2016 - Czech Press Photo - Ples v opeře - Vítězná fotografie v kategorii umění a kultura
2017 - Czech Press Photo - Jirka - Vítězný soubor fotografií v kategorii sport
V roce 2016 jsi získal Czech Press Photo v kategorii umění za fotografii z Plesu v Opeře, loni to bylo v kategorii sport, kde jsi prezentoval soubor fotografií devadesátiletého sportovce Jirky Soukupa. Které fotky jsou tobě osobně bližší, dá-li se to vůbec takto definovat?
O fotce z Plesu v Opeře jsem od začátku, hned jak jsem ji vyfotil, věděl, že je dobrá. Byla to zakázka a pořadatelé ji dostali v souboru dalších fotek. Nikdy ji ale nepoužili. Poslal jsem ji Péťovi Wagenknechtovi (profesionální svatební fotograf, bývalý fotoreportér Orlického deníku pozn. autora) a i on mi řekl, že je skvělá. Do světa se fotka dostala snad až po půl roce v září právě na Czech Press Photo. V tom roce 2016 se ale stalo něco jiného. Profesně jsem se realizoval na svatbách, ale v květnu jsem už naprosto vyhořel a začal v tomto tématu vidět hrozně moc materializmu a kýče. Vůbec jsem nevěděl, co s tím a zároveň mě to živilo. Lidé neoceňovali to, že fotím jejich příběh. Oni očekávali...
Prostě jsi fotil málo dortů?
Přesně. Ne, že by to po mně někdo vysloveně chtěl, ale tak nějak automaticky se to předpokládá. Dostal jsem tenkrát od kamarádů radu, ať začnu fotit něco svého. To byla docela trapná situace, protože jsem si po čtyřech letech focení uvědomil, že jsem nikdy nefotil něco, za co bych nedostal zaplaceno, krom jedné cesty do Nepálu. Péťa mi poradil, ať jdu fotit Smetanku (Smetanova Litomyšl pozn. autora), když jsem z Litomyšle. Takhle vznikl soubor, který se nominoval na Czech Press Photo a mně došlo, že každý fotograf potřebuje nějaký přesah, nějakou svou volnou tvorbu, aby to nebylo jen řemeslo, jak jsem to do té doby vnímal. A teď se vrátím ke tvé otázce. Soubor fotografií o Jirkovi Soukupovi byl celoroční projekt, který jsem nikam netlačil. Začali jsme v lednu 2017, a protože je Jirka velmi aktivní sportovec senior, věděl jsem, že situací, kdy mohu fotit, bude dost. Jezdil jsem za ním, protože jsem tam chtěl být, ne protože jsem musel. Stalo se i to, že jsem s ním strávil deset hodin a neměl jsem jedinou dobrou fotku. Zároveň jedna z fotek z oceněného souboru vznikla tak, že jsem ho v Hradci potkal úplně náhodou. Až po několika letech jsem se fotografem stal v tom pravém smyslu slova. Fotím, protože mě to baví a naplňuje a není to už jen ryze práce.
Fotku z Plesu v Opeře vnímám jako asi to nejlepší, co jsem kdy vyfotil. Ta fotka je skvělá. Soubor s Jirkou Soukupem je rok tvrdé práce dokumentaristy. Žádnou z fotek bych vysloveně nevyzvednul, ale soubor jako celek něco důležitého vypovídá o člověku.
Tušil jsi při prvním setkání s Jirkou Soukupem, že by pro tebe mohl být tak významným fotografickým tématem?
Vzpomínám si, že to bylo v době, kdy mi Fujifilm nabídl, že bych mohl být ambasadorem kompaktního fotoaparátu X100F. Fotil jsem tehdy svatbu v Amsterdamu a volal jsem Péťovi i Ráďovi (fotograf Radek Kalhous pozn. autora) a chtěl jsem poradit s někým, koho bych mohl fotit. Oba se shodli právě na Jirkovi, protože ho oba už fotili a navíc byl z Hradce Králové, kde bydlím. Všichni, kdo s ním pracovali, věděli, že je to silné téma a měli s ním krásné fotky. Jirka je vděčné téma, ale rozdíl byl ten, že já mu věnoval bezmála rok času. Pro mě to byl projekt číslo jedna. Jezdil jsem za ním po republice, kde závodil, byl jsem za ním v Dánsku. Trávil jsem s ním spoustu času a stali se z nás, nebojím se říct, přátelé.
Vybavíš si něco, čím tě tenhle chlap o bezmála tři generace starší nejvíc dostal, nějaké jeho životní krédo?
Že je inspirativní, je úplně jasné, ale jedna věc je to říct a druhá je přenést to do osobního života. On je hlavně běžec a já celý život v různé intenzitě běhám. Od té doby, co ho znám, jsem začal běhat ještě o něco víc. Také se každé ráno otužuji, začal jsem studenou sprchou, ale zjistil jsem, že to chce opravdu tu nejstudenější vodu, co to jde a alespoň dvě minuty. Tak to dělám, co Jirku znám. Lidsky neznám žádného druhého takového člověka, jako je on. On je velmi sečtělý a šarmantní chlap, navíc s velkým smyslem pro humor. Nemohu k němu nevzhlížet, ač se ne tak úplně snadno popisuje proč. Asi bych to definoval jako opravdovost, autentičnost.
Bylo těžké opustit svou profesi krajinného inženýra, kterou jsi vystudoval a vrhnout se na nejistou půdu profesionálního fotografa? Nevarovali tě?
Varovali a nejednou. Já byl do té doby jak zaměstnaný, tak jsem pracoval ve firmě se společníky a sázel a aleje. Myslím, že jsem byl ve své práci i docela úspěšný a většinou se mnou byli spokojeni i ostatní. Pak mě ale napadlo, co kdybych své schopnosti a pracovní nadšení vrhnul na něco, co mě fakt baví. Tím bylo focení. A tak jsem v roce 2012 všechno opustil a vydal se do něčeho, o čem jsem toho moc nevěděl, netušil, co všechno mě čeká, ale moc jsem to chtěl dělat.
Existuje něco jako bod zlomu, kdy sis uvědomil, že pro tebe focení nebude jen dokumentace běžného života tak, jako pro ostatní, ale neutuchající potřeba až vášeň.
Někdy v páťáku na vejšce jsem odjel na Erasmus do Slovinska a vzal jsem si s sebou foťák. Rozhodl jsem se, že všem těm peciválům, co zůstali sedět doma na prdeli ukážu, o co všechno přišli. Začal jsem hodně fotit a zjistil jsem, že mě to baví.
Ve třinácti jsem zažil vyvolávání filmů ve fotokomoře a focení volovin na lyžáku, ale ten moment, kdy to začalo, bylo až po tom, co jsem se vrátil ze Slovinska. Přihlásil jsem se na kurz digitální fotografie, kde jsem měl celoroční projekt a já jezdil za sestřenicí s Downovým syndromem do denního stacionáře. Byl tam moment, kdy jeden z vychovatelů po polní cestě tlačil hluchoněmou cikánku na vozíčku a potřeboval se vyčůrat. Mám z toho fotku té holky z profilu a za ní kluka, co močí do pole nad Litomyšlí. V ten moment jsem měl nasazený špatný objektiv, snad nějakou pětaosmdesátku, takže jsem musel běžet na druhý okraj pole, aby se mi oba dostali do záběru. Výsledek byla fotka, která je paralelou dnešní doby, kdy ještě stále kašleme na handicapované lidi. Věděl jsem, že ta fotka určitě udělá radost i dalším lidem a že má v sobě něco jako poselství. Bylo to veliké nadšení, ale ne to ješitné štěstí. Kvůli tomuhle jsem začal fotit. Takový pocit jsem zažil ještě párkrát, třeba s tou fotkou, která vyhrála Czech Press Photo. Ale čím víc fotím, tím častěji si uvědomuji, že to vůbec není pocit samozřejmý. Každý dobrý fotograf pozná dobrou fotku, ale ty jsou vzácné.
Vojta Hurych patří mezi nejlepší české svatební fotografy
Mohu-li zestručnit tvůj životaběh, tak za sebou nemáš ani sedm let focení a přitom jsi dva roky za sebou vyhrál Czech Press Photo. To se leckterému renomovanému fotografovi nepovede za celý život. Přitom naznačuješ, že jsi ve fotografování stále někde na začátku. Jestli jsi věřící, tak musíš přiznat, že Pánbůh tě má rád. Jsi dítě štěstěny?
Možná bych řekl něco jako karma. Ale takhle. Jsem z veliké rodiny. Můj táta je ze sedmi dětí a já mám více než třicet sestřenic a bratranců. Odjakživa jsem se nacházel na řadě rodinných setkání a vždycky jsem chtěl fotit svatby. Nevěděl jsem, že mezi fotografy je to méně hodnotný cíl. Za těch šest let jsem zjistil, že málokdo z fotografů může nafotit 2,5 - 3 tisíce fotek týdně, sezónu co sezónu a tak mi svatby pomohly se profotit. Je to hrozné klišé, ale cítím se být vypravěčem. Dnes se všechno tváří tak, že musí mít nějaký příběh, i blbý hajzlpapír. Seděl jsem na záchodě a četl si na přebalu, že původně to byl pořádný drsňák, ale teď už vyměkl... Prostě i toaleťák může mít příběh. Mě baví pracovat na souborech a vyprávět příběhy. V roce 2016, ta fotka z Plesu v Opeře, to byl mžik a tam byla veliká štěstěna. Jirka Soukup, to byla dřina, ale vypráví veliký příběh.
Zmínil jsi kurz fotografování na škole. Stačí to k tomu stát se dobrým fotografem?
Nejsem klasický odchovanec českého školního systému v tom špatném slova smyslu, že na všechno potřebuješ papír. K tomu, abys byl dobrý fotograf, žádné školy nepotřebuješ. Abych mohl být dobrý fotograf a vypravěč příběhů, potřebuji zajímavé příběhy. Svatba je časově ohraničené téma s velkou škálou emocí a fotit svatby je snadný, protože jsou tam hezky oblečený lidi v hezkým prostředí, kterým nevadí, že je fotíš. A ještě za to dostaneš celkem dobře zaplaceno.
Volné téma znamená, že ti dost často vůbec nic nejde naproti. Lidi ti vynadají, strávíš x hodin tvrdý práce bez výsledku. Přesto tvrdím, že právě svatby jsou mou nejlepší školou. A pak mám obrovské štěstí, že kolem sebe mám kamarády, kteří jsou v tom, co dělají, fakt moc dobří. Wági (Petr Wagenknecht poz. autora) je nejlepší český svatební fotograf, což vidíš na každé zahraniční soutěži a Radek Kalhous je neuvěřitelně tématicky bohatý. Nafotí úžasnou reportáž a pak klidně konceptuální fotku. Jak jsi řekl, jsem na začátku a teď mám pocit, že to platí víc, než kdy před tím. Zajímá mě to, co neumím a to je třeba konceptuální fotka. Musím ti přiznat jednu věc. Cítím, že bych chtěl dělat fotky, kterým jsem se před rokem smál. Já, když tam nejsou lidé, tak nevím, co mám fotit. To mě fascinuje a chci poznat, jestli mé úspěchy jsou jen šťastně zvolená témata, nebo za tím je i něco víc.
Netajíš se obdivem k fotografům Radku Kalhousovi a Petru Wagenknechtovi. S oběma tě pojí přátelství a s Petrem i úspěch na letošním Czech Press Photo. Co tě oni naučili? Dívat se, přistupovat k lidem nebo s tebou pilovali technické vychytávky?
Přiznám se, že mě dokáží inspirovat jen ti, kteří mají své lidské kvality. Oni oba jsou neuvěřitelní ve svých osobních životech a moc od nich dostávám po lidské stránce. Fotograficky je respektuji a jsem vděčný za jejich názor. Připadám si jako mladý štěně. Staří psi jsou ale vždycky nakopnutí štěňaty, tou jejich naivitou a hravostí. Tak doufám, že jim to tak trochu vracím touhle cestou. To, že jsou oba podle mě fotografové světového formátu, je hodně dáno odrazem jejich osobností. Oni oba v sobě mají neuvěřitelnou pokoru. Mají své názory, které jsou inspirativní, ale zároveň zůstávají skromní. To je pro mě hodně důležité. Abych na to při své práci nezapomínal a nezůstával hlavou v oblacích.
Fotíš na kompaktní fotoaparáty. Znamená to, že ses od počátku zrcadlovkám vyhýbal, nebo si chtěl být prostě jen rebel, co to zvládne s technikou, nad kterou jiní fotografové ohrnují nos?
Myslím si, že při focení nezáleží na foťáku. Nemám žádnou fotku, u které by bylo lepší, kdyby měla víc nebo míň rozmazané pozadí. Před třemi lety, když jsem přecházel na kompaktní Fujifilm, jsem byl na pivu s fotografy a řada z nich se mě ptala, jestli jsem se nezbláznil. Vtipné na tom je, že dnes jsou všichni, ať už plně nebo částečně, na tom kompaktním systému Fujifilm. Důležité je uvědomit si, že technika je jen nástroj a ač nechci dělat nějakou reklamu Fuji, jejich systém mi vyhovuje na 200%. Je to malý, můžu to mít neustále při sobě, nikoho to neobtěžuje. Důležité je, že mě díky tomu nikdo nevnímá jako něco cizorodého, vypadám jako nadšený amatér a ne profesionál a v tom je ta síla. Všechno je snazší. Tím víc u filmu nebo v televizi, tam se nesmí do záběrů klapat zrcátkem zrcadlovky. V okamžiku, kdy mám elektronickou uzávěrku, tak není nic slyšet a já mám spoustu skvělých fotek ze živého natáčení. To je k nezaplacení.
Zmínil jsi práci pro televizi. Naposledy jsi fotil natáčení historického filmu Milada. Máš při téhle práci nějaká doporučení nebo lidově řečeno volnou ruku?
Nejdříve se fotí filmové záběry - fotoski, které se instalují do vitrín před kina. Dříve se připravovali takové záběry vysloveně jen pro fotografy. Na to dnes není čas ani peníze. Pokud producent chce, tak druhý výstup jsou fotky štábu při práci. Na Miladě jsem fotil i pomocný personál, fakt skoro každého. Režisér David Mrnka si vážil všech lidí, kteří se na filmu spolupodíleli, což vůbec není běžné. Navíc mi nechal úplně volnou ruku a i díky tomu jsem pořídil řadu záběrů, které byly jiné, minimalistické. Úplný opak toho, co se fotí na svatbách, kde dominují vysmáté obličeje.
2017 - Czech Press Photo - Milada - nominovaný soubor fotografií v kategorii umění a kultura
Na začátku jsem měl pocit, že fotografie postavím na záporných postavách na estébácích, ale jak jsem na to tlačil a neustále to měl v hlavě, tak se celé to téma vytratilo. Až dodatečně jsem začal nacházet fotky, které mi sestavily příběh. Jednotlivě v nich síla není, ale dohromady už je to ono. Celkem jsem si jistý, že ti, kdo mou práci znají, by si tyhle fotky ke mně nepřiřadili. Natáčení Milady bylo velmi silným zážitkem, jako vůbec celý život Milady Horákové. A já navíc zjistil, že dokážu udělat i jiné věci, že nemusím být nutně pozitivní a umím nafotit něco jiného než smějící se nevěsty. Snažím se tím zbavit stigmatu svatebního fotografa, který toho tematicky mnoho nenafotil.
Nemusel jsi někdy vysvětlovat, proč na svatbu nedorazíš s pořádným dělem, ale jen s kompaktem, který schováš v ruce?
Vzpomínám si, že jednou za mnou přišel táta nevěsty a chytil mě za biceps. Fakt silně, byl to nějaký motorkář a jako že bych si měl koupit pořádnej foťák! Jindy mi nějaký strejda taky dával radu, jak má vypadat foťák a já, jak byl v ráži, mu odpověděl, že si tím nepotřebuji nic kompenzovat!
Jsem díky kompaktům na svatbách jako jeden ze svatebčanů. Když vidím své kolegy ověšené fotoaparáty, tak oni tam nezapadnou a zůstávají cizorodými pozorovateli svateb. To je špatně.
Máš připravené nějaké nové hlavní téma pro rok 2018?
No to je docela dobrá otázka. Popravdě vůbec nevím. Témata na Czech Press Photo se opakují a já nechci být ten, kdo se k tomu teď upne s vidinou dalších vavřínů. Nechci být zištný a nechávám to otevřené. Nechci obhajovat vítězství na Czech Press Photo, ale chci nalézt téma, které mě naprosto pohltí. Byl jsem dnes běhat a u stadionu viděl hloučky fanoušků s pivama, párkama a šálama a říkal jsem si, že tohle absurdní prostředí může být hodně zajímavý. Když se mě někdo nedávno ptal, co budu fotit za téma pro tento rok, plácnul jsem dobrovolní hasiči, ale fakt to teď nevím. Chci ale, aby to nebylo lehké!
František Teichmann, foto archiv Vojty Hurycha
Vojtěch Hurych (*1984)
Patří mezi nejvyhledávanější svatební fotografy v ČR. Jako „placový“ fotograf spolupracoval na seriálech Případy 1. oddělení, Neviditelní nebo na filmech Milada či Hastrman. Dvakrát za sebou zvítězil v nejprestižnější fotografické soutěži Czech Press Photo, v roce 2016 v kategorii umění a v roce 2017 v kategorii sport. Pochází z Litomyšle, je ženatý a čeká (každým dnem) narození svého prvního potomka.