Kousek od vrcholu Lázku se to dost zvedá
A přesně tak to dopadlo. Chladné ráno bylo k prvním nastoupaným metrům milosrdné a v hlavě znějící šlágr Olympicu: „Jsem to já jak za mlada, stejný věci mě napadaj“, úspěšně zaháněl obavy z chabé fyzičky. Ve zvedání od Valteřic na Bukovku ale skončila veškerá sranda a na kole jsem se udržel jen díky sloce: „Tak nezoufej, nic to není, za chvíli se to změní“. Těsně před vrcholem mě zprava předjel nějaký „elektrikář“ nestoudnou rychlostí, aby se z něj na vrcholu vyklubal Vlasta Morávek na parádním horáku bez motoru. Vlasta rozhodně v srpnu nenajel jen dvě kila.
Na Sucháku je vedro k zalknutí, šklebím se do slunce a kam se kouknu, sedí nějaká známá tvář. Snažím se vesele konverzovat, ale v uších slyším: „Připadám si starší, menší, sám“. Obyčejně se tu choulíme u ohýnku, ve snaze alespoň zlehka se ohřát. Dnes bylo rozumné schovat se do stínu a k čaji dokoupit malinovku. Párek jako vždy zmizel v břiše na dvě kousnutí. Náladu mi vylepšuje vědomí toho, že většinu stoupání máme za sebou, čeká nás celkem příznivé klesání do Jamného a pak Jablonné s kafem a kávovým řezem v místní cukrárně. Slečna za pultem nám na stolek dodá i karafu s vodou grátis. Nevídaně přátelské gesto přehlušilo pocit, že řez má své nejlepší dny za sebou. Konec konců já taky.
Kofein mě ale nabudí a další porce cca 20 kilometrů jde lépe, než bych čekal, zpívám si: „Skončili jsme jasná zpráva“ a je mi jasný, že už to dnes nějaký bude. Na Mariánce skupince amíků, kteří jsou v Čechách na Fulbrightově stipendiu, vysvětluju jejich včerejší kulturní zážitek na lanškrounském náměstí. Nadšeným „wau“ reagují na informaci, že Olympici jsou takoví čeští The Rolling Stones a hrají také už přes šedesát let. Jen Mick Jagger je o rok mladší než Petr Janda.
Na náměstí jsme za dvanáct minut. Beru diplom a medaili a ženu do sprchy. Ve vaně pozoruji bláto, písek a něco z říše hmyzu. Nejvíce ale přemýšlím nad tím, jak to ten Petr Janda v jedenaosmdesáti letech dělá, že z něj srší energie jako zamlada.
František Teichmann
