Samir říká, že se do rajčat zbláznil.
NA ZAHRÁDCE U SAMIRA
Samira Braika znám více než 20 let, příběh jeho rodiny by vydal na samostatný článek, ne-li na román a nebudu tedy plýtvat střelným prachem. Prozradím jen tolik, že pochází z Alžírska, kde se narodil české matce a alžírskému otci. Občanská válka a terorismus je v polovině devadesátých let zavedly zpátky do země jeho maminky, kde dnes i s bratry žije.
Jeho pojetí zahrady má blízko k tomu, co nazýváme permeakultura. Klasický zahrádkář, by nad jeho „džunglí“ asi spráskl ruce, ale máte-li smysl pro přirozenou krásu rostlin a přírodní vztahy, rychle zjistíte, že to, o co se snaží, má smysl. Zdůraznil bych termín snažení, je velmi důležitý, protože vystihuje podstatu jeho zahradničení. Zkouší, přemýšlí a bádá na zahrádce. Pokud se něco nepodaří, tak to bere jako zkušenost. „Třetinu úrody mi něco sežere, ale to je dobrý, to beru“, říká hned na úvod a směje se. Základem jeho zahrady jsou vlastní semena, které často získává od jiných pěstitelů, ale neváhá se obrátit ani na botanickou zahradu. Důležitým základem všech postupů je, aby si rostliny na dané místo zvykly. Ruku v ruce s tím jde příprava záhonů. Ty připravuje několika odlišnými způsoby, které lze shrnout do termínu „lasagnový“ záhon. Podobně jako se skládají jednotlivé složky na italskou klasiku, i tady se na záhon postupně vrství materiál. „Základem jsou větve a silnější kusy dřeva, klidně tlejícího. Navrch přijdou drobnější materiály: listí, hnůj, kompost, zemina, tráva a sláma. Člověk používá především to, co má k dispozici nebo se mu podaří sehnat“, popisuje přípravu záhonu Samir. Záhon lze vrstvit do hrobečku přímo na zemi, nebo lze vykopat cca 30 cm hluboký základ a ten postupně plnit. Záhon zpočátku vyčnívá nad povrch, ale postupně se slehne. Během roku se pak doplňuje o posekanou trávu a jiný čerstvý materiál, kterým se pod rostliny nastlává. Dobře připravený záhon pak slouží i 10 nebo 12 let.
JAK SE NENADŘÍT?
Podstatou pěstování je následně několik dalších věcí. Za prvé se záhon neryje, protože při obracení materiálu se ničí přirozené ekologické vztahy organismů, na kterých permeakulturní pěstování rostlin stojí. Pouze se do jednotlivých kapes sází rostliny. Povrch se průběžně mulčuje materiálem a k přihnojení stačí voda smíchaná se slepičáky, nebo i lidskou močí. „Říkám dětem, že jestli chtějí něco udělat pro rostliny, tak se mají vyčůrat do záhonu“, směje se, ale zdůrazňuje, že moč je třeba před použitím ředit v poměru 1:10 ve prospěch vody. Systém je také nastavený tak, aby se nemuselo zalévat. Tedy ne že by se vůbec nezalévalo, ale jen při dlouhém suchu. To je vzhledem k letošnímu mokrému létu úsměvné, ale předchozí léta byla voda na mnoha místech problém.
Do záhonů se pak sází, co je libo. Rajčata, okurky, fazole, brambory, cibule, celer a cokoliv dalšího, co máte rádi. Rostliny se mohou i kombinovat, ale pozor na brambory, ty patří daleko od rajčat, protože se z nich šíří plíseň. Samir letos už brambory raději sklidil, protože nechtěl riskovat ohrožení svých milovaných rajčat. Pěstuje cca 25 odrůd a celkově okolo 100 rostlin. Přednost dává starým odrůdám. Tvrdí, že trpí rajčatovou mánií. Některá má vysloveně proto, aby zjistil, jak rostou v rozdílných podmínkách. Hned na první pohled je přitom jasné, že rajčata v lasagnových záhonech jsou objemem trojnásobná oproti těm, co zasadil přímo do půdy. Baví ho pěstovat i rajčata, která nejsou tak chuťově zajímavá, ale plody jsou zajímavé barevně. „Když se pak podíváš na záhon a vidíš ty barvy, musíš si říct, že je to nádhera“, popisuje nadšeně Samir.
VLASTNÍ SEMÍNKA
Získávání vlastních semínek není složité, ale chce to dodržet postup. Z nejlepších dozrálých plodů se odeberou semínka a smíchají s trochou vody. V roztoku se nechají 2 – 3 dny odstát, tak aby se z povrchu odloučil povrchový sliz. Semínka se několikrát properou ve vodě. Ty, co plavou na hladině, se vyhodí, nic by z nich nevzešlo. Následně se přecedí roztok přes sítko a semena nechají doschnout na suchém a dobře odvětraném místě. „Tvrdí se, že semínka mají klíčivost maximálně dva roky, ale já mám zkušenost, že dobře klíčí i po čtyřech letech“, popisuje Samir a radí, aby pěstitelé neseli sadbu příliš brzy. Podle jeho zkušenosti stačí koncem března. Čemu se pak vyhýbá, jsou všechny F1 rostliny, protože z nich nelze získat kvalitní semena. Důležitá je i praxe, kdy semínka se rozdávají, sdílí a jen někdy nakupují.
CO, JAK A KAM
V permeakulturní zahradě se hodně přemýšlí o tom, jak a kam svítí slunce. Některé rostliny potřebují ranní východní slunce a vlhčí stanoviště, ale rajčata mají rádi sušší místa a hodně slunce. Letošní rok zatím rajčatům moc nepřeje. Je hodně vlhký a chladný, ale Samir se na situaci se dívá shovívavě. Tak to je a nic se s tím nedá dělat. Chemii v zahrádce nepoužívá. Nemilosrdně ale likviduje všechny náznaky plísní a radí: „Když je takhle vlhko, chce to rostliny kontrolovat denně, jak se plíseň rozjede, nic ji nezastaví.“
Krom běžných rostlin se snaží pěstovat i fíkovník, boby, cizrnu, topinambur nebo kanadské borůvky. Fíkovník však potřebuje na zimu zakrýt, jinak by nevydržel mráz.
Dospělé ovocné stromy a přilehlý les mu nabízí dostatek organického materiálu jak pro mulčování, tak i kompost a přípravu záhonů. Trávu seče průběžně. Používá ji jako mulč a později hnojivo.
Permeakulturní zahrádka je divočina hýřící barvami, hmyzem a ve výsledku i slušnou úrodou. Samir se pořád učí a i já teprve začínám sbírat zkušenosti. Chybám se nevyhne nikdo a důležité je i mentální nastavení každého zahrádkáře průkopníka, protože okolí ne vždy váš nový přístup ocení. Je to ale velké dobrodružství, tak proč se do něj nepustit.
František Teichmann, foto archiv S. Braika a autor