Přes dvacet let jste žil v Bavorsku. Jak se to tak stane, že se po letech přestěhujete do malé obce Studené do Sudet, kde bylo historicky soužití Čechů s Němci docela problematické?

Ta velká doba okolo roku 1989 mě doháněla k slzám a přemýšlení o citech k vlasti. Došel jsem k názoru, že by mě tu třeba někdo mohl potřebovat, když už mám "takové" životní zkušenosti. No a tak jsem se postupně rozhodl vrátit se zpátky. Upřímně ale přiznávám, že toho dnes už trochu lituju, protože jsem zjistil, že se tady vůbec nic nezměnilo, ba naopak. Myslel jsem si, že tady začnu nový život, že tady budu stejně jako v Německu učit a děti nabiji pozitivní energií. Děti to totiž u nás mají velice těžké, protože není zvykem s nimi mluvit o tom, co je trápí, co je naplňuje, co jsou jejich nevyslovená přání. Snažím se proto s nimi nedělat jen muziku, ale často taky hovoříme o životě, o rodinných problémech, o problémech ve vztazích a tak podobně. To moc neznají. Děti jsou sdílné a já taky, já jim všechno o sobě řeknu. Tohle se mi stalo a tohle jsem udělal špatně... Nevidím na téhle komunikaci nic divného a je vidět, že mě chápou a že jim to něco dává, když s nimi jednám upřímně a z celého srdce. Neříkám jim, že ty musíš tohle a támhleto, jednám s nimi, jako se sobě rovnými a odráží se to i v hudbě. Nabízím jim třeba, ať si samy vyberou, co by chtěly hrát.

Proč jste vlastně na začátku osmdesátých let emigroval do Německa?

Jako mladý kluk jsem byl velmi bojovný až revolucionář. A vadilo mi, že tu není svoboda slova a projevu. Měl jsem vždycky dlouhé vlasy, tak jsem neustále musel někam k holiči, kde mě proti mé vůli stříhali („malého chlapečka“). Abych vypadal, jako všichni ostatní. Promítalo se to i do muziky. Když jsem hrál profesionálně a natáčelo se pro televizi, tak tomu předcházel boj se mnou a mými vlasy. Nakonec jsem ze solidarity ke kolegům stříhání většinou musel přežít, ale vadilo mi to. Štvalo mě i to, že si nemohu pořídit nástroje, které jsem potřeboval, a které se mi líbily. Hltali jsme to z časopisů, ale normálně si pořídit nahrávací studio nebo alespoň kvalitní magneťák prakticky nešlo.

Na konzervatoři jsem se seznámil s lidmi řeckého původu, kteří přišli s myšlenkou útěku do Ameriky. Byl jsem mladý a moc jsem nepřemýšlel o tom, co a jak bude. Našetřil jsem asi tisíc marek, schoval je v motoru škodovky, vzal tašku s oblečením a vyrazil. Jak bylo tehdy tradiční přes Jugoslávii. Vlastně vyrazili, nakonec jsme jeli jen dva, já a jeden starší pán. Řekové z toho na poslední chvíli couvli a nechali nás na holičkách. Už jsem to vzdát nemohl. Já se totiž se všemi rozloučil, a protože by má důstojnost mladého člověka hrozně utrpěla, nemohl jsem přece zůstat doma! (Smích)

To bylo docela dobrodrůžo, jak tak poslouchám?

To je kapitolka sama o sobě. Ten pán, co jsem s ním odjel, měl obě nohy dřevěné. Aby mě nepráskl, musel jsem mu slíbit, že se o něj budu celé dva týdny starat. V Chorvatsku jsou kamenité pláže a tak jsem ho na koupání nosil v náručí. A pak zase zpátky do stanu. Byly to pořád nervy, aby to celé neprasklo, a tak jsem se s ním tímto způsobem celých čtrnáct dní trápil. Škodovku jsem tam dokonce rozbil, když jsem následkem smyku sjel ze stráně. Zachránil nás strom, na kterém jsme skončili. Naštěstí se nestalo nic vážného a Jugoši mi to opravili, byť jsem přišel o významnou část úspor. Po dovolené jsem se nechal vyložit v Ljubljani na nádraží a můj spolucestující musel sám s dřevěnýma nohama dojet až domů do Havířova. Zvládnul to. Moje škodovka R cupé stála pak v Havířově před policií dlouho a celá naše rodina a Havířov se na ni chodil koukat. Senzace.

Několik nocí jsem strávil na nádraží, ale podařilo se mi spojit s kamarády z Frankfurtu, kteří pro mě do Rakouska k hranicím přijeli. Nicméně jsem musel ty hranice sám překonat. To byly další nervy, protože jsem nevěděl, jestli se na hranicích mezi Jugoslávií a Rakouskem nestřílí. Podařilo se mi přejít přes pole s kukuřicí, přes potok a lesy jsem se prodral až do Rakouska. Bylo to jak z nějakého filmu. Na hranicích mě kamarádi našli, převlékl jsem se do čistého a na cizí pas jsem se dostal až do Frankfurtu. Na hranicích jsem dělal, že spím. Zbytečně, už nás vůbec nekontrovali a projeli jsme bez potíží.

Začátky v Německu nemusely být zrovna snadné. Domluvil jste se?

Ani slovo jsem německy neuměl, snad jen ta sprostá. Byl jsem ale plný energie a tak jsem se okamžitě začal učit. Skončil jsem ve sběrném táboře v Augsburgu, kde byly stará kasárna a čekalo se tam na azyl. Já tam byl osm měsíců. Dostávali jsme jídlo a padesát marek na měsíc, nesměli jsme však mimo hranice města. Bylo to tvrdé, ale poznal jsem tam spoustu emigrantů z Československa, Maďarska i Indie. Docela dobře jsem zapadl, ale bylo to těžký a smutný bez rodiny, bez mámy, babičky a dědy, bez jistoty, že dostanu azyl. Mohlo se stát, že mě pošlou zpátky. Maďarům se to běžně stávalo, přestože tam tvrdli třeba dva roky. Nakonec se na mě usmálo štěstí, protože přes mé kamarády jsem se dozvěděl o kapele, která sháněla bubeníka a já začal už v Augsburku hrát jazz i rock a občas jsem tak měl možnost z té beznaděje vypadnout. Kluci němečtí mi koupili bicí soupravu a já byl zase trochu šťastnější. A dobře to nakonec dopadlo i s azylem. Byl jsem na sebe pyšný, že jsem se sám dokázal naučit německy, a že jsem to vydržel, i když mi od rodiny chodily výhružné dopisy, abych se vrátil! 

V roce 1983 z toho museli mít vaši blízcí docela polízanici.

 Měli. Hlavně děda s babičkou, u kterých jsem v Havířově vyrostl. Veřejná bezpečnost je neustále vyslýchala a sháněla se po všech nástrojích. Ony byly docela drahé a emigrantům je bez milosti zabavovali. Já všechny cenné věci poschovával po kamarádech, kteří je postupně prodávali a peníze dávali babičce s dědečkem. Měl jsem fakt bezva kamarády. Jediný, kdo mi dosud dluží, a to se budete smát, je Radim Pařízek. Koupil si moje yamahy, ale zaplatil jen polovinu. Dnes mu patří asi tři rádia na Ostravsku a po mně hrál v kapele Citron. No a ten, potvora, babičce část peněz nedal. (Smích)

Vy se dodnes netajíte obdivem k Němcům a speciálně k Bavorsku, které je stále tak trochu vaším druhým domovem. Moji blízcí přátelé se také právě tam cítí velmi dobře a Němce považují za nejpřátelštější národ na světě.

Je to přesně tak, jak říkáte. Bohužel mi tady v Čechách chybí taková ta normální lidská slušnost. Vysvětluji to i svým žákům, kteří mají někdy díky svým rodičům a učitelům vůči Německu i němčině předsudky. Němci jsou tu pořád ti špatní. Když ale v Německu přijdete na úřad nebo do obchodu, všude vás potká úsměv. Lidé jsou k sobě slušní na silnici, když vidí cizince, pomohou mu, dají mu přednost i tam, kde nemusí. Mám tam dceru i syna a jezdím tam několikrát za rok a hned za hranicemi se tam cítím dobře. Měl jsem se tam duševně dobře. Samozřejmě hlavně díky kvalitě mezilidských vztahů. Stále tam mám bezva kamarády a dokonce jsem si před dvěma lety zahrál i se svou bývalou kapelou. Byl jsem tam šťastný a prožil jsem tam nejkrásnější roky svého života. S tamní kapelou jsem se dostal i do New Yorku, do Šanghaje. Co ale musím potrhnout, je to, jak nás mezi sebe Němci přijali.

Petr Oravec (vlevo nahoře) s kapelou v Německu

Petr Oravec (první vlevo) s kapelou Proto Pavla Nováka

Vaše dráha profesionálního muzikanta byla před emigrací spojena s Pavlem Novákem, autorem mnoha tehdejších hitů. To musela být pro mladého kluka "boží doba". Vzpomínáte na ni rád?

Podívejte, mám z toho husí kůži! Vzpomínám na to moc rád. Vzpomínám si na to, jak pro mě kluci z kapely Pavla Nováka poprvé přijeli na zkoušku a můj děda horník je vyhodil. Chodil jsem na brigádu do NHKG - Nové huti Klementa Gottwalda a musel jsem se přece nejdřív najíst! Dozvěděli se o mně od lidí okolo Věry Špinarové, se kterými jsem se dobře znal, protože pocházeli také z Havířova. Kytarista Andonis Civopulos byl dokonce můj soused a dodnes jsme kamarádi a navštěvujeme se. Věděli, že jsem talentovaný, že dělám i vlastní věci a mám svou kapelu. Děda je ale tehdy vyhodil, protože jsem měl na stole teplou polívku. Kluci na to vzpomínají dodnes se smíchem. On jim to navíc řekl tou hantýrkou, jak se říkalo wasserpolštinou: "Synek ji, nechte ho dojesť, synci to neidě tak šipko, to nima hup na krove a už je těle!" A oni jen vyvalili oči a čekali venku na lavičce před barákem, až se Petříček nají! (Smích) Dopadlo to ale dobře, odjel jsem na konkurz do Přerova a oni mě vzali. Líbilo se jim, že umím nejen na bicí, ale i na klavír a harmoniku a taky že zpívám. Ta kapela se jmenovala Proto. Byly to úžasné roky a skvělé koncerty. Projel jsem s nimi celý Sovětský Svaz. Mám na co vzpomínat. Vlaky měly zamlžená okna, aby nebylo vidět ven. Dokonce jsme i letadlo řídili. Sovětský pilot nás nechal sedět za kniplem! A my se nebáli, protože jsme měli upito. V letadle jsme samozřejmě byli jen my, aparatura a dva piloti. Neuvěřitelné věci jsem zažil! (Smích) Dostal jsem se i do západního Německa do Hamburku a Düsseldorfu a to jsem byl úplně unešený. Vlezl jsem tam do hudebnin a nevěřil svým očím. U nás jsem si z toho nemohl koupit ani šroubek. Leda na černém trhu. Tenkrát tam s námi vycestovala i mladinká Heidi Janků. Na vystupování v tamních klubech a hudebních barech jsme potřebovali pěknou atraktivní zpěvačku a ona se na to bezvadně hodila. 

Před několika lety jsem dělal rozhovor s Jakubem Rybou, vnukem Ivo Pavlíka a ten mi představil i odvrácenou stranu muzikantského života. Nekonečné cestování, minimum soukromí a problémy ve vztazích. V devatenácti vám tohle asi nevadilo.

Přesně tak, já si tak splnil svůj sen. Kočovný život mi vůbec nevadil. Peněz jsem měl jako šlupek. Já nevěděl, co s nimi. V Přerově jsem si alespoň koupil byt. Chtěl jsem s tím i pokračovat, ale protože jsem emigroval, tak se to přerušilo.

Na koncertě ORdrums jsem si všiml, že dokážete zahrát na všechno, co vezmete do ruky. Po kom máte tuhle schopnost?

Víte, že ani nevím. Táta teda dodnes hraje na harmoniku, ale děda vůbec nic a babička se mnou občas zpívala. Začínal jsem na harmoniku, to si děda přál a na konzervatoři jsem k bicím, jako hlavnímu oboru, musel zvládnout klavír. Jinak to nešlo. Trochu zvládnu i kytaru, ale na pódiu bych to do ruky nevzal.

Vy jste docela neortodoxní učitel, a je to hodně znát při koncertech, protože jestli něco z vašich koncertů ORdrams doslova čiší, pak je to nadšení dětí. Už jste říkal, že samy děti se podílí na repertoáru. Nenarážíte tady na mantinely tradičního českého hudebního školství?

Narážím a někdy také na své kolegy a vedení. V Lanškrouně si ale s Pavlem Vašíčkem docela rozumíme. Ale pro mě je moc důležité, jak to berou děti a jejich rodiče. Děti se ke mně rády vrací i několik let po tom, co skončí. Máme se rádi a to i přesto, že jim říkám všechno na rovinu a to i to, co se mi nelíbí. To u některých kolegů nefunguje. Tam jsem narazil a tak se raději do ničeho už moc nepletu. V Letohradě jsem chtěl změnit tu duši zušky, která furt setrvává v komunistickém drilu. Pořád se dělá ta samá klasika, která se dělala už za mě, a pak se divíme, že snad 90% dětí nechce do hudební nauky chodit. Všichni, dítě vedle dítěte, hrají léta ty samé skladby. Přitom každé dítě je jiné, a každému se líbí něco jiného. Mám z toho osypky. Podle mě se to neumí učit a učitelé jsou na děti zbytečně tvrdí. Já beru každé dítě jako originál, který má svou vlastní dušičku. To se mi vyplácí. Nelíbí se mi proto ani to, jak to chodí na základkách, kde všichni musí plnit ty samé úkoly. My ani naše děti nejsme stejní, každý je šikovný na něco jiného a my často odhalujeme jen to, co děti neumí, ne to, co umí a co je baví. Ono to možná na základkách tak snadno jinak nejde. Připomíná mi to jednu karikaturu, na které dělají postupovou zkoušku slon, ryba a opice, všichni musí vylézt na strom. Řešíme tak, co s holkama. Možná je budeme učit sami.

Zahrál si společně se světoznámým jazzmanem Billy Cobhanem

Posloucháte současnou českou a světovou muziku?

Možná jste si všiml, že v repertoáru nemám žádnou českou písničku. My doma nemáme ani rádio, ani televizi. Současná česká a povětšinou i světová tvorba mě ničím neoslovuje. Dříve jsem hudbu hodně nakupoval, ale v posledních pěti letech jsem si nekoupil snad ani jedno CD. Občas mi něco přinesou mí žáci. Poslechnu si to a pak zjišťuji na internetu víc. Na to nemůžu rezignovat, tím spíš, pokud to chtějí žáci hrát. Musím vědět, o co jde. Dětem ale nic nezakazuju. Snažím se jim dát zdravý základ. Stejně ty nové kapely vycházejí ze starých kořenů:  Jimmy Hendrix, Beatles, Santana, Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath, Chick Corea, Herbie Hencock, BB. King, Michael Jackson, Ray Charles atd. Pak ať si poslouchají, co chtějí.

František Teichmann, foto autor a archiv Petra Oravce

Petr Oravec (* 1962)

Pochází ze Severní Moravy z Havířova. Vystudoval hru na bicí na konzervatoři v Ostravě. Spolupracoval s Věrou Špinarovou, Pavlem Novákem, Heidi Janků, působil v kapelách PROTO, Citron a bavorské lidové kapele. Působil jako učitel na Musikschule in Murnau v Bavorsku, byl ředitel ZUŠ A. Muchy v Letohradě. V Lanškrouně učí hru na bubny a vede soubor ORdrums. V roce 2012 zabodoval s mladými bubeníky v soutěži Československo má talent a postoupil až do 3. kola. Žije v obci Studené.