Jak se mladá učitelka po několika letech za katedrou stane ředitelkou muzea?
V podstatě to byla náhoda. Já jsem v osmdesátých letech dostala umístěnku do České Třebové do střední odborné školy pro studující při zaměstnání. Tam jsem učila šest let a byla jsem tou prací doslova nadšená. Byl to takový maturitní konglomerát, ve kterém se učilo několik oborů, od ekonomie, přes strojírenství, elektrotechniku až po železniční obory. Zároveň jsem na sociálně právní nástavbě učila sociologii a sociální psychologii. Moje kantorské pole bylo velmi široké a já tam byla spokojená. Jenže se mi zkomplikoval osobní život. Provdala jsem se, narodil se mi syn, ale krátce nato jsem se rozvedla a vrátila se k rodičům do Lanškrouna. Chodila jsem si pro sociální dávky a jednou mi paní vedoucí odboru říká: „Paní ředitelka Kovaříková ze zdravotních důvodů v muzeu končí. Nechcete se přihlásit do konkurzu?“ Synovi byl jeden rok. Slovo dalo slovo a já se přihlásila. K tomu se přidaly politické změny roku 1989 a zažila jsem nemalé peripetie, kdy se ve velmi krátké době měnily posty na radnici.
Sama sobě se zpětně dost divím, muzeum sídlilo ve zchátralé historické budově zámku s žalostným okolím, kde nebyly ani okna, ani dveře, podlahy, omítky atd., natož elektrické a další přípojky. Sbírky byly v přepravkách na půdě. Součástky hodinového stroje zde byly roztroušeny. Nábytek včetně cembala odložen ve dvou místnostech přímo ve stavbě. Sbírky poničené, obrazy s dírami, jedna velká hrůza. Na nádvoří bylo jen spousta bláta, náletových dřevin, zapomenuté skruže a žádné chodníky. U brány jsem měla gumáky, abych vůbec byla schopná projít do kanceláře, což bylo jediné místo v muzeu, které jakž takž fungovalo.
Perličkou bylo, že mi tehdejší tajemník poslal informaci o výsledku výběrového řízení s tím, že jsem byla přijata. Poté jsem rozvázala pracovní poměr na KNV v Hradci Králové jako pedagožka. Následně však rada rozhodla, že na místo ředitelky dosadí tehdejší místopředsedkyni MěNV, která v rámci reorganizace úřadu ztratila místo, ale jen nakrátko. Obrátila jsem se na Občanské fórum, které mi v čele s JUDr. R. Mackem poskytlo podporu. Rada zasedla potřetí a moje místo znovu potvrdila. V únoru 1990 jsem převzala klíče a depozitář. Bylo to zvláštní a dodnes si myslím, že jsem sem byla určená, že to byl můj životní úkol. Normální člověk by sem asi nemohl nastoupit. Kromě kanceláře tu ani záchod nebyl, protože ho v rámci stavebních úprav ubourali.
Stav muzea v roce 1990 a po rekonstrukci.
Tou dobou už tedy probíhaly práce na rekonstrukci?
Ano, její plány už byly hotové. První část sanačních prací začala. Hotová byla střecha z toho nešťastného bonského šindele a komíny.
Jak se na rekonstrukci v té porevoluční době sháněly peníze, vždyť bylo všechno jinak?
Byl to zázrak. Já měla na celý rok rozpočet 40 tisíc Kčs a to bylo na provoz, můj plat a opravy. Zedníci tady nahoře měli zhotovit depozitáře cca za 20 tisíc. Já sama nemohla dělat nic, žádné výstavy, jen popisovat sbírky na karty. Žádný jiný zaměstnanec tu nebyl. Byla jsem tu sama po dva roky a dělala jsem všechno, co bylo nutné, včetně uklízečky. K tomu jsem řídila celou stavbu, protože úřad procházel transformací. Skrze příkazy k úhradě, které kontroloval s fakturami vedoucí finančního odboru a rada, jsem prostavěla přes šest milionů. Dodnes nechápu, jak se to celé povedlo. Fungovala jsem jako účetní, řídící stavby i uklízečka a zároveň už jsem připravovala scénář a libreto k historické expozici o městě Lanškroun a okolí včetně restaurování sbírek, které měly být vystaveny. Mnozí si přitom mysleli, že muzeum vlastní málo sbírek a považovali ho za zbytečnost. Bylo nutné bojovat na mnoha frontách a přesvědčit i veřejné mínění, že moje snaha má smysl. Potkala jsem se s Karlem Uhlířem, který mi začal pomáhat ve svém volnu jako dobrovolník a společně jsme připravili první výstavu Lanškroun na starých pohlednicích z jeho soukromé sbírky. Výstava proběhla v zámeckém sále a byla doplněna různými předměty, jako např. hodinami, obrazy, prapory a dalšími muzejními exponáty. Šlo nám o to probudit v občanech lokální patriotismus. Sklidili jsme úspěch i u návštěvníků z Německa, původních obyvatel, kteří nás jezdili navštěvovat hojně autobusy. Přišel i pan starosta Jan Špičák, ve kterém jsem získala důležitou a velmi spřízněnou duši, prosadil rekonstrukci muzea na radě a zastupitelstvu. Dodnes si cením jeho mimořádně osvíceného přístupu k obnově muzea.
O mnohé se neúspěšně už v šedesátých letech pokoušel tvůj předchůdce, regionální historik a archivář pan Jindřich Chládek.
Ano, on psal opakovaně prosebné dopisy na Krajský národní výbor do Hradce Králové, pod který jsme tehdy patřili, protože expozice byly v žalostném stavu a budova byla prolezlá dřevomorkou. Bohužel nikdy vyslyšen nebyl. Jak ráda bych mu dnes ukázala muzeum.
Podařilo se mi uspořádat ještě velmi úspěšnou výstavu Cechy a řemesla a další. Pak už běželo všechno velmi dynamicky. Oslovila jsem architekta pana Arnošta Wágnera a s ním jsem se domluvila na přípravě řešení stálé expozice
Muzeum mohlo mít finanční prostředky i z jiných zdrojů. Seznámila jsem se s Ing. Richardem Frodlem, předsedou Hřebečského krajanského spolku z Göppingenu. Popsala jsem mu situaci a bylo to v době, kdy jsem ještě neměla na opravy ani korunu. On řekl: „Tak my vám dáme tři miliony. Já jsem předseda spolku a my vám pomůžeme!“ Mělo to ale podmínku. Na zámku měla být místnost, kde by sídlila sekretářka ze Společnosti česko-německého porozumění. S tím jsem šla za tehdejším vedením. Bylo to někdy v průběhu roku 1990. Tehdy tu byla vůči Němcům antipatie a nikdo o tom nechtěl ani slyšet. Dopadlo to tak, že ty tři miliony z Göppingenu šly na rekonstrukci muzea v Moravské Třebové (dodnes tam sídlí Společnost česko-německého porozumění). Ale nakonec jsme v Lanškrouně otevřeli muzeum o tři měsíce dříve než oni, protože město projekt podpořilo. Dnes ten den 5. září 1992 vnímám jako veliký zázrak, že se to podařilo. Lanškroun byl „šedým“ městem. Památky byly neopravené a vůbec všude bylo potřeba investovat. Jen si vzpomeň, v jak žalostném stavu bylo náměstí a radnice. V hrozném stavu byly i školy, ale muzeum už svítilo novotou.
Kontakty s Němci jsi ale rozvíjela dál.
Já jsem se s Němci stýkala po celou dobu hned od roku 1990. Měla jsem štěstí, že jsem zažila i řadu původních rodáků, kteří byli vysídleni v roce 1946, ale významnou část života tu prožili. Ti se sem vraceli a já díky nim získala spoustu důležitých informací. Velmi mi pomohlo i to, že jsem uměla německy. Mohla jsem jezdit do archivu a muzea jejich krajanského spolku. I díky tomu vznikla knížka Hřebečské zvykosloví, písně, kroje a tance ve spolupráci s paní Irenou Kuncovou.
To nemuselo být v devadesátých letech zrovna snadné, žilo tu hodně lidí, kteří pamatovali jak rok 1939 a 2. světovou válku, tak také nechvalně proslulý květen 1945 a odsun Němců z roku 1946. Bylo pro tebe téma smíření zásadní a osobní záležitostí?
Dobře se ptáš. Ano, bylo to tak, já byla jedna z těch, kdo stavěl mosty porozumění. Ti lidé sem po roce 1990 jezdili často a já je vždycky provázela po muzeu a městě, vodila na radnici a snažila se o vzájemné poznání a pochopení. Nebylo to jednoduché. Třeba nás Němci požádali umístit na radnici pamětní desku věnovanou obětem masakru v květnu 1945, která by připomněla události a okolnosti takzvaného „lidového soudu“. Nedomluvili jsme se však na počtech a jménech. Těžké bylo jednání i se Svazem bojovníků za svobodu. Nakonec se podařilo díky Hermíně Hausnerové, rozené Schwabové, jejíž otec a strýc byli lidovým soudem popraveni, vybudovat na místním hřbitově pomník česko-německého smíření (rodina Hausnerova zaplatila místo na hřbitově a pomník). Pravdou je, že nálady na zastupitelstvu byly okolo pomníku dosti nepěkné. Přitom ten nápis zásadním způsobem definoval akt vzájemného smíření: „Naše srdce byla raněna, ale náš rozum touží po smíru“. Někteří představitelé města odmítli v roce 2002 přijít na jeho odhalení. Byli jsme tam asi tři zastupitelé. Na druhou stranu se není čemu divit, když někomu část rodiny zahynula v koncentračním táboře.
Myslíš si, že se už podařilo naší české historii v Lanškrouně navázat alespoň částečně i na ten německý kulturní i historický odkaz?
Ano, musím říct, že jsem za to na Lanškrouňáky hrdá. Postupně poznávali a pochopili naše regionální dějiny. Dnes v lanškrounském betlému máme osobnosti z obou kulturních oblastí. Každý rok znovu a znovu vysvětluji, kdo byl kdo a mám radost, že to občany zajímá, protože už to je i jejich historie. Podařilo se to spojit. Dneska se děti běžně ve škole učí o významných rodácích i osobnostech města bez ohledu na národnost, a tak je to dobře.
Jak se Ti dařilo skloubit náročné až hektické období devadesátých let s rodinným životem a mateřstvím?
Měla jsem to štěstí, že jsem měla velmi hodné rodiče, Michalovi prarodiče. Děda ho tak vodil na různé kroužky a do hudební školy. Bylo to dítě, které z velké části vyrostlo tady v muzeu. Pro něj bylo muzeum druhým domovem. Dodnes má vztah k výtvarnému umění a historii, ač vystudoval technický obor. Našla jsem si také druhého muže, který mě naštěstí v mé práci po celou dobu velmi podporoval.
V roce 2002 vznikla knížka Vlastivěda Lanškrounska. Jde z tvého pohledu o zásadní publikaci muzea, nebo jen jednu z mnoha?
Vždycky se říká, že ta poslední publikace je to nejoblíbenější dítě. My jsme vydali na tři desítky knih a publikací, ale jsem si vědomá, že Vlastivěda Lanškrounska byl mimořádný počin. Existovala brožurka od pana Jindřicha Chládka o J.M.Marků z Kronlandu a jeho strojopisná kronika města Lanškrouna. Pan Chládek také sepsal soubor významných listin pro město Lanškroun. Bylo mi vyčítáno, že vlastivěda nevznikla už dříve v devadesátých letech. My jsme museli nejdříve velké množství materiálů najít a prostudovat, popsat a zrestaurovat sbírkový fond.
To všechno je o penězích, dařilo se ti získávat i granty?
Po celý čas jsem psala granty, řadu věcí pokryli také štědří sponzoři, celkem za více jak 7 milionů korun. Podařilo se tak obnovit sbírkový fond, uspořádat výstavy, vydat knihy a vytvořit další stálé expozice.
Pomohlo Ti v získávání informací do Vlastivědy i tvé přátelství s původními německými obyvateli z Göppingenu?
Ano, a moc. Nechávala jsem překládat jejich publikace, které mapovaly spolky, průmysl, přírodu, historii i zvykosloví. Důležité byly i informace o významných osobnostech. Velmi mi také pomohlo i to, že původně v bývalé konírně sídlila pobočka státního okresního archivu a paní Mgr. Věra Sekotová byla ředitelkou, měla přístup k historickým materiálům, a i proto jsem ji pověřila zpracováním nejstarších dějin regionu. Hodně mi pomohla paní docentka Marie Macková, která zase zpracovávala 19. století až po 2. světovou válku. Díky své práci jsem se seznámila s řadou místních a regionálních vědců a odborníků a bylo pro mě mnohem snazší připravit koncepci Vlastivědy a tým autorů. Byla to úžasná práce, do které se významným způsobem zapojila i tiskárna TG TISK, která velmi velkoryse umožňovala průběžné doplňování textů i fotografií. Tak tato kniha vznikala. Její příprava trvala celé dva roky. Všechno se to dá překonat, ale Vlastivěda byla svým způsobem velkolepá.
Vlastivědné sborníky neúnavně mapují historii i současnost lidského bytí tady na Lanškrounsku a navazují na Vlastivědu. Kde pro nová témata sbíráš inspirace?
Hodně věcí vychází z toho, že máme externí spolupracovníky, dopisovatele, pamětníky i zahraniční autory, kteří nepřestávají bádat a nacházejí nová témata zasahující do našeho regionu, jako třeba byl pan profesor František Musil, již zmíněné dvě historičky a mnoho dalších. Každoročně jsme i my v muzeu objevili nějakou zajímavou inspiraci, takže v tomto smyslu nikdy nebyl zásadní problém se zaplněním obsahu. Ony vlastivědné sborníky jsou do jisté míry takové naše výroční zprávy. S tím rozdílem, že nejsou tak suchopárné, ale naopak se snažíme a vybíráme obsahově zajímavé a fotograficky atraktivní materiály. Zároveň se snažíme představit nejzajímavější výstavy, novinky v expozici nebo zrestaurované sbírkové předměty. Někdy to může být i náhoda, která přispěje k tomu, že se připraví něčím pozoruhodný text. Aktuálně přijeli bratři Lackové zkoumat fragment vrtule z letadla, ve kterém havaroval v roce 1919 generál M. R. Štefánik. No a už jsme domluveni na zajímavém článku. Já se vždycky rozhlížím okolo sebe, a tak trochu lovím.
Prý máš šestý smysl na průšvihy, když se nějaký blíží, vycítíš to a dokážeš to řešit s předstihem. Měla jsi podobnou zkušenost i s lidmi, kterými se obklopuješ?
Měla jsem obrovské štěstí na dobré lidi. Myslím si o sobě, že jsem obdařena velkou intuicí. To by mohl být ten, jak ty říkáš, šestý smysl. Výhodou je, že rychle na všechno reaguji a já opravdu umím rychle reagovat, to je o mně známo (smích)! Nic nenechávám spát, všechno řeším hned. Myslím si, že po své babičce jsem podědila sociální inteligenci. Ona sice měla pět tříd, ale žena to byla velkolepá. No, a pak musíš k téhle práci mít rád lidi. To mám asi po tatínkovi, který byl velmi společenský a konečně i maminka měla v sobě takovou moravskou otevřenost. Já, ať jsem oslovila kohokoliv, neznala slovo ne. Možná nějaký sponzor mi někdy odmítl. Tradovalo se, že i lidé, které bylo těžké k čemukoliv přemluvit, v mém případě snadno dělali výjimku. Někdy to bylo tak akutní, že jsem z muzea vyběhla na náměstí a rychle někoho oslovila, aby nám šel pomoci, když to bylo nejnaléhavější. Ono to nebylo vždy úplně bezpečné, jít se projít kolem muzea (smích)!
Velkou výhodou bylo, že jsem rodačka z Lanškrouna, a tak jsem lidi znala a nikdy jsem neměla problém je oslovit. Hodně mi pomohlo, že zpívám ve sboru, protože mí kolegové leckdy také pomohli. Lanškrounský smíšený sbor se podílel na řadě našich aktivit. Často jsme plnili funkci informačního a kulturního centra - třeba příprava propagačních materiálů o městě a slavnostní otevření radnice a náměstí po rekonstrukci nebo organizace kulturní části prvních celoměstských slavností spojených s Lanškrounskou kopou.
To nešlo bez klíčových lidí. Bez koho ses neobešla?
Měla jsem vždycky skvělé spolupracovníky. Hodně mi za ty roky pomáhal pan Karel Uhlíř. Je velmi pracovitý, velký nadšenec a také badatel, sběratel pohlednic a odborník na militaria a archeologii. Muzejnictví je velmi široký obor a pořád se učíš, zasahuje do mnoha vědních oborů. Moc ráda jsem byla za to, že k nám nastoupila krajkářka a výtvarnice Hanka Kozubová. Prostě jsme se dobře sešli a rozuměli si. Já se zabývala historií města, etnografií, muzikologií, vystupovala jsem kromě role ředitelky jako muzejní pedagog, dramaturg, vedoucí kurátor sbírek, průvodce, výstavář, propagátor, vydavatel knih, korektor, překladatel atd. Vzájemně jsme se doplňovali a měli kumulované funkce.
Po kom máš takovou tu buldočí povahu, že když si něco umaneš, dokážeš za tím jít, dokud se to nepodaří?
Nevím. Přemýšlela jsem o tom, ale určitě jsem se s tím narodila. Byla jsem vždycky hodně ctižádostivá. Nechodila jsem do školky, ale hlídala mě babička. To tak máme v rodině, že máme silné a aktivní babičky. No a ve škole jsem měla ráda učení, většinou jsem měla vždy samé jedničky a chodila do kroužků, jezdila na olympiády a vůbec dělala spoustu věcí navíc. Hrála jsem na housle a milovala knížky, myslím, že se pro mě hodilo označení knihomol. Moc ráda jsem cestovala a inspirovala se. Z příbuzných jsem měla významného strýčka. Maminčin bratr byl prorektorem Univerzity Palackého v Olomouci a význačný antropolog Prof. Josef Klementa. Ten nás neustále něco učil.
Vždycky jsem obdivoval, jak jsi lanškrounské občany dokázala zblbnout do tradic, které původně neznali, a nakonec je přijali za vlastní. Třeba adventní trhy nebo masopust, který se pořádá od roku 2000. Kde ses jimi inspirovala?
Začalo to tím, že jsem se vrhla na studium hřebečského folklóru. Tatínek mi vyprávěl, že si ještě před válkou pamatuje na tehdejší masopusty, které se na náměstí v Lanškrouně odehrávaly. Znala jsem to i ze starých fotek a pohlednic. Také krajanské ročenky se k těmto tradicím vracely. Nakonec jsem se rozjela do skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, abych si to reálně prožila. Problém byl, že jsem neměla žádné masopustní masky. Manžel tehdy pracoval v INĚ a jezdil často do Německa. Díky tomu jsem se tam dostala a vždycky jsem několik masek koupila. V roce 2000 proběhl první lanškrounský masopust. Bylo to v úterý před Popeleční středou a přišlo neuvěřitelné množství lidí. Náměstí bylo téměř plné! Naštěstí vše dobře dopadlo, jen se termín přesunul z úterý na sobotu. Časem se přidaly další zvyky, vynášení Morany, stavění májky a další. Pořádaly jsme také adventní trhy na nádvoří zámku. Lidé zde měli k sobě velmi blízko.
Muzejnictví se částečně odehrává velmi skrytě, jsou to všechny ty restauratérské práce, katalogizace, digitalizace a mnoho dalších věcí. Máš tuhle práci taky ráda, nebo ji bereš jako nutné zlo?
V muzeu to patří k tomu nutnému zlu, co si budeme nalhávat. Bereme to ale věcně, protože to je prostě součást naší práce. Digitalizace přišla později a v našem případě to představuje obrovské množství práce. Tam nemáme ani zdaleka hotovo, ale postupně na tom pracujeme. Například mince a další předměty už jsme zpracovaly. Představ si, že spoustu materiálu máme ještě na VHS videokazetách nebo na CD. To už jsou dnes zastaralé nosiče, a tak je třeba to nejdůležitější uložit v jiných formátech. To je nikdy nekončící práce.
My jsme vždycky hodně pracovali navenek, aby o nás bylo slyšet, a aby veřejnost z naší práce něco měla. Tak jsem to vždy vnímala. Hodně jsme také spolupracovali s jinými muzei, institucemi a spolky. Díky tomu se povedlo uspořádat v Lanškrouně mnoho významných výstav. Vezmi si, že v České Třebové nebo ve Svitavách pracuje v muzeu 12 – 14 lidí. Nás je čtvrtina, a tak se musíme poprat se vším. Nechtěli jsme být jen institucí, která pracuje za zavřenými dveřmi.
Muzea se v posledních letech mění v interaktivní zábavné parky plné emocí a zážitků. Historie se přenáší do ulic a na náměstí, ožívá v divadelních představeních, videoprojekcích i online přenosech. Jak se na tyhle směry díváš?
Přede mnou stál před lety velký úkol zrestaurovat sbírky (dnes jich je zrestaurováno asi 140), dát do pořádku budovy a vytvořit nové stálé expozice. Teď můžou navazovat videoprojekce a další moderní edukační záměry. V polském partnerském městě Serocku vybudovali novou jizbu, bohužel mají velmi málo sbírkových předmětů. Základem muzea jsou videoprojekce. Podobně jsem to zažila v jednom muzeu v Belgii. Byla jsem z toho ale zklamaná, protože bez bezprostředního kontaktu s originálními předměty to prostě není ono. Za sebe se mi videoprojekce, hologramy a další moderní 3D animace moc líbí, ale pořád mám pocit, že v muzeu by unikátní sbírkové předměty a dobové artefakty měly převažovat.
Co se týče muzea v Lanškrouně, vždycky se musíš rozhodovat, kam ty peníze nasměruješ. Nikdy jich není dost. Naopak každou korunu třikrát otočíš. Moderní technologie nejsou levné a stárnou neúprosnou rychlostí.
Máš v muzeu nějaký předmět, doslova talisman, který tě nepřestává fascinovat?
Je přímo za tvými zády. Ten obraz Marie Stuartovny od vlámského malíře Wilhelma van Honthorsta namalovaný v 17. století. Nerada ten obraz půjčuji na výstavy, protože o něj mám veliký strach. Ona tady se mnou sdílí kancelář od úplného začátku. Je to úplně nejvzácnější obraz a mám ho moc ráda.
Z pozice ředitelky muzea jsi odcházet nemusela, přesto odcházíš. Je to odcházení těžké, nebo naopak radostné, protože můžeš začít něco nového?
Odcházet jsem nemusela, mohla bych tu ještě zůstat a měla bych i nápady, ale rozhodla jsem se věnovat rodině a především vnoučkovi Matouškovi. Budu pokračovat v tradici silných babiček našeho rodu! Manžel má zdravotní potíže a i pro něj chci být k dispozici více, než tomu je v současnosti. Těším se i na to, že ze mě spadne neustálá tíha hmotné odpovědnosti.
Obdivuju, že odcházíš takhle velkoryse a v pohodě, bez veliké nostalgie a stesku. Nebo se pletu?
Je to tak, jak říkáš, ale cítím tu i smutek a derou se mi do očí slzy. Muzeum je takové moje druhé dítě. Protože cokoli, na co se podívám, jsem si nějak prožila, nějak jsem se toho dotkla, nechala zrestaurovat nebo opravit. Všechno jsem si tu vybojovala a nikdy to nebylo snadné. Takže k tomu mám vztah, jako by to bylo moje a přitom mi tu nic nepatří. Podprahově je ve mně smutek, ale postupně to ze mě odchází. Konečně nějak spolupracovat mohu dál, bude-li o to zájem. Sama nevím, jestli se mám na budoucí časy těšit, ale můj přítel Ed Langer z USA mi napsal: „Těš se do důchodu, důchod je skvělý!“ To mi pomohlo a to mě potěšilo. K tomu jsem dnes dostala důchodový výměr a musím říci, že to byla příjemná zpráva, protože je o kousek vyšší, než jsem čekala. Tak snad to bude skvělé.
František Teichmann, foto archiv M. Borkovcové a autor