Nieceä Wilson dostala od studentů šerpu na maturitním plese
Začátky některých skvělých věcí mohou být velmi prozaické a až nezajímavě jednoduché. Za to, že v našem městě strávila dvojice amerických učitelů bezmála rok, může třeba pětiminutová reportáž o Fulbrightově nadaci, kterou jsem se ženou poslouchal na jaře 2017 na Radiožurnálu. Závěr okomentovala Martina větou: "To je přesně něco pro vás!" A myslela samozřejmě zemědělskou školu, kde učím. Kolegyně jazykářka podala žádost o amerického učitele asistenta a napodruhé nám to vyšlo. Po deseti měsících jsou tu nová přátelství, zbourané předsudky a hodně silné zpětné vazby, která hovoří o tom, v jaké fajn zemi žijeme. My Češi určitě nejsme tak hrozní, jak se někdy dozvídáme z různých průzkumů, ale sakramentsky hodně potřebujeme slyšet to, že máme být na co hrdí. A tady v Lanškrouně obzvlášť.
Každý z vás je z jiné části USA. Představte čtenářům v krátkosti, jak vypadalo vaše dětství a vůbec život v USA, než jste dostali nápad podívat se do Čech.
N: Vyrůstala jsem v Kalifornii, která je velmi rozlehlá a nachází se na západě a ve středu USA. Pocházím z malého města. Obklopují ho pole a všude je mnoho zvířat. Stavěli jsme si domky na stromech, chodili k řece, plavili se na kánoích. Hodně času jsme trávili venku, kempováním a chozením po kopcích. Myslím, že tahle méně známá část Kalifornie je opravdu specifické místo díky zemědělství, protože většina jídla pro USA se vypěstuje právě tady. Měli jsme hodně čerstvé zeleniny a ovoce, se kterým moji prarodiče chodili na trh. Nejčastěji avokádo, chřest a artyčoky. To jsou moje oblíbené dětské letní vzpomínky, jo a také mraky kukuřice.
P: Já jsem se narodil v Minesotě, což je na severu blízko kanadských hranic. Takže moje dětské vzpomínky patří zimě. Moji rodiče mě učili lyžovat, když jsem byl ještě mrně. Takže už v pěti letech jsem trávil zimy na sjezdovce, stejně jako vy tady. Opravdu jsem si užíval všechny zimní radovánky jako stavění sněhuláků, iglú, koulovačky.
Ale na běžky ses dostal až tady, je to tak?
P: Ano, to je pravda. Poprvé jsem se na běžky vypravil až v České republice a musím říct, že jsem si to velmi oblíbil. Myslím, že to zařadím do svých koníčků i v Americe, pokud bude možnost.
N: V Loyaltonu budeš mít příležitost to zkusit znovu, protože jsou tam louky, ale kopce moc ne. To je místo, kam se nyní stěhujeme. Je to malé městečko, které má 2500 obyvatel na severu Kalifornie, obklopené horami.
P: Je tam nádherně, když se podíváš na obrázky na internet, tak ti to připomíná staré westerny. Vlastně to bylo dříve zlatokopecké město, takže to tam vypadá jako v dávných dobách.
Oba jste učitelé, V ČR se v posledních letech mluví o prestiži tohoto povolání. Jak se v USA dívá společnost na učitele?
N: Myslím, že situace v USA je podobná. Problémy s penězi a vzděláním a respektem k učitelům. Kantoři pracují tvrdě, mnoho hodin stráví přípravami, dělají hodně práce i mimo školu a za tu nejsou placeni. Studenti a rodiče jsou za exkurze vděčni, ale vláda to neocení. Peníze nejsou špatné, je to taková střední třída, ale učitelé by si určitě zasloužili zaplatit vše, co dělají navíc.
P: Jo, je velmi obvyklé, že lidé říkají, že podporují učitele, a že kantořina je ta nejlepší práce, ale následně se tento postoj neprojeví v podpoře od zaměstnavatele a v platovém ohodnocení.
Byla pro vás oba kantořina jasnou volbou, kam směřovat ve své profesi?
N: Když jsem se poprvé zapsala na vysokou, směřovala jsem na politologii. Zajímalo mě právo a legislativa, ale když jsem si představila, že strávím život jako právnička nebo jako politik v kongresu, už se mi to nelíbilo. Znám lidi z téhle branže, kteří se musí neustále přizpůsobovat na základě jednotlivých případů, aby dostali zaplaceno. Uvědomila jsem si, že se mi tohle povolání nelíbí. Problematika je zajímavá, ale obnáší neustálé přehodnocování vlastních postojů a zásad. Položila jsem si otázku, kde jinde bych mohla být společnosti prospěšná. Napadlo mě vzdělávání, protože si myslím, že je pro občany velmi důležité. Učením lze ovlivňovat nové generace, sice trochu jinak, ale velmi zásadně.
P: Jako puberťák jsem si nikdy nepomyslel, že bych se mohl stát učitelem. Byl jsem ten typ žáka, který polovinu času ve škole tráví tím, že kouká na hodiny a modlí se, aby to už bylo za ním. A asi ve dvaceti jsem se dostal v Saudské Arábii jako dobrovolník do školy a měl jsem štěstí na skvělého učitele pana Wrightmana, který přemýšlel, jak dětem podat učivo zajímavě. Jeho třída byla velmi šťastná a bylo to místo, kam se každý těšil. Ten mě inspiroval. Řekl jsem si, že kdybych já poznal takovéhoto učitele, byl bych ve škole šťastnější. Chtěl jsem se také stát někým takovým.
Co obnáší v USA stát se kantorem a je běžné, že mladí učitelé vyráží na „zkušenou“ do světa?
N: Abys mohl učit, potřebuješ bakaláře a licenci, kterou získáš po dokončení bakalářského studia. Na bakaláře se studuje čtyři roky, ale může to být i déle, pokud potřebuješ více času. Myslím, že je to trochu jinak než v České republice, kde se vyžaduje magisterské studium. Pokud si v USA uděláš i magistra, jsi lépe placen. Když se chceš stát učitelem, musíš mít navíc i šestiměsíční praxi, což je oproti Velké Británii jen polovina. Protože máme nedostatek učitelů, tak se mi zdá, že je relativně snadné pedagogiku vystudovat. Mnoho mladých učitelů začalo cestovat, protože cítí, že mohou v zahraničí vydělat více peněz jako rodilí mluvčí, nebo že se dostanou do společnosti, kde si učitelů více váží. Proto americké školství ztrácí řadu skvělých lidí.
P: Stává se to opravdu velmi často, že skutečně motivovaní lidé odjedou do zahraničí. Je to velká škoda.
N: Ale hodně jich i zůstává. V USA máme statistiku. 50% lidí po prvním roce ze školství odchází, protože zjistí, že to dělat nechtějí. A potom po třech letech kantořinu opustí další třetina. Takže máme značné ztráty. Doděláš si školu, nejsi dobře placen, máš spoustu papírování, velký tlak přichází i od studentů a rodičů, takže toho raději necháš. Nebo odejdeš do ciziny. Standard je v zahraničí jiný než v Americe. Práce s dětmi je krásná, ale i ty musíš mít čas žít svůj vlastní život. V České republice máte krásnou rovnováhu. V USA například když je mé dítě nemocné, musí se o něj postarat chůva nebo někdo z rodiny. Jít na nemocenskou se učitelům zkrátka neakceptuje. A to je špatně, potřebuješ mít i svůj život mimo školu. Což je v České republice běžné, ale v USA jsme všichni opravdu tak trochu workoholici.
Nieceä a Patrick Wilsonovi na vánočních trzích ve Vídni
Do České republiky jste se dostali přes Fulbrightovu nadaci, vysvětli čtenářům, jak tato nadace funguje.
N: Tato nadace byla založena v USA a nese jméno svého zakladatele senátora J. W. Fulbrighta. Ten hodně cestoval, komunikoval s lidmi z celého světa a snažil se najít cestu pro vládu, jak se s nimi propojit. Avšak jinak než politicky. Proto založil stipendijní program a začal spolupracovat s vládami jiných zemí. Ne všechny státy jsou zapojené, ale tak polovina světa určitě. Člověk si může zažádat a jít studovat, učit nebo třeba provádět nějaký výzkum. Česká republika má v současnosti nárok na 32 učitelů z USA, kteří vyučují anglický jazyk. Přihlíží se k ekonomice dané země a školskému systému.
Zajímavé je, že žádný z mých amerických kolegů nebyl umístěn v Praze. Všichni putovali do regionů a měli za úkol pracovat v místních komunitách a také podporovat studenty, kteří potřebovali větší pozornost. Ministerstvo školství platí poměrně velkou částku, aby sem tyto učitele dostalo, ale přispívá i USA. Jde o vzájemné vzdělávání, Američané se zde obohacují, ale zároveň musí něco investovat. Navíc je to soutěž, kde není snadné uspět. Potřebuješ dobré hodnocení, zkušenosti, musíš psát eseje, ale ve výsledku je to skvělé pro tvé CV, když se vracíš. Ale opravdu nejdůležitější je sledovat vývoj studentů a načerpat informace, které budou mít vliv na tvoji další učitelskou kariéru. Je to o výměně nápadů. Například já miluji knihu Saturnin a myslím, že si ji můžeme na střední škole v USA klidně přečíst. Anglický překlad je skvělý a je to hodně o české kultuře, o sběru hub a životě u řeky.
Je snadné dostat se do Fulbrightova programu?
N: Každý rok se to mění, každý rok se můžeš kouknout na počet míst a zároveň vidíš, kolik lidí má zájem. Takže si řekneš, aha, když se budu chtít dostat sem, mám 50% šanci, ale jinde to může být třeba 10% šance, to záleží na řadě faktorů. Takže například v tomto roce byla šance v ČR jen 15 %, bylo tam přes 200 přihlášek a míst bylo jen 32. Komise kouká na tvé studijní výsledky, životopis a eseje, ale
opravdu důležité jsou potřeby školy. A i když je tam někdo, kdo je opravdu výborný, ale nesedí k dané škole, řeknou pardon, české školy potřebují někoho jiného. Snaží se propojit jednotlivce ke konkrétní škole, aby byl projekt úspěšný. A protože pocházím z malé zemědělské komunity, bylo mi řečeno, že zemědělská škola v Lanškrouně již žádala podruhé, a že mají výbornou žádost, a že přesně zapadám do profilu této školy. Proto jsem byla vybrána.
Než jste přijeli do Lanškrouna, rok jste pracovali v JV Asii. To je kulturně i klimaticky asi úplně odlišná oblast světa než Čechy. Nebo to už tak úplně neplatí a rozdíly se vlivem globalizace světa stírají?
N: Thajsko má dvě roční období. Deštivé a horké. Je tam tropické klima. A provozují tam něco, co se dá nazvat "skliď a vypal". Takže sklidí úrodu a pole i s tím, co zbude, zapálí. Což dělají mnohé země na malém území, ale v Thajsku prakticky všude, takže tam 2 až 3 měsíce musíš používat roušku, protože znečištění ovzduší je příšerné. Je dokonce větší než v Číně. To je také jeden z důvodů, proč jsme Thajsko opustili. Tu zem jsme si zamilovali, ale je to oblast nebezpečná pro plíce.
P: Při vypalování jsme utekli do hor. Tam byla zóna, kam se kouř nedostal a mohli jsme dýchat čistý vzduch.
N: Ale Thajsko je úžasné. Je tam spousta budhistických chrámů a tropického jídla. Je to země úsměvů, tak ji někdy po právu nazývají. Lidé jsou tam velmi přátelští. Ale neměli jsme problém jen s pálením polí, ale také s typem školy. Učili jsme v soukromém zařízení, kde byli bohatí žáci z Číny, Koreji, z Austrálie, i USA. My jsme ale preferovali veřejnoprávní školu, která je pro nás v mnoha směrech zajímavější.
P: Myslím, že jsme s Nieceäu typy lidí, kteří jdou tam, kde jsou potřeba, kde má naše práce největší význam. Na soukromou školu chodí bohatí studenti. Žáci jsou to skvělí, ale může je v podstatě učit kdokoliv, protože mají výtečné zázemí doma a skvělý systém podpory, tam tolik nepomůžeme.
Když sis Nieceäo vybírala destinaci v rámci Fulbrightovy nadace. Co tě motivovalo odjet právě do ČR? Vybírala jsi z více variant?
N: Abych řekla pravdu, měli jsme asi 180 možností, kam jet. Ale Česká republika je velmi známá svým vyvážením práce a odpočinku, svojí historií a krásnými městy, ale také přírodou.
P: A podporují rodiny. Místní nadace byla velmi otevřená myšlence příchodu manželského páru a dokonce to viděli jako výhodu, s čímž ostatní země měly většinou problém.
N: Ano, to je pravda, myslím, že to byly jen země z centrální Evropy jako ČR a Slovensko, které byly ochotné investovat do příchodu páru. To bylo moc příjemné.
Také to ale pozitivně ovlivnil průzkum, ve kterém mluvili o tom, že Česká republika je čtvrtá země na světě, ve které se Američané cítí pohodlně, ale zároveň je pro ně dost dobrodružná a mohou se v ní mnohému naučit. Takže Česká republika, ve které žijí šťastní lidé a zároveň v ní mohou žít šťastní cizinci, tak i to byl pádný důvod, proč jsme se rozhodli jet k vám.
Neobávali jste se, že je Lanškroun „zapadákov“ odkud je všude daleko?
N: Ne, byli jsme šťastní, protože Lanškroun má 10 000 obyvatel a moje město má asi 800 obyvatel, takže jsem si přišla, že jdu do velkoměsta. Občas jsem vtipkovala se studenty, že Lanškrounu se říká L.A., což je i zkratka Los Angeles. Je tady kino, divadlo, obchody, což je více než v mém rodném městě. Abych pravdu řekla, máte tady perfektní železniční systém. To na západě USA nenajdete. Na východě vlakové spojení je, ale státy jako Kalifornie, Nevada nebo Washington je nemají. Auto je tam nutností. Vlaky jsme opravdu ocenili.
I když tady končí koleje?
N: I když má vlak dvouhodinové zpoždění, jak se nám to stalo tento týden (smích).
Jakou jste měli představu o životě v ČR, co se nejčastěji člověk dozví z cestovatelských webů, a byly tyto informace shodné se skutečností?
P: Myslím, že hodně webů se zaměřuje pouze na Prahu. Spousta turistů velkoměsta neopustí, což je škoda. Protože nepoznají mnoho podstatných věcí, které se týkají života v ČR.
N: Když si prohlédnete Prahu, dozvíte se mnohé o české historii, ale rozhodně neporozumíte české zemi. Ale paradoxně jsme měli českého studenta v Thajsku. Myslím, že se jmenoval Zikmund. Ten přišel do Thajska se svým otcem, který tam provozoval bar a vyprávěl nám o České republice. Řekl nám například, že pivo je v Čechách velmi důležité (smích). Češi hodně pracují, ale také hodně odpočívají, vše musí být v rovnováze. A mluvil o spoustě dalších věcí, myslím, že byl dokonce z Pardubického kraje, ale na název vesnice si nevzpomínám. Takže i Zikmund přispěl k tomu, že jsme se rozhodli žít zde. Ale kdybychom nikoho z ČR neznali, vlastně bychom se o Čechách a o Češích nic důležitého nedozvěděli, informace z webů se zkrátka zaměřují jen na Prahu
P: Jo nebo na Brno a České Švýcarsko. Každopádně jsme pochopili, že se toho z turistických webů moc nedozvíme. Není tam například nic o české kultuře.
Možná byste o ČR mohli napsat něco vy…
N: Já teď píšu blog pro Fulbrightovu nadaci o mé zkušenosti z Čech. A hodlám napsat o tom, jak se zde žije v souladu s ročními obdobími. Protože v Americe se ročními obdobími neřídíme. Takže když nás například pozvala naše česká kamarádka na pečenou kačenu, řekla, že je to poslední zimní chladný den, a tak je to také den, kdy se naposledy jí pečená kačena. Ale já jako Američanka bych si dala kačenu, kdykoliv bych chtěla. Váš přirozený přístup a respekt k přírodě se mi moc líbí. Když jedno období končí, končí s ním i typické jídlo a jiné zase začíná. A to samé i volnočasové aktivity. Přináší to nové příjemné změny do vaší každodenní rutiny, které jsou moc důležité. To se v Americe neděje, s Amazonem v zádech máme vše doručené až ke dveřím a máme vždy, co chceme a nestaráme se o to, zda je jaro nebo podzim. Nemáme ani podzimní nebo jarní prázdniny, nemáme tak dlouhé vánoční svátky. Tady jsou ozdobené ulice, můžete si koupit svařáka. Je to opravdu krásné sledovat lidi, jak se řídí podle ročních období, a o to více jsem si to zde užívala. Žijete v souladu s přírodou, přemýšlíte o tom, co jíte. Můžete mít jahody v zimě, ale nikdo je nechce, protože jahody se jí v létě, když jsou sladké, voňavé a šťavnaté.
P: Mě překvapilo sbírání hub, to by nikoho v Americe ani nenapadlo, jít do lesa a hledat tam houby.
N: Jo, když jsme dali fotky na facebook, naši američtí kamarádi se nás ptali, zda jsme si jistí, že jsou ty houby jedlé. Psala jsem jim, že jsme tam byli s lidmi, kteří houby znají a vědí, které jedlé jsou.
P: Ještě mě fascinuje chůze. Češi opravdu rádi chodí. Pamatuji si, že jsme byli s českými kamarády v restauraci. Já jsem jim nabídl, že je odvezu zpátky, ale oni nechtěli, chtěli jít pěšky. Tady si lidé najdou čas na chůzi. V Americe, lidé chodí pěšky tak do 15 minut. Ale kdybyste jim dali vybrat mezi 15 minutami chůze a 3 minutami jízdy v autě, vždycky si vyberou jízdu v autě. Tady však jdou lidé klidně z jedné vesnice do druhé.
N: Dokonce i studenti ze zemědělky v zimě chtěli jít pěšky. Nabídla jsem jim odvoz na internát a oni ho odmítli. To by nikdo v Americe neudělal, aby se vydal na 25 minutovou procházku v zimě.
P: Mně je to ale hodně sympatické, vždycky jsem preferoval chůzi. Měl jsem obchod vzdálený 25 minut a vždy jsem šel pěšky, což u Američanů vzbuzovalo neustálé překvapení. Ale měli bychom to tak dělat, je to fajn pro naše zdraví a šetrné k přírodě.
My Češi jsme někdy hodnoceni jako věčně nespokojený, málo sebevědomý a xenofobní národ. Je to oprávněné hodnocení?
N: Nemyslím si, že by Češi byli nespokojení. Myslím, že jsou praktičtí, a když řeknou, že je to dobré, tak je to opravdu dobré. Američané neustále používají slova jako perfektní, krásné, úžasné a Češi řeknou, je to dobré. A nemyslím to ve zlém. Jestli jsou málo sebevědomí? Ano, studenti byli velmi stydliví, ale jen do té doby, než jsme se poznali a začali spolupracovat. Když jsem s nimi začala mluvit o jejich životě, koníčcích, což by se v angličtině mělo dělat, protože je to o komunikaci, tak se otevřeli a sebevědomí šlo nahoru. Xenofobie souvisí s tím, že nežijete v zemi, která má hodně cizinců. Žije zde podle statistik asi 90% Čechů, což je unikátní. Takže když se objeví nějaký cizinec, jste více ostražití. Ale nedávala bych nálepku xenofobní národ. Myslím, že je to tak, že někdo je xenofobní více a někdo méně, tak jako v Americe. Podívejte se na Trumpa, jak staví zeď u mexické hranice. A přitom já měla spoustu přátel a sousedů, kteří byli Mexičané. V Americe jsme na cizince zvyklí, máme Afroameričany, mexické Američany, asijské Američany.
P: Ano, ta naše migrantská historie v USA je velká. My jsme vlastně všichni tak trochu migranti.
Do naší kultury určitě patří pivo. Přijali jste tento náš obyčej, nebo se vám více líbili jiné české tradice?
N: Máme rádi české pivo, byli jsme i v plzeňském pivovaře a Patrickovi chutná Kozel.
P: Já jsem si tady hodně oblíbil rohlíky s pomazánkou, jím je velmi často ke snídani. Kupujeme si různé druhy v obchodě. To jsme obkoukali od studentů. Vlastně jste mě s pomazánkami seznámili vy a od té doby jich sním několik kelímků za týden. A pak miluji svíčkovou, už jsem ji jedl asi 30x. A také jsem si zvykl na bublinkovou vodu, což v Americe není zvykem. Nikdo tam sodu nepije. Ale já si ji tady dávám i ke snídani.
N: A oblíbili jsme si i české tradice. Hodně se nám líbili Vánoce, byli jsme na hodně vánočních trzích po celé Evropě. Testovali jsme grog, punč a svařené víno. A Masopust v Lanškrouně byl skvělý. Ochutnali jsme tam buřty na klacku a pili pivo a slivovici z bandasky.
Oba jste v Lanškrouně učili. Jaká je spolupráce s českými žáky a učiteli?
N: Myslím, že tradiční vyučování je zde velmi populární. Učitel dává studentům informace a oni pak píší testy. V Americe to také tak děláme, ale ještě nás zajímá, jak umí student tyto informace použít v různých situacích. Do výuky zavádíme také nové metody, např. prezentace nebo projekty, rádi používáme dialog ve třídě. Když jsem se ptala studentů a chtěla jsem, aby mi odpovídali, vyžadovali test nebo psanou formu, která je pro ně pohodlnější. Ale já jsem se jich ptala na názor a oni nevěděli. Samozřejmě měli nápady, ale báli se té formy, kterou jsem zvolila. Někteří si to potom oblíbili, někteří ne, někteří neustále vyžadovali testy. Myslím ale, že je to v České republice velké téma a viděla jsem učitele dělat projekty, pracovat tandemově, spolupracovat. Musím pochválit tvoje učení, Františku, přestože nemáš praktické lekce, tak děláš praktickou biologii a to je velmi důležité. Studenti se rádi učí to, co vědí, že mohou v praxi využít. Takže těch změn jsem si tady všimla. A je to podobné jako v USA, různé generace učitelů mají různé náhledy na to, jak učit. České republika je tak mladá, vlastně je ve stejném věku jako já, takže změny v pedagogickém stylu určitě přijdou.
Hodně jste v Čechách cestovali do bližších i vzdálenějších míst Evropy. Kam se chcete ještě někdy v budoucnu vrátit?
P: Já bych chtěl ještě jednou vidět Budapešť a Maďarsko.
N: Ano, neměli jsme dost času si Budapešť prohlédnout dostatečně. Je to tak velké město s bohatou historií a my jsme tam byli pouze čtyři dny. Takže tam máme ještě co objevovat.
P: Když jsem tam přijel, byl jsem za blbečka, protože jsem třeba vůbec nevěděl, že Budapešť byly původně dvě města, a každé z nich bylo výrazně jiné, takže bych se tam chtěl rozhodně vrátit.
N: Mně se hodně líbilo Slovinsko, je tam nádherná příroda a i moře. A jsem velmi smutná, že jsme nestihli navštívit Chorvatsko i z toho důvodu, že tam hodně Čechů jezdí kempovat a mluví o tom, jak je tam krásně.
Rok jste se stravovali ve školní jídelně. Jaké jídlo jste si oblíbili a čemu se už pečlivě vyhýbáte?
N: Poprvé jsem ve školní jídelně jedla králíka a moc mi chutnal. Říkala jsem si: „Hmmm, to kuře chutná výtečně.“ Ale pak mi řekli, že to je králík. Ale nemůžu jíst játra. V Americe mnoho lidí játra nejí. Ne že by mi nechutnala, ale mám to tak nastavené v hlavě. A mám dobrou historku s nudlovou polévkou a játrovými knedlíčky. Sedím v jídelně a jím tuhle polévku, přijde za mnou studentka Karolína a říká: „Myslela jsem, že játra nejíš.“ „ No jo, nejím,“ odpověděla jsem. Načež mi říká: „Ale teď právě je jíš.“ A začala se smát. Na cestování je zajímavé to, že každý má rád špagety, ale v každé zemi je vaří jinak. A také pizzu. Přestože by měla všude chutnat stejně, každá země si na ni přidá svoji oblíbenou ingredienci, a tím to jídlo změní. A to mi přijde zajímavé, to se mi líbí. Ale v jídelně nám moc chutnalo.
P: Já jsem tady poprvé ochutnal paštiku a byla skvělá.
N: Pekla jsem tady na Den díkůvzdání pro studenty krocana. Ale měla jsem problém celého krocana sehnat, což je zvláštní, protože kačenu vcelku seženete, ale krocana složitě. Poprosila jsem tedy svého studenta Petra a ten mi přivezl krocana i s krkem. Strávili jsme pak asi hodinu odřezáváním toho krku, aby se vešel do trouby. Krev byla všude.
Co třeba mořské plody, ty ti tady nechyběly?
N: Jo, tak ty jsem trochu postrádala. Ale ve větších městech se dá koupit například sushi, dokonce je seženeš i v Kauflandu.
P: Říkal jsem Niceae, že jídlo v Čechách je velmi podobné tomu, co vařila moje babička, když jsme byli děti. Recepty jsou jiné, ale jídlo má velmi obdobný charakter jako u nás na severu. Maso, knedlíky, guláš, pomazánky.
Patriku, ty ses musel naučit řídit auto s manuálem, což jsi před tím nikdy nedělal. Co dalšího jsi musel zvládnout a bylo to pro tebe zcela nové?
P: Když zůstaneme u řízení auta, musel jsem se naučit styl, jakým se v Čechách řídí, protože Češi hodně improvizují. Ale zvládl jsem to. Občas jsme si říkali, koukej, co ten řidič s tím autem provedl, to je skvělé, to chci také umět. Také jsem se naučil, k čemu jsou výstražná světla. Pochopil jsem, že neslouží k nouzovým situacím, ale i k parkování (smích). Nesmíš třeba běžně zastavit u obchodu s kebabem, ale když zapneš výstražná světla, tak je to v pohodě, protože tě všichni vidí. Nikdy jsem také nepoužil vlak před tím, než jsem přijel do ČR, možná jako dítě na školním výletě, ale sám nikdy. Nikdy jsem si sám nekupoval lístek, neplánoval trasu. To mi dost dalo.
N: Museli jsme se taky naučit česká slovíčka k nakupování, protože tady prodavačky za kasou vůbec nemluví anglicky. Také jsem se zde naučila zdravit. Například ve vlaku, lidi se spolu nebaví, ale když přijdou do kupé, pozdraví se a pak zase řeknou na shledanou. Ale v Americe si lidé většinou na shledanou neříkají, přejí si pouze dobrý den, ale na shledanou ne. Když jsme například přišli do restaurace, používala jsem velmi snadno česká slovíčka jako dobrý den, na shledanou, děkuji. Patrick je na to ale hrozný. Vždycky jsem mu vytýkala, že zapomněl říct na shledanou!!!"
P: Také jsem se musel naučit učit dospěláky.
A když to srovnáš s dětmi?
P: Je to jiná práce. Nejsou tak svolní učit se podle učebnic. Chtějí se učit jen důležité a praktické věci. Ale kupodivu jsem si to velmi oblíbil.
České učitele čekají skoro dva měsíce prázdnin. Jak bude červenec a srpen trávit Patrik s Nieceäou?
N: Vlastně naše plány ovlivnili Češi. Neustále se nás ptali na známá místa v USA a my jsme jim odpovídali, že nevíme, že jsme tam nebyli. Takže jsme se rozhodli o prázdninách navštívit Grand Canyon, který jsme nikdy neviděli, a který od nás není příliš daleko, asi jen 7 hodin autem, což je v Americe kousek. Dále se chystáme do některých národních parků, kterých je v USA velké množství. Asi navštívíme i Arizonu.
P: Já bych chtěl vyrazit na hory a udělat si tam túru.
Budete v USA učit nebo se vrhnete na něco jiného?
N: Ano, budeme učit. Patrick bude mít kombinaci mateřské školy s první třídou, protože škola je velmi malá. A já budu učit čtvrťáky, páťáky a šesťáky v jedné třídě. Škola leží v Downieville, což je asi 20 minut od města, kde budeme žít. Má asi jen 12 žáků v každé třídě. Myslím, že to bude moc zajímavá zkušenost. Byli jsme hodně překvapeni, že jsme sehnali práci ve stejné škole. Protože dohromady tam pracují tři lidé, takže my budeme tvořit dvě třetiny učitelského sboru.
Martina a František Teichmannovi, foto archiv manželů Wilsonových