Kubovu akci jsem hned v pátek doplnil o výjezd z Lanškrouna do Rýdrovic, kde se spalo, abych ukázal, že my se kilometrům v kopcích nebráníme. Synek cestou málem vypustil duši, protože měl předtím dvouhodinový trénink na fotbale, ale co už – že život není peříčko, se mnou nezakusil poprvé.
V sobotu jsem měl ambici dojet na vrchol Bukové hory kolmo, ale další tátové naznačovali, že se se mnou nechtějí na tratích nahánět. Uznal jsem, že bude lepší se nerozdělovat a přiblížit se do Červené Vody hromadně auty. Kupodivu ostatní disponovali dostatkem volného místa i pro naše dvě horská kola.
Dole v Červené Vodě jsme nakoupili permice stejně jako v zimě na sjezdovky. Čtyři hodiny pro dva za bratru 1050 Kč říkají, že každá legrace dneska něco stojí. Na celý den je cena jen o chlup vyšší. Kolo se dalo celkem snadno zavěsit na hák zezadu kabinkové sedačky a za dvanáct minut jste na vrcholu Bukovky. Jako začátečník posera jsem volil stejně jako ostatní modrou sedmikilometrovou trať. Trochu se mi stáhlo nejen hrdélko při pohledu na sérii „klopenek“ hned na začátku. Normálně jsem vyměkl a raději první úsek probrzdil. I tak jsem ale co chvíli měl pocit, že skončím potupně na zemi. V pocitech trapnosti mě příliš nekonejšilo ani vědomí, že někteří tátové ze skupiny na tom byli podobně.
Synek naopak okamžitě odkoukal od zkušenějších fígle a mastil dolů bez bázně. Okamžitě bylo také jasné, že Kubovo „celopéro“ se na trati chovalo o poznání lépe než můj horák, který má odpruženou jen přední vidlici. Ve druhé jízdě se osměluji ověřit teoretické zákony odstředivých sil v praxi a začínám projíždět klopenky, jak se má.
Kupodivu to funguje a zkušenější borci mi jen pomáhají doladit techniku průjezdu.
V noci dost pršelo, takže všichni rychle dostáváme i správné bahnité mimikry.
Že bych se však odhodlal na červenou, nebo nedej bože černou trať, mě nenapadá ani ve snu. Na velké části modré trati mám stále dost výzev a upřímně řečeno, čtyři sjezdy mi za dopoledne bohatě stačily. S každým dalším „ostřejším a odvážnějším“ trailovým kilometrem dostává zabrat celé tělo a svaly se začínají ozývat.
David Knápek obsluhující vlek mi potvrzuje, že traily se v posledních dvou letech staly na Bukovce hitem a jezdí sem pravidelně čím dál tím víc lidí. Připouštím, že je to docela zábavné „dobrodrůžo“ a že si tu člověk může bezpečně vyzkoušet i řadu reálných cyklistických situací v terénu. Bláto mám sice od hlavy až k patě a se zaujetím zkoumám i jeho chuť, ale endorfiny to přebijí. Děti pak určitě získají větší jistotu a zkušenosti do sjezdů i respekt z nich. Že bych ale opustil radost z objevování divokého terénu regionálních polňaček a lesních cest, to určitě nehrozí.
Tak trochu mi traily připomínají sjezdové lyžování, jen nejsou závislé na umělém zasněžování, a tak hádám, že před sebou mají o dost jistější budoucnost.
Sluší se traily na Bukovce představit. Celkem jsou tu tři sjezdové a jedna výjezdová trať.
Modrou jsem vám už představil a dá se celkem dobře zvládnout i na trekovém kole.
Každopádně celoodpružené kolo se silnými brzdami je určitě lepší varianta a taky mnohem příjemnější pro zadek. Takové kolo si taky můžete dole u kasy půjčit za cca 1200 Kč na den. Červená, a především černá trať je pro mě úplný masakr, který má smysl zkoušet, pokud máte posunutý pud sebezáchovy, perfektní kolo na sjezdy, a především bohaté zkušenosti. Černá se totiž klikatí přímo pod lanovkou a je zřejmé, že moc chyb ani nezkušeností neodpustí. Nic pro váhavé střelce. Výjezdovou trať jsem nezkoušel, ale určitě to může být do budoucna tréninková výzva.
Pro nejmenší je hned u dolní stanice lanovky ještě minibikepark, a i ten je rozdělený podle barev na různě náročné úseky.
Podrobné informace: Trailpark Bukovka - Horský Resort Buková Hora
František Techmann
