Minulý čtvrtek proběhla v celé republice akce „ Vidíme to černě“. Žena se ráno soukala do slušivých bohužel i těsných černých šatů s proslovem, že už je to asi naposled, co si je bere. Nahoře už je to prý „dost na fest“, ale pro jednou, že to dá. Chechtáme se tomu, ale stav naší profese zas taková sranda není. Problémů se za léta nakupilo a bohužel se častěji skloňují jen učitelské mzdy než to, co všechno s naší prací souvisí. Uvedu konkrétní příklad. Většina rodičů oprávněně žádá, aby jejich děti prošly třídami, kam se budou těšit, kde se budou rozvíjet všechny jejich schopnosti, kde se budou cítit bezpečně a nebudou zbytečně biflovat. Pro kantora nelehký, nikoli však nesplnitelný úkol. Stane-li se však hodnotícím kritériem naší práce přijímací test, lehce lze zběhnout od toho, co je podstatné pro děti k tomu, co je podstatné pro zdárné napsání testu. Obdobně je to s maturitami, které určují výuku mnohých předmětů víc než je zdrávo.

Připočítám-li k tomu, že se od moderního českého kantora očekává také zvládnutí „problematických dětí“ v rámci inkluze, vychází nám jednoduchá rovnice, ze které vyplývá, proč se vystudovaní kantoři do škol nehrnou. A problém už dávno není jen nedostatek kvalitních kantorů, ale jakýchkoliv kantorů na výuku matematiky, fyziky, chemie atd. S tím, jak stárne kantorská populace, bohužel bude hůř.

Nelze zjednodušeně tvrdit, že věci se nemění a všechno je špatně. Pokud se ale vláda rozhodla třeba pro inkluzi, musí být ochotná tento složitý a náročný projekt také ufinancovat. Protože jinak skončíme na půli cesty a průšvih to bude především pro ty děti.

Učitelé, co zůstávají, jsou často srdcaři, kteří se nehroutí s každou další koncepcí a ve školství je drží jiné hodnoty než jen výplata. Zažili toho už dost, ale zůstávají optimisté. Ne v tom, že se jejich finanční situace zázračně zlepší, nebo že kroky ministerstva povedou správným směrem, ale že jejich práce má smysl, je důležitá a dá se v ní zažít mnoho silných lidských příběhů.

František Teichmann

Učitelky ze ZŠ A. Jiráska Lanškroun