„Setkal jsem se tu s jedním polským misionářem a shodli jsme se, že oba vedeme jen takový kecy o erotice“, ohodnotil setkání se Zbigniewem Czendlikem. První přídavek v závěru zase uvedl těmito slovy:  „Ještě vám zahrajem jednu pitomost, je trapný a takhle to bude ještě trapnější!“.

Dirigent Pavel Šnajdr není, jak řekl Brabenec, žádná "mánička".

Kytarista David Babka a Vratislav Brabenec.

Potlesk ve stoje od lanškrounského publika

Když se dirigent Pavel Šnajdr významně podíval na úplném začátku koncertu na autora textů a saxofonistu Plastiků Brabence, jestli už lze začít, jinou odpověď než „můžeš vole“ snad ani očekávat nemohl. Faktem je, že Brabenec svou ortodoxní upřímností, smyslem pro humor a „vybraným slovníkem“ vyvětral ze sálu všechny předsudky i jakékoliv formy škrobenosti. Atmosféru uvolnil hned první větou, když okomentoval úvodní řeč hobojisty Viléma Veverky jako „strašnou“. A především strašně dlouhou.

Přitom to byla řeč celkem krátká a v mnoha směrech zajímavá. Hned na začátku vyzdvihl úroveň koncertního sálu v Lanškrouně, který nemá dle jeho slov v České republice obdobu. Následně dal do kontextu spojení Plastiků a Filharmonie Brno a zavzpomínal na význam Martina Magora Jirouse pro skupinu. Faktem je, že originální a nenapodobitelní Plastici se v sedmdesátých letech stali symbolem boje s komunistickým režimem. Normalizace se mimo jiné vyznačovala bojem s čímkoliv, co přesahovalo socialistickou představu o umění a vkusu. Plastici proto byli po dvacet let pronásledování a jejich členové nejednou skončili za katrem nebo byli perzekuováni státní bezpečností. A právě semknutí opozičních intelektuálů na obranu nespravedlivě stíhaných vedlo v roce 1977 ke vzniku Charty 77. Její členové v čele s Václavem Havlem se o 12 let později významně podíleli na deinstalaci komunistického režimu v Československu.  I proto si Lanškroun lepší koncert k připomenutí 30. výročí sametu nemohl přát. Dík za to určitě patří Markétě Staňkové, které se podařilo tenhle koncert do Lanškrouna přivést.

Večerní program začal v 19 hodin dokumentárním filmem, který představil kapelu The Plastic People of the Universe. Po osmé zahráli Plastici spolu s Filharmonií Brno skladby z alba Co znamená vésti koně. V podstatě jde o Milanem Hlavsou a Michalem Nejtkem zhudebněné texty Vratislava Brabence z let 1968 – 1979. Svou hudební režií i originalitou a nadčasovostí byly srovnatelné s tím, co se na hudební scéně odehrávalo v západní Evropě. Bohužel zakázaní Plastici nesměli vystupovat a veřejnost se mohla s jejich tvorbou seznámit až v devadesátých letech. Závěrečný dvojnásobný aplaus nezazněl jen jako hold výjimečnému hudebnímu zážitku, ale i respektu k lidem, pro které svoboda představovala absolutní hodnotu.

Text a foto: František Teichmann