Na stáž do Států jsi vyrazila původně na rok. Měla jsi tam být především matkou a manželkou. Nakonec jste tam vydrželi roky dva a krom svých rodinných rolí jsi tam začala i učit. Nebylo to těžké odjet, když vím, že jsi člověk sociálně velmi zakořeněný a komunikativní?
Rozhodnutí odjet pro mě těžké nebylo, protože hned po vysoké jsem strávila rok v Lotyšsku a líbilo se mi zůstat déle někde za hranicemi. Jakmile děti trochu odrostly, začalo mě doma pálit bydlo a říkala jsem si, že už bych zase někam jela. Takže jsem si to u “vesmíru” nějak kdysi objednala. Když pak přišla nabídka pro mého muže, aby učil rok na střední škole v USA, tak chvíli váhal, ale já ani vteřinu: "Prostě jedem, protože takovou nabídku znovu už nemusíš dostat!" Odjezd nám hodně usnadnilo, že jsme jeli do zajištěného prostředí. Škola nás tam chtěla a chtěli tam celou naši rodinu, a tak za nás zařídili spoustu věcí, včetně různých dokumentů a pracovních víz. Dostali jsme k dispozici vybavený dům. Práci měl muž na boarding school, česky bychom řekli na internátní škole, to ale nezní moc hezky. Znamená to, že jsme bydleli, pracovali i jedli v rozlehlém areálu školy. Ač jsem tam já sama neměla zajištěnou placenou práci, očekávalo se, že budu aktivní v rámci tamní komunity.
Co přesně tam tvůj muž učil?
Přestože je muž aprobací angličtinář - němčinář, jel učit předmět Současné politické problémy. A nebylo to něco okrajového, ale naopak patřil k těm základním předmětům, jehož smyslem bylo ukázat studentům svět v jeho proměnlivosti a naučit je u toho kriticky myslet. Byla to směs historie, politologie, geografie, ale i schopnosti diskuze a právě toho kritického myšlení.  Bylo fajn, že žáci mohli konfrontovat své zkušenosti a názory s někým, kdo pochází z úplně jiné části zeměkoule, s jiným rodinným zázemím a jinou životní i politickou zkušeností. 
Ta škola chtěla speciálně někoho z východní Evropy, nebo to byla jen shoda okolností?
Tahle americká škola je partnerskou školou gymnázia na třídě Kapitána Jaroše v Brně. Muž tam byl poprvé jako doprovod na studentské výměně. Svými názory na život a na svět si padli do oka s ředitelem a on nás na základě toho pozval nejprve na dovolenou a později i učit.
Jak tvůj muž hodnotí tuto dvouletou zkušenost s mírným odstupem?
Tak to by bylo nejlepší se zeptat jeho, protože to asi nedokážu přesně říct za něj. Každopádně ho učení této problematiky začalo bavit. Historie i politika ho odjakživa zajímaly, ale byl to jen jeho koníček. Teď by v tom rád pokračoval. Nechce učit angličtinu, ale rád by na Americké akademii, kam teď nastupuje, učil to co v Americe.
K té zkušenosti musím sama za sebe říct, že i v Americe spousta věcí vypadá z dálky lépe než zblízka. I tahle škola, která má výborného ředitele a dobrou vizi, má uvnitř věci, které drhnou a mohly by se dělat lépe. A zblízka vidíš ty nedostatky a promarněné šance. Takže i když jsme si mysleli, že jedeme do učitelsky téměř ideálního prostředí, zjistili jsme, že všude je něco. Trochu mě to mrzí, že ta dokonalost vlastně neexistuje, nebo že jsem se s ní ještě nesetkala.
Nutí tě to brát tradiční české školství na milost a nedívat se na něj tak kriticky?
To zase ne. Ani se do toho nechci pouštět, to by bylo na dlouhé povídání. Navíc tradiční českou školu znám spíše zprostředkované, naše děti chodí v Brně do waldorfské školy. Když se podívám na zkušenosti z Ameriky, na školu, kde jsme učili i na tu, kam chodily dva roky naše děti, tak co se týká přístupu učitelů a celkové atmosféry, můžu obě označit za velmi dobré. Nabízely dětem příležitosti k rozvoji toho, v čem jsou dobří, existoval tam respekt k jejich potřebám a bylo tam mnohem méně drilu a pravidel jen pro pravidla. Obě školy byly hodně prostudentské, dětem dávaly prostor a ony tam chodily rády. Zároveň jsme viděli, že všude se řeší nějaké problémy.

Naše děti chodily do místní základní školy

Kráva Calypsó, o které byla řeč, a náš syn Matouš

Bude mi chybět mořská pláž pár desítek kilometrů od domu

Bude se mi stýskat i po tomhle výhledu z okna na Bull Mountain

Nezbytné selfie s dcerou na vyhlídce z Empire State Building

Pojďme od školství. Jaká je dnes Amerika v čele s Donaldem Trumpem? Je rozdělená?
Těžko říct. Žili jsme v Connecticutu a pohybovali jsme se ve státech Nové Anglie. Většina lidí, se kterými jsme potkávali, pocházela z této části Ameriky, a to je úplně jiná Amerika než třeba Texas nebo Kalifornie. I sami Američané nám říkali, že když odjedou do jiného státu, mluví se tam sice stejným jazykem, ale necítí se tam doma. Je to jako u států v Evropě, jen tady je to více dané jazykovými rozdíly. Nová Anglie volí demokraty, a tak je vůči prezidentovi kritická. Hádky o politice jsem slýchala v místní kavárně a pravdou je, že zastánci Trumpa to nejednou verbálně schytali.
Jak vás přijali místní?
S velkou ochotu a otevřeností, což nám “zapadnutí” velmi usnadnilo. V malém městečku Kent, nedaleko kterého jsme bydleli, byly celkem tři obdobné internátní školy. Studenti jsou posbíráni z celých Států a velká část přijíždí z Asie. V Americe je vlastně každý odněkud, jeho předci přišli z Polska, Itálie, Francie... a oni se k tomu hrdě hlásí. A i díky té národnostní různosti studentů i učitelů jsme necítili, že by bylo třeba prošlapávat si cestu. Co já jsem vnímala jako těžší, bylo najít si tam někoho, kdo by tě vzal do svého života jako přítele. Bylo to pochopitelné, všichni věděli, že jsme tam na omezenou dobu a všichni již mají své přátele a příbuzné. Všichni jsou velmi milí a každý se s tebou rád baví a zajímá se o tebe, ale všechno je to takové “slušné”, nevím, jak to říct. Popisuje to ve své knize i naše skorosousedka z vedlejšího městečka Martina Formanová, jak pro ni bylo těžké najít si v Americe opravdovou přítelkyni. Určitě v tom hraje roli i jazyk, nikdy nedokážeš být tak spontánní a rozmanitý ve vyjadřování v cizím jazyce (tedy alespoň já ne). To jsem hodně vnímala.
Z dálky se mi to jevilo tak, že jsi, alespoň z počátku, měla na sebe dosti času. Objevila jsi tam nějaké nové záliby?
Líbí se mi tvá představa, že když zůstane žena sama doma, tak neví, co by (smích). Ale přiznám se, že jsem si i já myslela, že budu mít času víc. Nutno říci, že to pro mě nebyla tak velká změna, protože když jsem odcházela z mateřské, zůstala jsem na volné noze. Spousta mé práce se dala dělat přes internet i dál, třeba jazykové korektury a psaní metodických textů. S časem jsem si našla i něco, čím jsem mohla být prospěšná školní komunitě, pomáhala jsem učit pletení, dělala seznamovací a týmové programy. Zároveň jsem byla jediná z rodiny, kdo měl řidičák, takže jsem jezdila nakupovat a vozila všechny, kam bylo potřeba, a plánovala výlety. Jediné nové, do čeho jsem se tam pustila, byla výroba potravin. Škola si pořídila na farmu březí krávu. Kráva měla spoustu mléka, které se ale nemohlo dát studentům, protože neprošlo pasterizací a testy atd. Farmář z mléka posbíral jen smetanu a zbytek lil prasatům. Kráva se pásla na trávě a všichni ji hýčkali a já se nemohla dívat, jak končí tohle výborné v podstatě biomléko. Začala jsem dělat máslo, sýry a jogurty, které  jsem pak rozdávala kolegům. Byla to však jen epizoda, než tele vyrostlo a kráva přestala dojit.
Jinak jsem se tam moc nenudila. Starala jsem se o děti, dělala práci z domu, učila se anglicky a žila v komunitě. Než jsem odjela, byla jsem hodně roztříštěná mezi mnoha věcmi a bláhově jsem si myslela, že si tam od toho odpočinu. Bohužel asi nemám v povaze udělat si to jednodušší.
Také jsem hodně fotila. Tamní podzimy jsou pověstné. V Nové Anglii je hodně listnáčů, které mají víc barev i odstínů, než je k vidění u nás. Nechybí ani fialová nebo růžová a v kombinaci s ostatními podzimními barvami a jasným modrým nebem je to veliká krása. Rok a půl jsem psala i blog o našich amerických zkušenostech, ale vzdala jsem to v okamžiku, kdy jsem začala učit, to bylo tak náročné, že jsem nic jiného nestíhala. V hlavě mám ale pořád tak pět textů, které chci ještě napsat.
Co v Americe člověku nejvíc chybí? Někdo teskní po syrečcích, jiný po čtvrteční kávě s kamarádkou.
Obojí. Syrečky to nejsou, ale brečeli jsme po normálním chlebu a rohlíkách. V Americe je běžné pečivo nasládlé a chutná jako kombinace vánočky a molitanu. Než se nám podařilo najít obchody, kde se dá sehnat něco“poživatelného”, což převážně znamenalo řemeslný, tudíž i dost drahý chleba, musela jsem péct. Obdobně to bylo s uzeninami. Jsou za prvé sladké a za druhé je v nich anýz. To fakt ne. Když jsme přijeli první léto, tak se nás máma ptala, kam půjdeme na večeři. Nikam! Koupili jsme si tlačenku, párky, paštiku a kus čerstvého chleba a byli jsme úplně spokojení!
Chybělo mi také profesní uplatnění. To, že děláš to, co umíš, co tě naplňuje a baví. To se spravilo, až když jsem začala učit, což mi hodně dalo a pracovně i jazykově posunulo. A pak mi samozřejmě chyběli přátelé, se kterými se znáš tak dlouho, že už si nemusíte nic vysvětlovat.

Po čem se ti naopak bude stýskat u nás a v Americe to bylo běžné?
Neříkám, že je to to nejdůležitější, ale je to věc, která mě jako první napadla. Je to otevřenost a taková milost nebo vřelost, se kterou projevují skoro všichni. Je to takové běžné nastavení mezi lidmi. Nezažila jsem tam protivnou prodavačku nebo neochotnou obsluhu. Takový ten přístup “vy můžete být rádi, že si u nás můžete nakoupit”, s kterým se tady občas setkávám. Tam se všechno okamžitě řeší, aby byl zákazník spokojený. My bydleli v místě plném lesů,vod a strání, a tam se i neznámí lidé pozdraví, když se potkají na procházce nebo projížďce na kole. V obchodech v městečku, nás všichni brzo zdravili jako staré známé. To bylo moc fajn, na to se snadno zvyká, že lidé jsou přívětiví a nešetří úsměvy. Chvilku mi trvalo, než jsem pobrala, že tě tu každý pozdraví klidně čtyřikrát za den, i když třeba jede jen kolem v autě.

Líbilo se mi taky, že jsme nemuseli zamykat dům a někde ani auto. Když jsme šli k zubaři, vlezli jsme mu omylem až do bytu, protože jsme netrefili dveře do čekárny a dům měl odemčený. Všimla jsem si, že když šli lidé nakoupit nebo do kavárny, tak nezamykali auta, a pokud bylo horko, nechávali klidně stažená okna i u aut plných  věcí. O úrovni bezpečnosti svědčí i e-mail, který jsme dostali od jediného místního policisty. Bylo to varování, že se v okolí objevilo několik krádeží věcí z auta, a že máme zvážit zamykání auta alespoň na frekventovaných místech (smích).
A co nepsaná pravidla? V těch se člověk zorientuje až časem.
To je pravda. Jedno se mi ale obzvlášť líbilo. Možná platilo jen u nás ve škole, ale o to lépe, kde jinde než ve škole by mělo. Počítá se s tím, že lidé dělají chyby. Když člověk něco udělal špatně, tak mu přišel “vytýkací” email, kde velmi slušně napsali, že tohle se takhle nedělá a tím to skončilo. Nikdo se na tebe nedíval jako na nemožného blbce.

Přišel vám nějaký vytýkací email?
Jasně, několik. Na začátku jsme třeba neměli vlastní auto a mohli jsme si půjčovat školní. Já přehlédla, že je auto na určitou hodinu zamluvené a nevrátila ho včas, což způsobilo dost nepříjemností. Dostala jsem e-mail, který vlastně jen popisoval, co se stalo, žádné seřvání. Omluvila jsem se a bylo to. Počítá se s tím, že něco nevíš nebo že se špatně rozhodneš.

Jak se děti dokázaly adaptovat na americkou školu? Zvládaly jazyk?
Oba měli asi pocit, že celkem jazyk zvládají, když jsou ve škole dobří. Ale v Americe zjistili, že nerozumějí skoro ničemu a trochu se “zasekli”. Dcera asi dva měsíce při rozhovoru jen přikyvovala a usmívala se. Z počátku ten handicap vypadá nepřekonatelný, ale ve škole prostě mluvit a rozumět museli a pak se to najednou zlomilo a už to šlo. Syn je spontánnější a neměl problém se zapojit do fotbalu nebo basketu se spolužáky a u toho něco anglicky pokřikovat. Teď nám vše opravuje výslovnost i gramatiku.

Místní státní základní škola měla výbornou pověst díky svým učitelům a jejich přístupu. Ve třídách bylo kolem patnácti dětí a krom učitelů tam běžně fungovali i asistenti, a tudíž i naše děti měly hlavně na začátku nadstandardní péči. Syn tam tak nakonec dvakrát přeskočil čtvrtou třídu. Nejprve místo do čtvrté nastoupil do třetí, aby to zvládl, a když měl po roce pokračovat čtvrtou, měl už angličtinu i ostatní znalosti na takové úrovni, že pokračoval rovnou do páté, kam patřil.
Je precizní angličtina tvých dětí tou zásadní věcí, která se tam podařila?
Ano, a byla to pro nás jedna z důležitých motivací, proč tam odjet. Ony si samozřejmě ještě teď neuvědomují, co tím získaly, ale já to po svém dlouholetému zápasením s tímhle jazykem dokážu ocenit. A vím, že moje angličtina nikdy nebude tak dobrá, jako je ta jejich už teď. Matouš dostal dokonce nabídku, aby na střední školu, kde jsme pracovali, šel zdarma studovat. A protože ho tam znají, ani se nebudu bát ho tam poslat.

Jak jste si zvykali na vlhké oceánské klima?
Ani nehovoř, když jsme přijeli, bylo 35°C a vlhko. Máš pocit, že žiješ ve skleníku. Jednou jsem v tom zkusila běhat a měla jsem pocit, že není co dýchat. V teplotách se místní klima od Česka moc neliší, ale ta vlhkost dělá dost jiné počasí. V zimě je mnohem víc sněhu a od jara do podzimu často prší. Lijáky jsou  někdy dost divoké a zatímco tady by hrozily záplavy, tam to všechno steče do mokřadů a jezer. Krajina je na to nachystaná. Také jsem si uvědomila svou zhýčkanost mírností středoevropského podnebí. Když děti ve škole nacvičovaly evakuaci při hurikánu, nebylo mi z toho úplně dobře. Ale nakonec jsme tam víc než sněhové bouře, kvůli kterým se nešlo do školy, a několik vichřic nezažili.

Co komáři?
Kupodivu to problém nebyl, mám za to, že je to díky obrovskému množství ptáků, kteří tam všude žijí.
Vím o tobě, že jsi milovnice kávy. Jaká se vaří v Connecticutu?
S kafem je to tam těžké. Když chceš jít do kavárny, tak musíš jet autem, protože je to všude daleko. Většina kaváren nemá nádobí a kafe dostaneš do plastového kelímku, čímž je půlka kouzla kávy pryč. Chceš-li dobré espresso, tak už musíš jet fakt daleko, ale piccolo tam vážně neexistuje, většina lidí pije velké kelímky slabé překapávané kávy. Jsem ráda, že v Česku už umějí uvařit dobré espresso i na malém městě.

Před týdnem jsem tě potkal u Dlouhého rybníka, přišlo mi, že si to tu náramně užíváš. Je pro tebe Lanškroun stále srdeční záležitostí?
To víš, že ano. A můj muž i děti si to tady taky zamilovali. Když jsem u rybníka a cítím vůni místní vody, vím, že tohle je vůně mého dětského léta. Zároveň si uvědomuji, jak moc se náš rodičovský přístup změnil. Když byli naši v létě v práci, trávili jsme tu celá odpoledne sami. Dneska si neumím představit, že bych poslala své děti na celý den samotné k rybníku. Možná i proto, že to nedělají ani ostatní rodiče.

František Teichmann
 
Zuzana Kročáková (*1973)
Pochází z Lanškrouna, kde vystudovala gymnázium. Následovala pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, kde také v současnosti na část úvazku učí pedagogickou psychologii. Zabývá se zážitkovým vzděláváním v Prázdninové škole Lipnice a dobrovolničí v Brontosauru. Nově působí jako průvodce ve společnosti Učitel naživo, která učí učitele učit. Žije v Brně s mužem a dvěma dětmi.