Bylo pro tebe těžké rozhodnout se, de facto ze dne na den, že odjedeš na měsíc do Japonska stavět český pavilon na Expu 2025 v japonské Ósace?

Tak lehké to nebylo. To ti takhle navečer zavolá člověk a nabídne ti práci v Japonsku na Expu, ale na rozhodnutí máš maximálně 48 hodin. Na zabalení jsem měl ještě 10 dní, protože jsme museli získat diplomatická víza. Těžký to nebylo jen proto, že šlo o adventní období, ale i proto, že mám spoustu vlastní práce. Současně to byla obrovská výzva a asi i ohodnocení mé dosavadní práce. Oslovili mě nejlepší odborníci v Česku a ten den mi na sobě nezávisle zavolali dva. To je obrovská satisfakce za to, co a jak dělám. Vybírali celkem pět lidí z celé země. Takže asi rozumíš tomu, že jsem to odmítnout nemohl.

Vím o tobě, že jsi velký dříč. Ale nebylo to v Japonsku až moc hektické?

Když bych bral naši českou skupinu, tak my zákonitě museli hodně pracovat, s tím jsme tam jeli. My všichni jsme byli současně zaměstnanci japonské firmy. To jinak nešlo, takhle tam jsou zákony postavené. Zahraniční firmy tam pracovat nesmí. Český pavilon stavěla japonská firma a pokud česká strana chtěla nějaké odborníky na stavbu, museli být zaměstnaní u Japonců a zaplatit daně, sociální i zdravotní pojištění. Kolem nás pracovali, řekl bych tisíce japonských dělníků na cca 148 pavilonech zemí z celého světa. Jen pět států dostalo možnost přivést si i vlastní lidi. To byl mumraj, který jsem nikdy před tím neviděl.

Naše parta Čechů měla zhruba tento režim: 4:45 budíček, v 18:30 večer konec práce. Takže práce od tmy do tmy. Za necelý měsíc jsme měli jeden den volný. Pracovali jsme od nevidím do nevidím, ale japonské nasazení, to bylo ještě o dvě třídy dál. Neříkám, že byly vždycky efektivní, ale oni „jedou“, jak namazané stroje a nezastaví se. Několikrát jsme na konci dne potkávali dělníky, kteří se sotva drželi na nohách. To nebylo z alkoholu, kterému se tam vyhýbají, ale z toho, jak byli sedření. Jediné negativum, které jsme za tu dobu u Japonců vypozorovali a opakovaně se nám to potvrdilo, bylo, že oni neumí improvizovat. Cokoliv je potřeba z jakýchkoliv důvodu změnit rychle v průběhu dne. Na to nejsou připravení a trvá den nebo dva, než to projde. Konkrétně u nás jsme potřebovali postavit lešení a zjistili jsme, že musíme změnit taktiku montáže spirály Českého domu. V principu šlo o to nestavět lešení na spodní části stavby, ale začít nahoře. Tady musím podotknout, že hrubá stavba už stála a my měly za úkol jen část dokončovacích prací. Japonci z toho byly v šoku, protože to nebylo v nějakém denním plánu, nedostaly to rozkazem od nadřízených a nebyly schopní to akceptovat. Podle nich bylo nutné to probrat, nechat schválit a počkat do druhého dne. Jenže my to potřebovali hned. To je pro ně ale neakceptovatelné.

Řekl jsi mi, že stavba českého pavilonu na Expu se ti moc líbí a sám ji dokonce považuješ za nejkrásnější dům ze všech. Popiš proč.

Jednak se mi líbí stavba svým chytrým spirálovitým uspořádáním, které činí budovu zcela bezbariérovou, ale hodně to souvisí i s místem, kde stojí. Nevím, kdo to místo vybíral, protože jde o planinu na uměle vybudovaném ostrově, ale měl mimořádně šťastnou ruku. Protože je to podle mě úplně nejlepší místo v celém areálu Expo. Přímo před Český pavilon bude v další fázi vpuštěná voda z moře se spoustou vodotrysků a barevných fontán. Všechno se to bude odrážet v prosklení spirálovité stavby a určitě to bude nádherné. Stavba svou koncepcí ve spojení s okolím opravdu „hraje dohromady“ a okolí hodně vytáhne ten dům. Statici a projektanti si s tím opravdu vyhráli a vytvořili opravdu exklusivní a reprezentativní prostor, který se hodně liší od jiných.

Co bylo náplní vaší práce?

Ve své podstatě to byly práce dokončovací, protože hrubá stavba byla už kompletně hotová, na té se podílel jiný tým. My měli za úkol dokončovačky. Dodělávali jsme spirály, stavěl jsem zázemí budovy, dobrušovali jsme detaily a stavěli vnitřní schodiště. Po nás už nastupovali sklenáři a zasklívali. Ono se to možná nezdá, ale chůze po spirále nahoru má celkem 250 m a když to jdeš tam a zpátky, je to půl kilometru.  Spočítal jsem, že jsem za jeden den absolvoval i pětatřicetkrát. To se něco nachodíš.

Stavělo se z českého materiálu?

Ano veškerý materiál, a to nejen dřevo, ale i sklo a spojovací materiál se dovezl v kontejnerech z Čech. Samozřejmě i návrh a projekt vznikl u nás. Bohužel poslední materiál na dostavbu dorazil se zpožděním, prý kvůli větru na moři, a my měli o cca 14 dní méně času, než by bylo ideální. Já se nakonec vracel do Čech jako první na štědrý den a ostatní až po něm, poslední z pětice přiletěl na Nový rok. Bylo to nadoraz, ale všechno, co jsme měli zvládnout, jsme udělali.

Z celého průběhu jsem byl nadšený a nemohu ani organizaci nic vyčítat. Byla to opravdu největší, zcela gigantická stavba, kterou jsem kdy viděl. Něco mimořádného. Druhá věc byla, jak se v Japonsku žije, a to je něco, co v Čechách neznáme, protože pro ně je život práce. Oni neznají volný čas, oni celý den vyplní prací, nic jiného je nezajímá. I o víkendu, když mají volno, tak jsou ve sportovním a cvičí jógu nebo tai-či. De facto se tím udržují v kondici, aby mohli ještě lépe pracovat. Znám samozřejmě jen z předměstí Ósaky, ale nedivím se, proč se tam lidé dožívají tak vysokého věku. Běžně tam pracují na stavbách a doslova dřou i lidé ve věku 70 – 75 let. A lezou tam po lešení a pracují i ve výškách. K tomu snědí za den misku rýže, všichni jsou hubení a šlachovití. Nevím, kdy se v Japonsku odchází do důchodu, ale viděl jsem tam pracovat tolik lidí ve vysokém věku, že je to až neuvěřitelné. Třeba v restauraci, kam jsem chodíval na snídaně i večeře mě ráno před šestou i večer okolo osmé obsluhoval ten samý muž a určitě už mu bylo okolo osmdesáti.

Jaké počasí tam bylo?

Poměrně tam bylo krásně, snad jen jednou tam trochu mrholilo, přes den bylo od 8°C ráno a ž po 14 – 18 °C přes den. Jen občas nám práci komplikoval vítr a nedalo se pracovat s jeřábem.

Jak se vám s Japonci komunikovalo?

Naštěstí tam bylo pár lidí, kteří mluvili anglicky, ale často to bylo složité. Měl jsem na starost během stavby řídit jeřáb. Jeřábník na nás ale viděl jen prostřednictvím kamery na laně háku, takže bylo nutné nějak sladit vzájemnou komunikaci. Ovládání jeřábu ale funguje úplně jinak než u nás, takže sladit se na gestikulaci rukou, tak aby obsluha chápala, co chci, nějaký den trvalo. Muselo to přitom fungovat skvěle na první dobrou, aby se ty větší díly neroztočili ve větru. Povely musely být naprosto přesné, protože se kolem pohybovalo spoustu lidí a hrozilo zranění. Zkoušeli jsme to nejdřív s pomocí překladatele, ale nakonec jsme se nejlépe sladili znakovou řečí, „nohama rukama“.

Jak o vás bylo postaráno?

Byli jsme tam sami za sebe, měli jsme zajištěné letenky a ubytování v hotelu, ale tím to končilo. Zbytek jsme si obstarali sami. V hotelu na pokoji ale byla kuchyň, takže to po čase skončilo tak, že jsme si sami vařili. Náš nejlepší nejoblíbenější recept byl čerstvý tuňák na olivovém oleji a vařená rýže, která je tam mimochodem opravdu skvělá.

Nezhubnul jsi trochu?

To jsem teda zhubnul a na můj standard docela dost. (Smích). V Japonsku je ale tenhle asketismus normální. Na co teď dlouho nebudu mít chuť je suši. Já ho mám rád, ale po týdnu, kdy ho jíš několikrát za den už ho nechceš ani vidět! Nakonec jsme nejraději chodili do indické restaurace, kde vařili opravdu skvěle a za dobré peníze. Co mě docela šokovalo jsou obaly. Japonci balí naprosto všechno do nějakých plastů. To je fakt posedlost.

To že se při práci moc nejedlo jsme zaregistrovali i na stavu některých zaměstnanců. Opakovaně jsme byli svědky toho, že když přicházeli dělníci na parkovací plochy po skončení směny, tak se někteří motali. Byli tak vysílení a nenajedení.

Japonsko mě překvapilo i tím, jak ho sami Japonci berou jako rodinu, o kterou se starají, ne tak, že se Japonsko stará o ně. Přes množství obalů je všude perfektně čisto, protože žádný Japonec po sobě nikde neudělá nepořádek, všechno odnese domů a tam vytřídí. Když se někdo zraní, nebo mu není dobře, tak se sám ošetří. Tam neexistuje, že by se hned běželo k lékaři. Mají v sobě úžasnou disciplínu, a to jak v práci, tak běžném životě. Vůči zákazníkům jsou neuvěřitelně úslužní.  Ve fabrikách se třeba běžně nechodí zaměstnanci na oběd, ani při třináctihodinové směně, protože by zmeškali čas na práci. A takhle to dělají všichni. Stejně jako všichni ráno začínají směnu rozcvičkou. A to opravdu všichni, bez výjimky, na stavbě jsem to s úžasem pozoroval každý den a taky jsem se toho účastnil!

Máš informaci o tom, co se s českým pavilonem stane po skončení Expa?

Slyšel jsem, že se má celá stavba údajně rozmontovat a dovézt do Čech, kde ji někdo koupí. Rozmontovat a odvézt to samozřejmě jde, ale bude to určitě hodně drahé a nesnadné. Dostala se ale ke mně i informace, že celý areál bude demontovaný a vznikne tu největší kasino na světě. Těžko říct, jak to nakonec dopadne. Jsou to zprávy z třetí ruky.

Jsi milovník špičkového nářadí a techniky. Dovezl sis něco?

Já jsem s tím tam i jel, že si některé věci dovezu. Zajímal mě hoblík, dláta a pilky. To je jejich doména v nářadí. My se ale do centra nedostali, jen do obchodu s bazarovými věcmi a tam nic z toho, co jsem chtěl, neměli. V běžných obchodech zase měli jen to, co seženu i u nás.

František Teichmann a internet Apropos Architekts

 Expo 2025 v Ósace se koná od 13. dubna do 13. října 2025. Výstava se do města vrací po 55 letech. Tentokrát probíhá na umělém ostrově Yumeshima a jejím tématem bude „vytváření budoucí společnosti pro naše životy“. Stavbu českého pavilonu vyprojektovalo pražské studio Apropos Architekts a nazvalo ji SOCHÁNÍ VITALITY. Za návrh studio získalo 1. cenu v otevřené architektonické soutěži Ósaka, Japonsko, 2023. Za projektem stojí autoři: Michal Gabaš, Tomáš Beránek, Nikoleta Slováková + Tereza Šváchová. Studio vzniklo v roce 2016 a účastní se řady architektonických projektů u nás i ve Švýcarsku a Holandsku, kde má kancelář své zastoupení.