Fotíš od poloviny 80 let. Čím ti fotografování uhranulo?
Jako kluk jsem chodil do malířského kroužku, takže nějaký vztah k umění tam určitě byl. Ale třeba foťák jsme doma léta neměli. Vzpomínám si ale, že mě fotografování chytilo už na základní škole. Kamarád měl starou flexaretu. Fotili jsme s ní třeba na školním výletě. Filmy jsme vyvolávali v půllitrovém hrnku a fotky dělali potom sami v temné komoře. Doma jsme začali fotit, až když si koupil foťák brácha. To mi bylo tak čtrnáct, patnáct let. Fotky jako takové mě ale vždycky zajímaly, hlavně jsem si rád prohlížel ty staré černobílé.
Až v lednu 1987 jsem se dostal do lanškrounského fotokroužku, kam mě přizval Ludvík Zrůstek. Což udělal na popud toho, že jsem nafotil reportáž ze závodu motokár, který pořádala Tesla. Vystavil jsem fotky v nějaké vitrínce na chodbě, on šel okolo, všiml si jich a zhodnotil, že bych byl vhodný adept. To mi už bylo jednadvacet.
Bylo to osudové setkání?
Tenkrát jsem to tak určitě nevnímal. Viděl jsem ale fotky Ludvíka nebo třeba Ládi Skalického a to mě hodně chytlo. Začal jsem se o fotky zajímat po všech stránkách, technicky i umělecky.
Jenže tenkrát fotka představovala docela jinou disciplínu než dnes. Za solidní fotkou byla spousta znalostí a pak taky práce ve fotokomoře. Bral jsi práci s ustalovačem a vývojkou jako tvůrčí proces plný tajemství nebo jen nutné zlo?
Určitě to pro mě bylo tajemství. Vždycky, když obraz vylézal z papíru, jsem měl pocit, že se fakt děje něco výjimečného.
Je to dnes už definitivně minulost, nebo se někdy do fotokomory vracíš?
Dnes už je to minulost. Byla totiž doba, kdy jsem v komoře dělal svoje černobílé fotky i fotky pro ostatní. Pak jsem začal dělat i barevné fotky pro firmy, pro ostatní fotografy a v temné komoře jsem byl i tři dny v týdnu od rána do večera. Tam jsem se nasytil chemií dosti na to, abych k tomu nevzhlížel s nostalgií. Když jsem s tím končil, tak jsem zvažoval, že bych se po letech třeba do temné komory i vrátil. Možná už je to patnáct let, ale nevracím se.
Pořád ještě máš tak rád Jana Saudka, jak jsi mi kdysi prozradil, nebo jsi se prokoukal jinam?
Určitě mám rád řadu jiných autorů. Dnes se více koukám na fotografie těch, kteří dělají fotografii současnou, s modernějším přístupem. K němu bych ale řekl to, že on mě neinspiroval jen fotkami, ale i tím, že už na konci socializmu stál na vlastních nohách jako fotograf. To u nás nebylo vůbec běžné. Dělat výtvarnou fotografii pak bylo úplně výjimečné. To byl do jisté míry můj sen, ale doba to neumožňovala a ani jsem na to neměl odvahu.
Na volné noze jsi už poměrně dlouho. To s sebou nese mnohá rizika a ekonomické nejistoty. Nelitoval jsi někdy?
Určitě ne. Moje generace byla zvyklá na jistoty. Lidé, jako můj otec, nastoupili třeba po vysoké škole do fabriky a často tam vydrželi celý život až do důchodu. Rok 1989 přinesl tu změnu, že bylo nutné se adaptovat na nové prostředí, kde člověk nehledá jistoty ve svém okolí a ostatních, ale v sobě. V tom, že se můžu spolehnout sám na sebe, že něco umím, a že něco dokážu.
Asi jsem nějakou dobu ty jistoty taky hledal, ale nakonec jsem přišel na to, že je potřeba se soustředit na práci, jít s dobou a v komerční sféře držet krok s novinkami a trendy doby. Aby to člověka neomrzelo, musí to mít hodně v srdci. Já třeba si neumím představit, že bych dělal jenom svatby, nebo jen jeden obor fotografie.
O tom přesně je moje další otázka. Děláš své volné věci, zátiší, akty, zároveň fotíš vše od lanškrounských tříd, přes firemní a technické fotografie až po svatby. Nevadí ti být i tím „dělníkem“ fotografie?
Myslím si, že právě to, co uvádíš, může člověka i bavit a já jsem určitě ten případ. Mně právě ta veliká pestrost oborů a témat vyhovuje. Setkáváš se s různými lidmi a řešíš řadu zcela odlišných technických i výtvarných problémů. Je to rozmanitá práce a mám to tak rád.
Třeba svatby jsou úplně samostatnou disciplínou, trochu jako reportážní fotografie, která potřebuje drzost i schopnost být blízko. Je ti tam dobře, nebo se to pořád trochu učíš?
Ze začátku mi to určitě blízké moc nebylo. Musel jsem se to naučit, ale platí, že na mnohé si i zvykneš. Dnes už je to fajn a kolikrát v jedné rodině fotím už třeba i třetí svatbu. S lidmi už se tam znáš a o to příjemnější a osobnější jsou ta setkání.
Jedno z těch fotografických klišé je práce s modelkou. Tím spíš tou neprofesionální. Osobně se ale domnívám, že je to jeden z nejtěžších oborů. Jak ses s tímto popasoval ty?
Možná jsem v tomhle měl trošku výhodu i štěstí v tom, že prakticky všechny ty holky, na které si vzpomínám, přišly samy. Ony chtěly fotky pro sebe. To byla určitě výhoda, protože velice rychle zjistíš, jestli si sedíte, jestli na fotku máte podobný náhled a dokážete bez potíží komunikovat. Prostě jestli to mezi vámi funguje. Pokud to nefunguje, tak ji neoslovíš v tom smyslu, že bys s ní rád spolupracoval i na dalších věcech.
Máš dnes už takové osvědčené kamarádky, se kterými se ti dobře dělá a jako k modelkám se k nim i vracíš?
Takhle vyloženě asi ne. Ale s mnohými se i po rád potkávám.
V 56 letech končíš studium fotografie, splnil sis tím něco jako sen, nebo ses chtěl posunout, omládnout nebo snad řešit krizi středního věku?
(Smích) To je docela dobrý postřeh. No, po pravdě úplně nevím. Sám jsem o studiu na institutu tvůrčí fotografie uvažoval dlouho, ale dlouho na to nebyl čas. Starosti s podnikáním, mraky práce, děti byly malé, pak se stavěla firma. Navíc jsem v tu dobu neměl ani maturitu, takže přede mnou byla ještě jiná velká výzva. Když jsem totiž uvažoval o střední škole na začátku osmdesátých let, tak jsem díky kádrovému posudku, měl jen omezené možnosti.
Ke střední škole jsem se vrátil až po čtyřicítce s cílem studia na vysoké škole. K němu jsem se dopracoval až v roce 2014 a nebylo to proto, abych omládl, ale protože to byl můj velký sen a cítil jsem potřebu se setkávat s lidmi, kteří chtějí dělat dobré fotky, chtějí se učit a chtějí přinášet nové podněty i pohledy. Hrozně mě to tam táhlo.
Jaký byl Radek Lepka student, ve srovnání s tím náctiletým Radkem před čtyřiceti lety?
Když mně bylo patnáct, studoval jsem na elektrikáře a pravdou je, že mě to bavilo. Učil jsem se snadno a dobře. Byl jsem tehdy nejlepší student v ročníku. Když jsem nastupoval na maturitní obor, říkal jsem si, že už nemám zapotřebí se moc trápit a nejdu tam s cílem vyniknout, ale mít možnost studovat na vysoké. Jenže na to, abych jen proplul, asi nemám povahu, takže to proběhlo v podobných intencích jako zamlada.
A teď na vejšce nejsem rozhodně nejlepší. Je tam řada mladých talentovaných studentů a studentek, více jak polovina z nich jsou lidé z Polska a dalších zemí. Konkurence je velká. Zjistil jsem ale, že naší devizou, myslím nás starších studentů, je cílevědomost. Já když se do něčeho zakousnu, tak už to jen tak nepustím.
Ještě letos bys měl dokončit magisterské studium. Za co jsi škole nejvíce vděčný?
Nejcennější bylo setkávání s lidmi. Nejen s profesory a vynikajícími fotografy, ale i studenty. Nemyslím jen setkávání v ateliérech a posluchárnách, ale i po večerech neformálně, kdy se dozvíš, co, kdo a jak dělá. To mě nejvíc bavilo a jen lituji, že ten poslední rok byl v tomto ohledu tak strašně omezený.
Tvá lanškrounská výstava mě zaujala herbářem, na tom děláš už roky, ale nové přírůstky méně vážné, více vtipné, hravější, kompozičně odvážnější. Pletu se?
Asi je to tak. Když člověk vidí, jak věci vnímají jiní lidé, jak k nim přistupují s lehkostí a nadšením, inspiruje tě to. Pouštíš se pak do práce odvážněji. Škola pro mě byla velikou motivací a výzvou podívat se za své vlastní hranice. Začal jsem o fotkách jinak přemýšlet. Bylo důležité dokázat se osvobodit od standardního přístupu a pustit se do nejistot.
Moje zahrádka, Radek Lepka
Část výstavy jsou ilustrace k básním. Kdo je psal, moc mě zaujaly.
Jsou to texty k písním mého oblíbeného zpěváka Petra Fialy z kapely Mňága a Žďorp. Jeho texty jsou složité, ale o životě a přemýšlivé.
„Odřel jsem si dlaně, než jsem se dostal za plot, ale stálo to za to...“ Kde si odřel dlaně Radek Lepka?
Cestou životem asi nejednou. Nebylo snadné skloubit rodinu, firmu a školu. Ale stálo to za to. Je mi líto, že končím a nebudu se s těmi lidmi už potkávat. Na druhou stranu si uvědomuji, že za těch sedm let na vejšce mi to vzalo hodně času, který bych rád znovu věnoval své vlastní tvorbě. Tím „ztraceným“ časem jsem si ruce trošku odřel.
František Teichmann
Výstavu fotografií Radka lepky můžete navštívit v čítárně Městské knihovny v Lanškrouně.