Šimon ve We are the talents!

Herectví je velmi specifickou prací, jen těžko srovnatelnou s něčím jiným. Měl jsi sklony k šaškovství a hyperaktivitě vždycky?

Měl a mám je po mámě. Ta stránka umělecká přišla z její strany. Táta byl spíš perfekcionalista. Tím, že byl truhlář dost šikovný, dbal na to, aby věci byly správně. S tou hyperaktivitou nevím. Máma vždycky říká, že když jsem přišel ze školy, tak jsem zahodil tašku do kouta a půl hodiny jsem musel běhat po zahradě, abych vybil přebytečnou energii. To mi tak trochu zůstalo do dneška. Když jsem v divadle, snažím se být soustředěný. Chystám se na představení, tři čtyři hodiny před tím strávím v autě a pak mívám čas od času takovou potřebu někam jít a vybít ze sebe energii. Buď mi pomáhá sport, nebo jedu na chalupu, kde štípu dříví, kácím stromy a zbavuji se agresivity.

Předci z máminy strany měli jak výtvarné, tak i divadelní sklony. Tvá babička hrála v Dobrušce loutkové divadlo. Zároveň tvůj děda byl voják z povolání. Cítíš na sobě všechny tyto vlivy, nebo tě vojenský řád minul?

Ty vlivy od babičky jsou jasné. Já tam často pobýval, když jsem byl malý. Rodiče docela cestovali po Evropě, takže se mi stávalo, že jsem třeba měsíc trávil v Dobrušce, kde se mi dělo to, o čem mluvíš. Přes den jsem byl v divadle s babičkou a pak večer, když přišel děda z kasáren, mi začínal režim. Ne úplně ten vojenský, co by si mohl leckdo představit, protože děda byl benevolentní a velmi svobodomyslný člověk, ale zůstalo mi z něho to, že mám rád, když jsou věci na svém místě, mám rád pracovní nepořádek, což znamená uklizeno. To mám ale i po tátovi.

Z hlediska uměleckých múz, jsi však začínal s klasickou kytarou a mám dojem, že ses musel svého času rozhodnout, jakým směrem se dát?

Těžko říct, co rozhodlo. V patnácti jsem měl možnost nastoupit na konzervatoř. Já jsem ale řekl, že se nechci živit kytarou. Rok na to jsme s Martinem Blažkem, Honzou Scheuerem a dalšími založili Mušli a najednou se rozjela divadelní dráha, při které jsem se rozhodl, že to chci zkusit a podařilo se to. Jeviště mě přitahuje, přitahuje mě i kytara, ale divadlo je svobodnější, než sedět za nástrojem. Já byl klasický kytarista, nikdy jsem nebyl součástí nějaké kapely, nikdy jsem žádné velké muzikantské hodnoty nevytvářel.

Vybavuji si tě ze Žlutého mužátka. Mám správný pocit, že to byla jedna z těch tvých prvních velkých rolí, která tě nesměrovala na divadelní prkna?

To asi ne. To už se odehrálo před tím. Hned jak jsem na gymplu nastoupil do Škeble, tak už mě to natolik bavilo a vtahovalo do sebe, že jsem tomu nemohl uniknout. Žluté mužátko nebyl zlom, ale začala tam má velká láska k Werichovi a jeho pojetí kumštu. Divadlo mě ale nadchlo už v dětství v loutkárně, znal jsem zákulisí a byl jsem tam jako doma. Skutečný zlom vlastně nastal až na škole, když jsem dostal první velkou příležitost na velkém divadle a uvědomil jsem si, že tohle je ono.

Co byla tvá první velká příležitost?

Vybral si mě pan Schejbal, umělecký šéf divadla v Příbrami. To byla taková má první tenze. Ačkoli jsem tam neměl žádnou velkou roli a byl jsem na jevišti ten poslední z inscenace, byl to ten bod, kdy jsem si řekl: "Tak on si tě teď někdo vybral, a jestli nepolevíš a budeš makat, tak to vyjde!"

Mám správný pocit, že Příbram je stále tím důležitým místem, kam se často vracíš?

Je to o mnoho pestřejší než jen Příbram, ale v Příbrami se dělají velké inscenace, které jsou vidět, takže možná proto pokládáš tuhle otázku. Těch inscenací, kde hraji, je ale mnoho a dost je i divadel, kde hostuji a tak se dá říci, že dnes působím v celé republice.

Divadelní prázdniny ti končí. Zkus v kostce shrnout, co tě čeká teď na podzim?

Smích! Tak nejdůležitější věcí, na kterou se začínám připravovat dnem i nocí je samozřejmě Lathife. To zabírá velké množství času. Já ale letos na podzim nezkouším nic nového a dělám samé menší zájezdové věci a zájezdové pohádky. V říjnu a listopadu mě čeká velká zájezdová trasa kolem celé České republiky, z čehož vyplývá, že každý druhý den budu v jiném městě.

Baví tě tohle nomádství, nebo se do toho prostě vrhneš a už to pak neřešíš?

Ono ti moc nic jiného nezbývá. Když jsi na volné noze, tak příležitosti přichází v určitých intervalech. Zpočátku nemáš možnost si vybírat a bereš všechno. Až časem se dopracuješ k tomu, že tohle dělat nemusíš a tamto děláš raději. Mně osobně zájezdy nevadí, nejsem nějak pevně zakotvený, nejsem zdomácnělý typ. Nevadí mi, že spím na hotelech a trávím spoustu hodin v autě. Baví mě, že potkávám nové lidi, a že poznávám nová místa. Díky tomuhle ježdění jsem navštívil místa v republice, o kterých jsem vůbec neměl tušení, že existují. Baví mě ta svoboda, kterou mi to nabízí, tu si užívám. Mám možnost schvalovat termíny. Ten pocit, že si v sedmadvaceti vlastně dělám, co chci, sám stavím svůj životní řád, je báječný.

Na co se nejvíce těšíš? Máš nějakou vysloveně srdeční záležitost?

To je zajímavá otázka, ale já si to užívám na všech zájezdech, ve všech těch společnostech.

Mám rád čistý stůl, to jak v pracovních, tak i osobních vztazích. Chápu, že mě za to někteří nemají rádi. Ale s lidmi si nerad dělám zle. Mnoho času trávím v Příbrami, kde je výborná parta – tam se vždy těším.

Když bych se tě měl zeptat, jestli ti více sedí role v renesančním Shakespearovi nebo moderním Mametovi, co mi odpovíš?

Od obojího trochu. Když se budeš pořád soustředit jen na Shakespeara, tak do něho zabředneš. Stále jen dobové věci a velké inscenace, to časem může herce otrávit. Modernější divadlo je blíže lidem. Baví mě brát oboje.

Pro herce je zásadní věcí, mít dobrou paměť. Jak se učíš texty?

Většinou se učím až na zkouškách. Nejsem ten typ, co na zkoušky přichází s nadrceným textem. Tím, že se na zkoušce probírá text neustále kolem dokola, nemám problém si ho zapamatovat. Aktuálně mám na repertoáru asi devatenáct věcí, opakuji si tak, že den před představením si večer v posteli text přečtu. Samotné učení u mě probíhá jen na zkouškách.

To jsi tedy šťastný člověk! Když se vrátím k letošnímu Lathife, vím, že jste už před několika lety spekulovali, jestli to s Martinem Blažkem nezaříznete. Nakonec všechno skončilo dobře a Lathife žije dál. Co vás motivuje k tomu, že do toho jdete znovu? Diváci?

 Ten závazek vůči divákům, o kterém mluvíš je hnací motor, který ti dýchá na záda a šeptá, že by to mělo být. Ale nicméně si vždycky musíme s Martinem sednout a vyjasnit si, jestli ano nebo ne. Každý rok se diskutuje především o financích festivalu, což pro nás byl veliký problém, který nás stál mnoho hodin přemýšlení, jak na to a kudy z toho ven. Nakonec to vždycky skončí tak, že si řekneme, že festival chceme a město nás musí nějak podpořit. To že pak víme, že na Lathife bylo 3000 lidí je velké plus, díky kterému do toho jdeme znovu!

Na co se letos mohou diváci těšit?

Velkou radost máme z toho, že se nám podařilo sehnat projekt Salome - Pásmo písní Karla Kryla pro zpěv, harfu, klarinet a kytaru. Dále tam budou dnes už klasické věci - divadelní improvizace, pantomima, jako každoročně přijede se svým divadlem Ondra Buchta, letos uvítáme i žánr stand-upu. Ale budou na repertoáru i těžší kusy jako například Anna Divadla Dagmar. Což je scénická kompozice z díla, korespondence a deníkových záznamů lágrové básnířky Anny Barkovové.

Když zmiňuješ improvizaci, dozvěděl jsem se, že té tě učil již tvůj učitel hry na kytaru Roman Zachara. On prý improvizuje doslova v jakékoliv situaci a se vším. Je to tak, že tenhle svérázný muzikant a pedagog tě v lecčem ovlivnil?

Smích! Nevím, jestli ve všech směrech, ale třeba v přístupu k představením asi ne. Je ale pravda, že Roman má to štěstí, že svým improvizačním přístupem k životu a ke světu se dokáže ze všeho vytáhnout a nakonec všechno udělat a zařídit tak, jak se má. Ale díky Romanovi a Martě Obrové jsem už na ZUŠce hodně koncertoval a to mě v tomhle světě dost "obouchalo".  Měl jsem už v té době okolo čtyřiceti koncertů do roka a řešil věci, které si moji kolegové zažívají až v dospělém věku. Považuji to za svou velikou výhodu.

V čem je to obouchávání nejtěžší? V čem vůbec je tvůj životní režim, přes všechnu svobodu a radosti, o kterých jsi hovořil, nejsložitější?

Když životem proplouváš tímto specifickým způsobem, musíš se poučit ze svých chyb a musíš umět ty chyby a věci, které se ti stanou, pojmenovat tak, aby sis je zapamatoval. Takhle to bylo a takhle to už příště neudělám. Čím víc hraješ nebo koncertuješ, tím víc hrůzostrašných situací zažiješ. Zákonitě. Pokud se z nich naučíš elegantně vybruslit, dokážeš je předvídat.

Máš nějakou noční můru v tom, co se ti může na jevišti stát?

Smích! Já myslím, že už žádnu noční můru nemám. Už jsem si většinu vyzkoušel, ne asi všechno, ale pochopil jsem, že kolega na jevišti mi řekne repliku a musím mu odpovědět. To je celý základ divadla, to je, oč tu běží.

V improvizaci jsi dost silný, každoročně to na Lathife předvádíš. Je improvizační typ divadla s velkou mírou adrenalinu to, co rád vyhledáváš?

U Shakespeara to moc nejde, to je fakt. Divadla, která však stojí vysloveně na improvizaci, mi až tak moc neříkají a nebaví mě. Ač jsem v Praze chviličku improvizační ligu dělal, nikdy mě to tak moc netáhlo. Upřímně přiznávám, je to velmi často prvoplánový humor. Mě více baví ta improvizace při moderování, kdy se něco stane a musíš to zvládnout. Chce to specifickou schopnost slovíčkaření, ke kterému mně osobně možná pomohlo to, že jsem jako malý četl Wericha. To mě pak baví.

Mám pocit, že moc neplánuješ, ale jsi připraven nastoupit prakticky do jakéhokoliv vlaku. Je to tvá životní strategie, nebo máš někde skryté plány, kam chceš směřovat?

Moc v životě neplánuji, ale o tom by ti více řekla má žena, která tohle neplánování vysloveně nesnáší. Nicméně žiju ze dne na den. Tak jsem se to naučil.

Mimochodem, co tvá žena dělá. Je také od kumštu, nebo je úplně mimo, aby toho doma nebylo moc?

Smích! Je úplně mimo v tom smyslu, že není od kumštu. Je to doktorka.

Tvůj způsob života asi zdraví moc neprospívá. Bojuješ s tím nějak?

Já už s tím nebojuju, já už si zvyknul! Smích! To si musí člověk rychle zvyknout, nebo ho tenhle divadelní svět rychle vyplivne.

Chápu, ale když už si chceš vyčistit hlavu a tělo, jak to děláš? Sečeš trávu, zedničíš, truhlaříš po tátovi?

Do jisté míry ano, táta nás s bráchou hodně věcí naučil. Ale já musím především vypadnout. Jet někam daleko pryč, kde nepotkám žádného známého a nemluví se tam česky. Tam zapneš jiný, takový ten cestovatelsko turistický režim a přestaneš řešit věci každodenního rázu. Co fakt rád dělám, je zdolávání vrcholků, potřebuji zažít ten pocit, že jsem se nahoru dostal po svých. Nahoře na dvoutisícovém kopci se rozhlédnu po krajině, vidím tu krásu a vím, že mě to naplňuje a zároveň si vyčistím hlavu, abych se dole mohl znovu pustit do svého normálního každodenního života.

Pamatuji se, že tvůj táta nesnášel teplo, je to i tvůj případ?

Je to můj případ, ale jen do určité míry. Zrovna letos jsem byl ve Skandinávii, ale rád si zajedu i k moři, protože strašně rád plavu.

Chodí herci často do divadel i jako diváci? Zajímá tě, jak to dělá konkurence?

Chodí a musí chodit. Každý herec je pro mě konkurent. Bohužel je to tak nastavené, a když v tom světě žiješ, tak tě automaticky zajímá, jak to dělají jinde, kdo jakou zajímavou roli dostal, jak se vyvíjí dramatické plány divadel. Musíš se vzdělávat pořád dokola, nikdy to nekončí. To ale asi platí o všech profesích.

V osmdesátých letech se chodilo na Medřickou, Čepka, Činoherní klub, v devadesátých na Jana Hrušínského a Töpfera. Na co nebo koho se dnes v Praze nejvíce chodí?

Jsou divadla, která si dlouhodobě drží vysokou úroveň, jako je třeba Činoherák nebo Dejvické divadlo. Tam můžeš zajít kdykoliv a nikdy nebudeš zklamaný. Naše generace už ale často vyhledává i alternativnější pojetí jako je třeba Nový cirkus nebo věci v Meetfactory. Situace tomu nahrává, v loni se podruhé za historie divadelních cen Thálie stalo, že Národní divadlo nezískalo žádnou cenu. Z toho vyplývá, že i velká pražská divadla musí měnit strategie, aby natáhla mladé. V divadlech, jako je třeba tady v Lanškrouně, se dnes chodí na "obličeje". Lidé si žádají celebrity. Nechci to hanobit, ale po takovém vystoupení nebudeš hodiny přemýšlet o životě, tak jak se ti to může stát, když zajdeš do Činoherního klubu.

Už sis vyzkoušel i režii. Je i tohle parketa, na kterou bys v budoucnu rád zabrousil?

Asi moc ne. To bylo jen z nouze v Mušli. Režiséři musí mít vize, musí mít nápady a musí přesvědčit herce, že oni mají pravdu, aby všichni táhli za jeden provaz, aby se vytvořilo něco hodnotného a aby mělo smysl tu práci vůbec dělat.

František Teichmann

Šimon Knápek (27 let)

Vystudoval Gymnázium Lanškroun a na místní ZUŠ hru na klasickou kytaru. Později se věnoval herectví na Vyšší odborné škole v Praze.  Je spoluzakladatelem divadelního spolku Mušle a multi-artového festivalu Lathife. Hostuje v řadě českých divadlech. Můžete ho vidět například v Příbrami, kde hraje ve hrách Obsluhoval jsem anglického krále nebo Baladě pro banditu.