Křest desky Comlicated měl potíže kvůli náhlé indispozici zpěvačky, vydání desky Proti peřejím doprovází lockdown Covid 19. Přidám-li k tomu zrušený Jazz a Little Otherwhise, není těch komplikací a peřejí na jednoho hudebníka poslední dobou až moc?
Já jsem na to nedávno narazil se Zbigniewem Czendlikem. Po delší době jsme se setkali a já se ho ptal, jestli neví o tom, že by mě tam nahoře někdo neměl rád, protože to není normální, že by se už tolik akcí neuskutečnilo. Nasmáli jsme se, ale popravdě nevím, čím to je. Trochu asi pech to bude.
Přineslo ti to i něco pozitivního?
Nevím, jestli to bylo doslova pozitivní, ale hodně jsem se teď věnoval studiové práci. Díky tomu, že mám nový nahrávací program, bylo potřeba se ho naučit. Především využívat všechny možné vychytávky, které nabízí. To mi dost pomohlo tuhle krizi zvládnout, protože ten program je fakt skvělý. Na druhou stranu se docela těžko smiřuji s faktem, že jsme už skoro rok nikde pořádně nehráli. To mi chybí a nedá se to nahradit.
Jazz a Little Otherwhise se dlouho tvářil, že by se mohl na podzim 2020 stihnout a pak z něho sešlo. Co tě nejvíc mrzí, že se z programu nepodařilo uskutečnit?
Nejvíce mě štve, že jsme nepokřtili nové cédéčko ONE BRAIN - Proti peřejím, které jsme právě na tenhle festival směřovali. Byli jsme domluveni s Ondřejem Gregorem Brzobohatým, že by nám to pokřtil. To není tak snadné domluvit a určitě by nám to pomohlo s prestiží téhle, myslím, velmi podařené desky. Bohužel z toho sešlo. S ostatními kapelami jsme jinak domluveni, že pokud všechno dobře dopadne, tak letos na podzim se naprostá většina programu uskuteční. Možná i ten Ondra dopadne, ale všechno bude záviset na tom, jestli se podaří sehnat dostatek peněz.
Před deseti lety bylo často nejsložitější festival pokrýt finančně, a i proto jsi akci přesunul na podzim. Je dnes organizace festivalu finančně jednodušší?
Finance budou vždycky problém. Festival by určitě bez dotací města Lanškroun a lanškrounské podnikatelské sféry nemohl existovat, ale v posledních letech jsem to měl o dost snazší, protože když si to na bedra vzalo kulturní centrum, měl jsem o dost komplikací míň. Já měl na starost jen dramaturgii a propagaci. Tedy včetně financí, ale honoráře a všechno ostatní šlo za kulturním centrem. To mi obrovsky pomohlo a mohl jsem si dovolit i dražší interprety, jako je Ondřej, který mezi ty nejlevnější nepatří.
Máš pocit, že tě pořádání lanškrounského festivalu a setkání s jinými i hudebníky muzikantsky posunulo?
Je to samozřejmě inspirativní. Už někdy po čtvrtém ročníku se tahle akce rozkřikla a kapely mě samy začaly posílat nahrávky. Ať už to byly jen vokály, nebo instrumentální muzika, vždycky to bylo něčím jiné, originální a nezaměnitelné. Ten nápad muzikanty zaujal a sami začali mít velký zájem přijet. No a zpětně to oslovovalo i mě, jako hudebníka, tomu se nedá vyhnout. Jiné festivaly se často točí pořád kolem těch samých kapel, ty jsou zavedené, ale zároveň nepřináší mnoho nových hudebních nápadů. No a já věřím, že je pořád co objevovat, co zkoušet a s čím se prát.
V Lanškrouně na Jazzu vždycky dostávali příležitost především amatéři, ale výborní amatéři, kteří hrají skvěle. Bývají to konzervatoristi, kteří nemají příliš příležitostí si zahrát, ale o to větší srdce tomu dají. Takhle tady před lety začínal i Ondra Brzobohatý s kapelou Bůh ví. Pamatuji si, jak tu seděl za pianem, ani vidět ho nebylo. A dneska je to respektovaný hudební tvůrce.
Jezdí do Lanškrouna kapely rády?
Aby ne, ono se hodně rozkřikne, jaké zázemí tu je. A to víš, já se starám, večeřička, pitíčko, všechno tak, jak to má být (smích). Samozřejmě přeháním. Ale to zázemí nového sálu se jim líbí. To není standard. I zahraniční kapely bývají nadšené, že v takhle malém městě dokážeme nabídnout opravdu mimořádné prostředí.
Tobě se, myslím, za ta léta podařilo vychovat i diváky. Počátky byly všelijaké a návštěvnost opatrná, později už ale lidé chodili a jezdili i z okolí a Jazz pro ně často byl doslova jeden z vrcholů hudební sezóny. Souhlasíš?
Souhlasím, ale taky to pár let trvalo. Já vůbec neplánoval, že se z toho stane vyhlášený podnik. Chtěl jsem dva, tři ročníky a konec. Ten zájem ze začátku fakt moc velký nebyl. Tou dobou vznikla také kapela One Brain. A my si moc nezahráli. Pro jazzmany jsme byli moc komerční a pro popík moc jazzoví. Rockery to vůbec nezajímalo. Možná jsem tak festival rozjel dílem i proto, abychom si měli kde vůbec zahrát! (smích) Tenkrát byl šéfem kulturního centra Zdeněk Hlaváč a ten nám s tím hodně pomohl. Vysvětlil jsem mu, co chci a on na to kývnul. Pozvali jsme spřízněné kapely, většinou kamarády a první ročník byl na světě. Na třetí ročník už přišlo více lidí, to jsem zpozorněl a nakonec se to vyvrbilo tak, že sem jezdí lidé za zajímavou hudbou ze Svitav, z Pardubic a dokonce i třeba z Brna. Tady je potřeba pochválit Pepu Pilného, který za ty dlouhé roky s Big Bandem ovlivnil spoustu mladých a i to jsou dnes naši diváci a fandové. Podobně klíčová je i lanškrounská Základní umělecká škola Jindřicha Pravečka, která hudebně ovlivnila celé generace.
Hodně nám začal pomáhat také redaktor Ilja Kučera. Trošku jsem tomu pomohl, aby si nás všiml, ale každý rok je nadšený a do Deníku napíše nějaký fajn článek a zhodnotí celou akci.
Naštěstí je veliký zájem i ze strany zahraničních kapel. Ozve se jich třeba 30 až 40 a já musím hodně pečlivě vybírat.
Podle jakého kritéria kapely vybíráš?
Musí mi jít na ucho! Ale vybírám si i podle skladatelského potenciálu. Mám rád kapely, které jdou svou vlastní trnitou cestou a nekopírují.
Ty jsi původním povoláním zootechnik, nechtěl jsi, vzhledem k situaci v posledním roce, pověsit nejisté „hudební“ řemeslo na hřebík a vrhnout se třeba na chov králíků nebo pěstování rajčat na chatě?
Uvažoval jsem o tom, ale myslel jsem, že bych je mohl naučit zpívat! (smích) Ne vážně, lanškrounská zemědělka byla taková z nouze ctnost. Já se sice nedostal napoprvé na konzervatoř, ale protože jsem hned v prvním ročníku dostal příležitost ve skvělé kapele, už jsem o konzervatoři dál nepřemýšlel.
U rozhovoru byla i Iljova žena Jitka, takže jsem využil situace a zeptal se i jí.
Jitko, nebyl Ilja v posledním roce nesnesitelnější?
Ilja: Hlavně mě chval! (smích)
Jitka: Ne, to bych neřekla, to spíš na mně se ta výuka na dálku projevovala. Ilja si vždycky najde nějakou činnost. Doma je tak málo, protože on má pořád něco! Teď se mu třeba na balkóně líhnou motýli. Ten až bude jednou sedět doma, tak mu něco bude. Jinak si to představit neumím. Pořídil si i skleník, ale nestíhá to.
Mimochodem, ty jsi, Jitko, byla Iljova fanynka, nebo vaše manželství hudbou nezačalo?
Jitka: Smích! Fanynka úplně ne, protože Ilja tou dobou ještě moc nehrál. Teda zkoušel na Střelnici s kapelou Generace.
Jitka: Tak částečně jsem asi fanynka byla, ale že bych byla nějaká zarytá, to zrovna ne!
Ilja: To máš asi pravdu, ale pak jsi se mnou na koncerty docela fest jezdila! (smích)
Nemělo někdy kvůli hudbě vaše manželství naopak na mále?
Ilja: Jiskřilo to!
Jitka: Tak asi, když byly holky malé, to nebylo snadné.
Ilja: Jitka měla záhul, protože my v té době hráli i dvakrát týdně. Byla z toho docela vyčerpaná a samozřejmě i nervózní. A já pro to měl pochopení a byl jsem rád, že to zvládá a je taková, jaká je dodnes.
Bylo to zajímavé i finančně? Přece jen mladé rodině se většinou šikne každá koruna.
Kdysi záleželo na tom, v jaké byl muzikant kvalifikační třídě. Orion byl v trojce, té nejvyšší pro amatéry. Já za koncert dostal stovku, což bylo fajn, protože plat byl tehdy okolo dvou tisíc měsíčně. Kapelník dostával 2x tolik. Dneska je to k smíchu, ale tehdy to špatné peníze nebyly.
Ilja Michalec s kapelou Generace v roce 1969 - zcela vpravo.
Vyhlášená lanškrounská Kapela Orion v roce 1985, Ilja druhý zprava.
ONE BRAIN 2014 se zpěvačkou Denisou Kupsovou.
Jako zvukař Stanislava Hložka.
Klíčová otázka pro mladé, zcela čerstvé důchodce. Máte nějaké čistě společné plány. Třeba ty cestovatelské?
Ilja: Ano máme, ale trvale odlišné! Jitka cestuje někam každý den. Pokud to jde, tak máme rádi společné dovolené, ale všechno musí zařídit Jitka. Na tohle já jsem lenivější. A díky tomu, že máme dceru v Austrálii, tak za ní jezdíme. Byli jsme tam už šest krát.
Jitka: Loni už Ilja nejel, nechtělo se mu, protože ta cesta je tam hrozná.
Ilja: To je hrozný vopruz. Nejdřív 6 hodin letíš do Emirátů a pak 14 do Austrálie, to je fakt hrozný. Tam se vzpamatuješ kupodivu hned. Ale po návratu to trvá tak 14 dní. V noci se špatně spí.
Podědily i tvé dcery něco z tvého muzikantského kumštu?
Obě mají, myslím, dobré uši. Gabča, ta starší, to zkoušela, ale nepřirostlo jí to k srdci. Šárka byla aktivnější a hrála i piano v lanškrounském Big Bandu. Dneska už se ale moc hudbě ani jedna z nich nevěnuje.
Ty už jsi dnes důchodce, je snazší dělat hudbu, když nemusíš chodit do práce?
Teď je to určitě lepší, práce ti sebere spoustu času i energie. Teď mám času dost, jen nejsou kšefty.
Deska Complicated vznikla v roce 2017. 12 skladeb alba Proti peřejím tak mělo na vznik teoreticky 4 roky. Takhle to ale asi nefunguje, jak to vypadá ve tvé hudební kuchyni?
Já mám neuvěřitelně velkou banku skladeb. Snad čtyři sta nedodělků mi leží v šuplíku. Nikdy nebyly na světle, ale občas se k nim vrátím, řeknu si: „Tohle bys mohl dodělat moderněji“ a jdu na tom pracovat. Nemám k dispozici žádné složitosti, většinou jen hlavní linku a pár akordů. Musím vědět, o čem ta hudba je, jaký je ten nosný hudební nápad.
Zapisuješ si do not, nebo si věci nahráváš?
Pokud mám po ruce papír, načrtnu si pár not, rytmiku a pak, když se dostanu k nástroji, na tom začnu pracovat. Většina věcí vzniká ale přímo u nástroje.
Řada světových hitů vznikla skoro náhodou, během pár minut až jednoho večera. Vzniká ti hudba pod rukama snadno, nebo si s ní musíš hrát a jsou za tím hodiny práce?
Já tyhle lidi, co se v hospodě ožerou a cestou domů mají skladbu hotovou, nechápu. To já neumím. Pravda, já mám rád Stinga a on taky dělá jednoduchou muziku, ale následně ji tak promaká, že je potřeba uznat, že tohle je pan muzikant. Budu teď trochu kritický k českému národu. Bohužel v rádiích se často hraje muzika o čtyřech akordech lidí bez talentu. Proto se současná česká hudba tak málo prosazuje za hranicemi. Západní svět ji nebere pro jednoduchost, pokud to přeženu, pro její debilitu. Pokud někdo říká, že není co nového vymýšlet, není to pravda. Ono je pořád co vymýšlet, ale hudba vyžaduje i kus preciznosti, kumštu a dřiny.
Není to paradox, že se Češi až na výjimky za hranicemi moc neprosazují? Myslím vzhledem k tomu, že máme opravdu vymakaný systém uměleckého školství, který se jen tak někde na světě nenajde?
Souhlasím. Velký podíl na tom má samozřejmě jazyková bariéra. Přesto se našly výjimky, třeba když se na MTV kdysi dostal Gott se skladbou „Když muž se ženou snídá“. Předesílám, že v češtině! To muselo být s nějakou tlačenkou. Není to ale tak, že se české kapely neumí prosadit a neumí dělat chytrou a dobrou muziku! Třeba Albert Černý z kapely Lake Malawi to dokázal a na západě úspěšně koncertuje a jeho muzika je tam oceňovaná. Musí ale zpívat v angličtině a musí dělat dobrou a originální muziku.
Mimochodem i poslední deska One Brainu má hodně skladeb s anglickými texty. Kdo je pro vás píše?
Zpěvačka Denisa Kupsová. Za to ji musím poděkovat. Ona dobře vycítí náladu muziky. Má většinou víc textů, ale dokáže velmi trefně propojit slova s hudbou.
Ve skladbě All Hopes z posledního alba jsou znát výrazné vlivy etno muziky. Není to ale jediný exotický prvek. Čerpáš inspiraci v zahraničí a třeba z tvé dnes asi oblíbené multikulturní Austrálie?
V Austrálii jsem toho moc neslyšel. Asi tak dvě kapely. Jedna hrála v Sydney u budovy opery. To mě nadchlo, hrála opravdu skvěle, ale pravda je, že hrála věci převzaté. To je takhle na veřejnosti docela časté. U téhle skladby konkrétně jsem se, myslím, podvědomě nechal inspirovat nějakou lehkou melodií z rádia. A máš pravdu, že tam trochu té karibské pohody je slyšet.
Nelákají tě ještě třeba zaoceánské lodě nebo hudební kluby? Vždyť ty umíš na kytaru, klávesy, housle i harmoniku a určitě to není kompletní výčet.
Neláká mě to. Já už si svoje odehrál po barech. Střídal jsem tam řadu nástrojů, jednou basu, podruhé bicí nebo klávesy. Nejvíce asi v jednom baru v Letohradě. Byla to otročina a přestalo mě to časem bavit. Pravda je, že jsem jednou plul se ženou na zaoceánské lodi a byla tam ruská kapela, která fakt uměla. Že bych ale pomyslel na to se k nim přidat? To ani náhodou. Ona to není žádná legrace, protože tyhle kapely si vybírají vyhrané muzikanty, kteří hrají z hlavy bez not a k tomu dokáží improvizovat. A to není samo sebou, to chce řadu let tvrdé práce. Nějak se to do hlavy musí dostat.
V jednom z rozhovorů jsi vzpomínal na období Orionu, to byla regionálně vyhlášená kapela, na kterou jezdily autobusy. Byl to jeden z vrcholů tvé hudební kariéry?
Byla to dvě období. To, kdy jsem hrál s Orionem, bylo ještě za minulého režimu. Hráli jsme taneční muziku a publikum bylo neuvěřitelně vděčné a hltalo doslova každou novinku. Protože jinak ses třeba k západní muzice dost dobře dostat nemohl.
Byla to doba narvaných sálů. Třeba tady do kulturáku, který měl kapacitu 450 lidí, se běžně prodalo 750 vstupenek. Tam se skoro nedalo tančit. Tu atmosféru jsem měl ale rád.
Pak se mi hodně líbila doba, kdy se mnou hráli kluci Rollerovi. Myslím, že se nám dařilo a rád vzpomínám třeba na koncerty v Polsku. Skvělá doba byla i s Jakubem Rybou. On nejen, že dobře zpíval a hrál na saxofon, ale byl i konferenciér a šoumen. Já byl vždycky vysazený na tenor saxofon. On má podobný rozsah jako lidský hlas, neječí a je mi hrozně příjemný. To bylo bezva období.
Ve tvých kapelách One Brain i Next Level muzikantsky rostlo spoustu mladých hudebníků. Který z nich povyrostl nejvýš? Basista Honza Pulkert nebo zpěvák Míra Kaplan?
Potenciál měli všichni. Ale v muzice je to hodně o štěstí, o tom s kým se potkáš, v jaké době, jestli si padnete do oka. Tak to je a bude. V Lanškrouně může být druhý Smetana, ale pokud ho nikdo nevytáhne, tak zapadne. Taky to chce samozřejmě chtít a hodně chtít. Když nechceš na 100 %, tak se ti to nepodaří. Honza Pulkert, ten chtěl, byl teda číslo jako hrom, obrazně řečeno. Ale byl to úžasný muzikant s úžasným citem. Když s takovým člověkem hraješ několik let, vznikne ta správná hudební chemie. On vždycky přesně věděl, co a jak budu hrát a já zase věděl, kdy on tam s tou basou nastoupí. I díky tomu hraje s Vlastou Horvátem. A myslím, že mu Honza dokáže hodně pomoci i organizačně. Já viděl, jak dokáže připravovat zkoušky a Vlasta Horvát musí být rád, že ho v kapele má. Hodně měl našlápnuto i Jakub Ryba. Jenže on pak na vystoupeních s Heidi Janků musel dělat šaškárny a vystupovat v kombinéze jako létající muž, nebo co si to tam tenkrát režisér vymýšlel, a to ho nebavilo. To bylo pod jeho úroveň.
Důležité je jít za hudbou do velkého města. Takhle to bylo u Míry Kaplana. Šel na konzervatoř do Prahy, kde hledali mladé talenty. Pod agenturou Goya Františka Janečka začal zpívat a hrát v muzikálech.
Tvá maminka do sedmdesáti vedla v Chocni smíšený pěvecký sbor Zvukobor. Dávala ti někdy nějaké hudební rady?
Ona měla zkušenosti se sborem, což je oproti kapele tak něco jiného, že mi moc co poradit nemohla. Tím jsem se musel prokousat sám. Ale rád vzpomínám na jednoho mladého učitele zpěvu na základní škole. Byl to čerstvý absolvent konzervatoře, který byl úplný blázen do rokenrolu. Když zjistil, že i já hraju na piano, dával mi po vyučování lekce. Když jsem pak v prváku na zemědělce nastoupil do první kapely, tak tyhle hodiny s ním moc pomohly.
Dobrých rad, doporučení i jasných pokynů jsem dostal v životě spoustu. Učitel z houslí, když mě viděl, že na ně hraju jako na tehdy populární banjo, tak o mě málem přerazil smyčec. On málem zešílel, no jo, ale když oni tehdy začínali Plavci a mně se tak hrozně líbili.
Za 21 let jsem napočítal na dvě desítky CD, které se mohou pyšnit tvým otcovstvím. Máš svoje děti stejně rád, nebo jsou ty mladší tvému srdci blíž?
To je vývoj a nedá se to říct. Pořád se musíš něco učit a někam posouvat. Je ale pravda, že někteří mí kamarádi mají nejraději to první CD. To bylo mimochodem hodně ovlivněné Janem Hamrem.
Co je nejlepší, je těžké posuzovat u každého muzikanta. Vladimír Mišík má dodnes nejoceňovanější desku Kuře v hodinkách z roku 1972. Čím to? Myslím, že to bylo něco nového, progresivního a nebylo to blbě udělané. Velký význam měly i texty Josefa Kainara.
V každém období je něco, co sedí, co dokáže oslovit a u mě to bude asi to samé.
Nejdeš tak trochu proti proudu, když hudbu na CD nahráváš ve studiu živě a přitom řada muzikantů si poradí jen s programem a počítačem?
Hele, já někdy říkám z legrace, ale možná na půl i vážně, že mě Bůh potrestal tím, že mám skoro absolutní sluch. A to mi hrozně vadí, že i v rádiu všechny ty elektronické samply slyším. Já vím, že většina lidí, snad 90 % o tom ani neví a vůbec netuší, že je to jen elektronika. Já bohužel jo a nemám to rád. Na druhou stranu to chápu a i já kvalitní samply používám. Nic na plat, živá muzika je živá muzika a tomu se žádná elektronika nevyrovná. Musí tam být slyšet i ty nádechy i ty doteky na klapky dechových nástrojů. Ale tóny musí být přesné. Slyším, i když je to posunuté jen o čtvrt tónu. Pak mi hudba neladí a není to ono. A v tom je i kus prokletí.
František Teichmann, foto autor a archiv I. Michalce
Ilja Michalec *1952
Rodák z České Lípy prožil dětství v Chocni, kde jeho maminka vedla smíšený pěvecký sbor. V Lanškrouně absolvoval Střední zemědělskou školu. Jako všestranný muzikant a skladatel se prosadil v několika regionálních kapelách, včetně legendárního Orionu. Mnoho let se věnuje talentované mládeži a dává jí příležitost v kapelách One Brain i Next Level. Od roku 2001 pořádá jazzový minifestival Jazz a Little Otherwise. Mezi jeho koníčky patří také entomologie, filatelie, akvaristika a zahradničení.