříjemně příjemný. Umělci říkají, že je to rajcuje. Zároveň si myslím, že kdyby to tam nebylo, tak by to člověk neměl dělat. Protože, když je to jinak, nebo to vezmu čistě jako práci, už by to bylo pro mě špatně. Ztratilo by se z toho to, proč to dělám.
Každopádně něco ses musel jako moderátor naučit i ty sám. Co pro tebe bylo a je obecně v téhle branži nejtěžší?
Já jsem trochu pankáč a myslím si, že by se to nemělo moc předpřipravit. Na některé akce je ale příprava samozřejmě nutná. Musíš spolupracovat s ostatními – zvukaři, osvětlovači, projekce a samozřejmě tam jsi hlavně jako podpora ostatních účinkujících. Není to o tobě. Ale na ostatní akce nevěřím na velkou přípravu. To té akci sebere energii, autenticitu, kouzlo okamžiku. Já si třeba všechno připravuji jen v bodech. Jména, co se musí říct, komu poděkovat, sponzory, body v tom smyslu, jak to pojedu, ale texty mezi tím nemám vůbec připravené. Lidi si moderátora berou z nějakého důvodu, tím je podle mě osobní energie a bylo by škoda ji potlačit příliš pečlivou přípravou. Myslím si, že na mě by to bylo hodně poznat. Pak by tam mohl být kdokoliv jiný, kdo to umí přečíst z papíru a nebude koktat.
Speciálně třeba maturitní plesy tě dokáží prověřit hodně. Mám jich za sebou asi 150. Tam musí být perfektní příprava a vnitřní kázeň, že i když tě v určitou chvíli něco napadne a chtěl bys to realizovat, musí přijít filtr, přes který ten nápad přeženeš, abys věděl, že je to fakt vhodný. Ne vždycky se mi to daří zvládnout. To je pro mě asi v téhle branži opravdu nejtěžší.
Obdivuji na tobě víc věcí, ale ty dokážeš udržet linku programu a neuhnout z ní a zároveň jsi absolutně otevřený a přesně vnímáš, co ti lidé na pódiu říkají a reaguješ na to. To jsou dvě věci, které jsou dohromady složité, ale je to podle mě klíč k tomu, abys to dělal dobře.
Děkuju, pochvala nepřichází často. Je to tak, tohle se ale nedá naučit. To už vím a říká to i Leoš Mareš. Naučíš se třeba tajmink na fór, naučíš se kdy počkat, co nedělat, ale ten základ v tobě je, nebo ne. Pokud to myslíš s moderováním vážně, je to jako rokenrol, nestačí jenom hrát, ale musíš při tom taky „vycenit zuby“. I tady musíš jít někdy na hranu, ale nemá smysl být třeba sprostý a když jo, musí to mít důvod, to se dá učit. Musíš si na tom pódiu věřit natolik, teď aby to nevyznělo moc pateticky, musíš věřit „něčemu“ v sobě, abys to nechal plynout a jen to lehce řídil. Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo, že tyhle schopnosti asi mám. Děkuju za ně.
Když už jsem tě pochválil, udělám to ještě jednou. Dokážeš být vtipný i na úkor hosta nebo interpreta, ale uděláš to tak, že se směje taky a není naštvaný. Přece jen se ti ale muselo stát, že jsi v rámci konverzace lidově řečeno přestřelil. Máš nějaké vzpomínky, které ti ještě dnes způsobují chvění okolo žaludku?
Nevím, jestli jsem někoho přímo urazil, úmyslně určitě ne, ale loni jsem měl velkej průšvih. Byla to z části moje chyba. Na maturitním plese se odehraje vždycky alespoň jeden, častěji více průšvihů. Viděl jsem snad všechny varianty a většinou z nich umím vybruslit. Je to jednoduché, protože je přiznám a lidi většinou ocení upřímnost a uvolněnou náladu. Loni se mi ale stalo, že pod pódiem stáli holka a kluk. Jenomže na papíře byly napsané dvě holky. Já to začal komentovat, jako že: „Teď se nám stal nějaký zádrhel. Vidím tady dvě dívčí jména, ale proti mně evidentně stojí dívka a chlapec. Co budeme teda dělat. Možná povoláme místního lékaře, aby nám potvrdil pohlaví obou studentů.“ Byl to kardinální průšvih. Byly to dvě holky, byť jedna vypadala jako dokonalej kluk v obbleku, navíc ostříhaná lépe, než já. Ta doba je taková a já na to opravdu nebyl připravený a nevěděl jsem, co mám dělat. Bohužel mě na to nikdo dopředu neupozornil. Přestřelil jsem všechno, co jsem mohl. Dál jsem to nerozmazával. Lidi za mnou chodili, maturanti mi psali. Já jim navrhl, že jim vrátím peníze, že nemám nervy to jakkoli jinak řešit. Omluvil jsem se jim, ale považoval jsem za velmi nekorektní, že mě na to neupozornili. Mrzí mě to doteď a chápu, že rodiče byli naštvaní. Kdyby to bylo moje dítě, tak si taky myslím, že je moderátor idiot, ale doba je v tom zákeřná. Od té doby se vždycky ptám, jsou-li všechna jména správně a všichni, co vypadají jako kluci, kluci opravdu jsou a to samé u děvčat. Vyplatilo se mi to. Jinak jsem člověk až extrémně otevřený a nikdy podobné věci nehodnotím, ale tohle mě doslova šokovalo. Vždycky, když jedu domů, tak si celý večer přehrávám v hlavě a přemýšlím, kde jsem co měl říct a neřekl a samozřejmě i to, co jsem říkat neměl. Pak už vím, jak to mělo být, ale po bitvě je každý generál! Tenkrát mi zůstala podivná pachuť. Zpátky to nevezmeš.
Při moderování maturitních plesů i jiných událostí můžou ale naštěstí přijít i velmi silné pozitivní lidské emoce. Odoláš tomu, nebo se někdy neubráníš a musíš nějakou tu slzu otřít do kapesníku?
Musím to ukázněně brzdit. Funguje na to asi jediná věc dýchat, dýchat, dýchat. Navíc, čím jsem starší, tím hůř to zvládám a slzy jsou na krajíčku. Vidím, jak moc jsou dnes ty dospívající děti jiný a jak i ty plesy jsou odlišný, než jak si to pamatuju já. Někdy je to banální. Kluci třeba dnes nemají problém se obejmout, ale to za nás nebylo. My se třeba s tátou neobjímáme. Já když ho objal, tak byl úplně vyděšenej k smrti. Přitom já jsem hodně objímací typ a líbí se mi, že v tom jsou nehrané emoce, přijde mi, že je to dnes opravdovější. I proto miluju maturitní plesy, ty jsou vždycky za odměnu.
A co za odměnu není, kam jdeš a už dopředu skřípeš zuby?
Hodně drahé firemní večírky. To je opravdu někdy za trest. Udělám to rád, je to pro mě taky výzva, ale někdy je to moc těžký. Myslel jsem si, že neumím ty hodně, ale opravdu hodně seriózní akce. Ale občas – a vlastně stále častěji dostávám nabídky, kdy pořadatel ví, kdo jsem, a chce moderovat takovou akci ode mě. Očekávají, že za každým šestým slovem sice nebude pokora, ale zároveň vědí, že z toho ta pokora nezmizí. Asi jsem tu větu trochu sešrouboval, že jo? Smích. Já byl třeba asi jediný moderátor, který dostal dvakrát za sebou moderovat Cenu Pardubického kraje, což je v krásném pardubickém divadle, kde se například oceňují lidé, kteří někoho vytáhli z hořícího auta. Má to být seriózní, ale asi tomu chyběla ta správná energie a mně se ji podařilo dodat.
Je to velká výzva udělat z akce, která může působit až sterilně, tak trochu šou?
Obrovská, fakt obrovská. Dvakrát musíš měřit, než řízneš, ale zároveň musíš říznout. Učím se to a řežu. Jde to. Jak zapnu mikrofon a knoflík u saka, nějak automaticky se dostanu se do toho „flow“ režimu. Tam tomu slovu nejlépe rozumím. Dostaneš se do úplně jiné dimenze, kde není čas, snad ani prostor, slyšíš to, co normálně neslyšíš. Jsou moderátoři, kteří to umí s kokainem, já to umím bez něj, jsem opravdu senzitivnější a vnímám daleko ostřeji a přesněji i úplné detaily, které bych jinak nevnímal.
Určitě máš rád kapely a hosty, kteří tě umí správně naťuknout, prostě dělají tu jiskřící atmosféru. Jmenuj některé.
Z některých hned na první dobrou cítíš, že to půjde. Boomband Jiřího Dvořáka, tam hned víš, že to půjde. Oni doprovázeli Karla Gota, Helenu Vondráčkovou, Marii Rottrovou, hrají v pořadu Máme rádi Česko. To jsou ohromní profíci, přitom jsou příjemní, respektují tě jako moderátora. I když já jsem pro ně „obecní uvaděč“ z horní-dolní. Já to i rád říkám, ten termín uvaděč, ale oni s tebou spolupracují, řeknou ti: „Za deset vteřin končíme, máš prostor“. Podobný přístup se mi ale neděje u některých místních plesových kapel. „Hele, tady nám stát nebudeš, tady mám vždycky varhany. Hele, tohle ne, my vždycky hrajeme nejdřív znělku, pak si teda přijď“. Dobrou kapelu poznáš i podle toho, že si říkají dvojnásobky a stejně mají plné diáře. S profíky se dobře pracuje, protože máš pocit, že je všechno snadný. S jinými se nadřeš a stejně to není ono. V tom je skvělý i Leoš Mareš, on ti dá prostor a z pódia tě nesfoukne. Nemá potřebu exhibovat, zastínit tě, nebo zesměšňovat tebe a lidi okolo sebe.
Tuším správně, že když jde všechno snadno a nenadřeš se, je to ta správná akce?
Oštěpař Jan Železný říkal, že nejdál dohodí, když to vůbec nebolí a ani trochu se nenadřel. Já to mám taky tak. Proto se někdy stydím říkat tomu práce nebo si žádat o peníze. Vždyť to šlo tak pěkně, vždyť to bylo fajn, ještě jste mě pozvali na raut. „Že bych vám tak třeba dva litry ještě dal?“ Smích. Ale je zatím samozřejmě hodně práce, která není vidět.
Kdo ti pomáhá s oblékáním, udržováním kondice a rozvojem osobního růstu. Trochu se tím ptám i na tvou ženu Olgu, protože ona by, tuším, mohla být tím člověkem?
Ano je to tak. Žena mi všechno pečlivě chystá, má černý pásek v praní prádla. Má ráda, když je všechno přesně vytříděné. Když se perou třeba bílé košile, tak se nepere nic jiného.
Kdo ti je pak žehlí?
Zase moje žena, ale zvládnu to i sám, když je třeba. Umím si sám koupit oblek, protože je to vždycky ten samý černý od Blažka se stejnou velikostí. Protože to nechci měnit, tak se do nich musím vejít i dlouhodobě a tím pádem se udržuju v optimální velikosti. A není to snadný – každý rok je to horší. Musím se trochu snažit, jinak bych asi vypadal jinak – takže životospráva a sport – nic složitého. Já sám jsem na sebe asi přísný. Ne proto, že bych byl „samožer“ a říkal si – dneska ti to sekne Ondro. Myslím, že když už jsou pořadatelé ochotní za mě zaplatit, je slušnost přijet včas, střízlivý, vyspalý a vyžehlený. Já jsem jinak docela nepořádník, třeba pracovnu mám běžně v mírně válečném stavu, ale v tomhle na sebe umím zakleknout. Mám svůj moderátorský pultík, svůj bezdrátový mikrofon. Ten je zásadní a je to i docela intimní věc – máš ho u pusy celý večer. Hlavní impulzy k tomu pořídit si vlastní mikrofon byly dva. První přišel už před mnoha lety, když mi na jedné akci přidělili mikrofon po třídenním punkovém festivalu. V tom to žilo. Měl jsem pocit, že se tam něco hýbe. Smích. Ten druhý byl na velkém pódiu, které mělo ke středu tak osm metrů a já dostal mikrofon s dvoumetrovou šňůrou. Vykukoval jsem do hlediště zpoza okraje jako blázen a technik se ještě náramně bavil.
Počkej, to vypadá, že pultík a mikrofon jsou trochu tvoje talismany, bez kterých bys na pódiu nebyl ve své kůži.
Jo, jo, je to tak, všechno mám na svém místě, pustím si dokonce svou znělku: „Dámy a pánové dobrý večer, zaujměte svá místa, náš program právě začíná. Na úvod večera přivítejte moderátora Ondru Pokorného!“ Mám to takhle rád, ale je to i součástí mé zodpovědnosti k pořadatelům a akci. V ten okamžik už mě nic nezastaví.
Snad jen dobře nastavená noha.
Ani ta ne. Já si před tím, než jdu, prohlédnu, kudy půjdu a mám i baterku. Normální svítilnu. Je to možná hloupost, ale hrozně důležitá, protože vzadu za pódiem se často bez světla nesbalíš. Jsou tam hromady drátů, kufry ostatních účinkujících, které jsou všechny stejné. Já na něm mám napsáno: „Toto je kufr Ondry Pokorného“ a telefonní číslo. Už se mi totiž dvakrát stalo, že mi kufr sbalili technici jiného hosta a odvezli. Pak mi ho teda poslali poštou domů.
Vím, že moderuješ občas i na Slovensku. Je to rozdíl oproti Čechám?
Sešlo se mi tam v nedávné době více akcí a já jim celou dobu při jednání říkal, „Počkejte, ale já budu mluvit česky a nejsem u vás známý, není to divný mít českého moderátora? Vždyť to může být průšvih!“ Oni mi na to odpověděli, že to vědí, že s tím počítají a dokonce si mě tam zvali opakovaně. Ale asi nemusíme všemu rozumět. Přitom mají profíky, třeba Adéla Banášová je naprosto dokonalá a vůbec nevím, jestli jsem kdy potkal někoho lepšího. Od ní se dá hodně učit. Je ale pravda, že jsme každý v jiné cenové relaci. A to je v pořádku.
S mizernou moderátorskou prací se ale setkáš na každém druhém maturitním plese i u nás. Celý večer se pak potíš za cizí trapnost a pokažený večer.
Vím to, ale s tím se nedá bojovat. Jediné, co můžu dělat je moderovat nejlépe, jak umím a nabízet „něco jiného“, tady asi pomůže čas, když se lidé naučí, že moderování je řemeslo jako každé jiné, které se dá dělat různě.
Představ si, že bys dostal na stejný večer nabídku na spolupráci od Marka Ebena, Adély Banášové i Leoše Mareše. Které dva z nich bys citlivě odmítnul?
Tak to vůbec nevím a ani nevím, jestli bych měl odvahu s někým z nich moderovat. Možná bych zavolal všem třem a řekl, moc děkuji, nesmírně si toho vážím, ale nechci do toho jít abych jim to nepokazil. Na všechny tři se ale kdykoli rád podívám.
Z koho bys měl ale pocit, že by tam mohla být ta vzájemná partnerská moderátorská chemie?
Největší chemii bych asi cítil ze spolupráce s Leošem Marešem (navíc je mladší), ale moc bych to chtěl zkusit i s Adélou Banášovou – jen pracovat s ní by byla neocenitelná škola, ona je prostě fantastická. Asi bych na ní stejně jenom koukal jak marťan a nechápal, jak to dělá. Stejně jako v případě Marka Ebena. Tomu bych chtěl vidět do hlavy, když si připravuje vstupy třeba na Star dance. Říká se, že je velmi poctivý autor, připravuje se celý rok na další řadu. On jen tak nevinně stojí a pak jemně udeří jedním-dvěma slovy a lidi spadnou ze židle. Lehce, bez násilí … Takhle bych to rozdělil.
Máš s někým z nich bezprostřední pracovní zkušenost?
S Adélou ne. S Leošem ano a s Markem Ebenem také. Já je vnímám tak, že Leoš je první mezi námi a Marek Eben stojí absolutně mimo všechny kategorie. Je nejlepší a nemá cenu se srovnávat, nebo myslet na to, že by mi to kdy šlo tak, jako jemu. Můžeš něco odpozorovat, ale to je všechno. Já ho viděl naživo na jedné firemní akci, kam mě pozvala agentura. Já moderoval tu první část a Marek Eben měl na starost hlavní večer. Jen Marek Eben dokáže s absolutní grácií všechny vyzvat, ať si klidně sundají kravaty, protože je teplo a jako první naprosto přirozeně zareaguje generální ředitel a usnadní to všem ostatním. Nikdo jiný to tak neumí a nemá cenu to zkoušet.
Zbygniew Czendlik mi říkal, že se nerad pouští do politických debat, protože politika lidi rozděluje a jeho úlohou je lidi spojovat. Ne, že by neměl na věci názor, ale nijak ho neprezentuje. Mám z tebe pocit, že to máš podobně.
Ano, je to přesně tak. Jsem takhle nastavený a mám to celý život. Mám to doslova v DNA. Různých rozdělování je a bude vždycky dost, Raději lidi provedu večerem, který je třeba i jenom na pár hodin spojí.
Většina lidí tě zná z moderování celoměstských slavností v Lanškrouně v rámci Kopy. Je i tohle pro tebe srdeční záležitost?
Definitivně. Často se mi stane, že nějaký řemeslník, nebo někdo v obchodě na mě ukáže a vykřikne: „Vás znám z Kopy a tam vypadáte větší!“ Nebo něco podobného, ale většinou je to příjemné.
Stalo se ti, že ti někdo díky tvé profláklosti levně opravil hajzlík?
Ne, je to přesně naopak. Každý si řekne, hele ten na to má! Smích. Ale své výhody to má. Když mi například některý řemeslník něco dělal doma řekl mi: „Já přijel jen proto, že jste to vy. Jinak bych to neudělal“. To samozřejmě potěší a zavazuje.
Horolezci mají svého El Capitana, nebo Everest, co mají čeští moderátoři, lépe, co má Ondra Pokorný jako pomyslný moderátorský sen?
Pro mě je to samozřejmě velký formát v televizi, jak se dnes pořadům říká. Beru to ale s velkou pokorou, takže když se mi to nesplní, tak to tak mělo být. Možná na to zatím nejsem vyzrálej, nebo na to zatím nemám, nebo na to vůbec nemám, ale zároveň bych to uměl přijmout a zabojovat. Nejsem na to ale nijak upnutý. Tím velkým formátem určitě nemyslím zprávy nebo tak něco, ale nějaký chytře udělaný televizní zábavný pořad. Už jsem zmiňoval třeba Máme rádi Česko. To by se mi líbilo a bavilo by mě to.
Už jsi stál na nějakém pořádném moderátorském kopci, na který jsi hrdý?
Každá akce má něco do sebe. Třeba i úplně malé akce, které se moc nepovedly a přišlo málo lidí, můžou být velkým vítězstvím. Já mám rád, když to neprohraju sám před sebou, když prostě jedeš naplno a seš tam pro lidi. Předloni jsem třeba na jednu akci zapomněl.
Počkej, takže jsi byl doma v pantoflích a akce právě začínala?
Doslova. A přitom se mi to nikdy před tím za dvacet let nestalo. Přišla moje žena a ona se nikdy neplete. Nerad to přiznávám, ale opakuji ještě jednou, ona se neplete. A ptá se: „to předávání cen Pardubického kraje máš zítra nebo dneska“? Odpověděl jsem jednoznačně, že zítra. Měl jsem si k tomu nakoukat videa s medailónky hostů. Lidi, co někomu zachránili život. Bylo to v divadle v Pardubicích, moře důležitých lidí, slavnostní atmosféra a ještě jsem tam měl moderovat poprvé a na doporučení. Nepřipadal jsem si ani jako typ, co je na tohle tak úplně ideální. A když už za mnou Olga přišla potřetí s dotazem, jestli jsem si fakt jistý, podíval jsem se na e-mail a zopakoval: „ Jasně, je to zítra, protože mi tady z magistrátu píší, že je to za hodinu a půl.“ Zastavilo se mi srdce. Nevím, jak to trvalo dlouho, najednou jsem se ocitl ve vzduchu, následně jsem seděl ve vaně a jen řval příkazy, co od koho potřebuju. Žena to po mně naházela do auta a jel jsem. Tak abych nikoho nezabil, ale jel, co to šlo. Pokusil jsem se, naštěstí úspěšně, nezabít ani sebe. Ještě jsem nevyjel z Lanškrouna a volala mi paní, jestli nepotřebuji poradit v Pardubicích, kde to je, a kde mohu zaparkovat
Takže tradičních pět minut před začátkem?
Dojel jsem tam a za deset minut jsme začínali. Řekl jsem dost, nikdo se nerozčilujte, popište mi, jak to bude, a začal jsem si psát body. Rychle jsem se oblékl a uřícený vletěl na pódium. Bylo to jako autopilot – prostě jsem to pustil a nechal jen proudit myšlenky. Bylo to asi nejlepší moderování, co jsem kdy v životě měl. Myslím, že bylo poctivé těm lidem říci, že jsem na tu akci zapomněl. Hejtman Martin Netolický mi pak řekl: „Proč jsi to na začátku říkal? Bylo to celé vtipné, takže si tenhle fór na úvod říkat nemusel“. Tak jsem mu řekl, že to nebyl fór, že to byla pravda. V ten okamžik se skácel on.
V páté řadě se smál youtuber Kovi, který se královsky bavil a byl to asi jeho nejzábavnější večer, co za poslední dobu zažil. On totiž pravděpodobně velmi přesně tušil, jak mi je. Neměl jsem k hostům připravenou jedinou otázku. Začal jsem tedy upřímně: „Je druhého května a je velmi důležité být v ten správný čas na správném místě. Takže já mám v kalendáři napsáno, že jsem tady měl být zítra. Naštěstí ale ti lidé, o kterých tenhle večer bude, byli ve správný čas na správném místě!“ Postavil jsem příběh a pak už to šlo. Nakonec to byl velmi příjemný večer a byl jsem asi první moderátor, který tuto akci dostal podruhé. Vloni mi pro jistotu volali dva dny dopředu! Smích.
V moderátorské roli se toho asi moc nenahraje, tam musíš být především co? Autentický?
Moderátorství je jiné než herectví. Tam jsi v roli, ale jako moderátor jsi tam sám za sebe. Většinou se odkopeš během prvních pár vět. Seš tam jako nahý a všichni mají brzy jasno. Proto se nevyplatí nic hrát, seš průhlednej jako papír a nemáš se za co schovat. V tom je to těžký i krásný.
František Teichmann, foto J. Roller a archiv O. Pokorného.