Mašinky svým chováním v pohádce symbolizují lidské vlastnosti, jejich slabosti, chyby i omyly. Každá z nich se vlastními silami dostane do úzkých. V tom je pohádka aktuální dodnes, protože lidé zvolí špatnou cestu nejednou dobrovolně jen proto, že něco chtějí a neumí si něco odepřít. A že je někdo varuje, na to mašinky kašlou, stejně jak my lidé ve svých osobních příbězích. Mašinky mě bavily, ale nejvíc dvě. Pyšná mašinka zvládnutá s přidrzlou samozřejmostí Viktorií Voglovou a pak silná pětsetčtyřiadvacítka, kterou zahrála Oldřiška Urbanová.
Hlavní tři role v Mašinkách jsou ale lidské. Excentrický, pedantský a ambiciózní přednosta stanice má v podání Adama Kudláčka hodně afektovanou podobu, ale je uvěřitelný ve své vznětlivosti až groteskní, což se ale do pohádky hodí. Jeho protipólem je pan Blahoš. Uvážlivého a zkušeného nádražáka, který má svou práci i všechno kolem nádraží a vlaků rád, se věrohodně zhostil Antonín Hubený. Dokáže vždy poradit a přednostovu vznětlivost vyvažuje s fajfkou, kterou nepustí z ruky. Třetí roli tajemného černokněžníka Zababy dostal Viktor Teichmann. Přísná až striktní povaha černokněžníka vyžaduje sebevědomé vystupování a soustředěnost. Nikde žádný prostor pro úsměv, jen vážnost. To je pro herce těžká poloha. Tím spíš, když jde o mladíka, který s podobnou rolí nemá žádné zkušenosti. Rád konstatuji, že nikdo z diváků nemohl o Zababovi pochybovat. Šel z něj respekt i strach, i když se nakonec ukáže, že je v něm víc dobra, než by se na první pohled mohlo zdát.
Pěkné role měli ale všichni herci a každý svou osobitostí přispěl k tomu, že i pomalu se odvíjející příběh s nostalgickou poetikou první poloviny 20. století ocení děti i dospělí. Tady nemohu pominout i jedinou čistě dětskou roli syna Martina, který ve své herecké premiéře zahrál kluka Pašíčka a svou rošťáckou přítomností dával pohádce tu správnou dynamiku.
Hru ale chci pochválit ještě z několika důvodů. Třeba za nápady se scénou, která je jednoduchá, ale perfektně funguje. Bavily mě efekty kouře i klobouky, které nahrazovaly komíny mašinek. Za geniální považuji nápad s pojízdnou drezínou a Zababovem, který vznikl na druhé straně sálu červeným nasvícením. Světlo dávalo této scéně až hororový nádech a docela rád bych viděl, jak na ni budou reagovat ti nejmenší dětští diváci.
Hra je silně podmanivá i svou zvukovou kulisou, syčením lokomotiv, a bluesovým saxofonem Adély Žákové, který provází hru na mnoha místech.
Pohádku o mašinkách napsal Pavel Nauman v těžkých dobách druhé světové války, a tak v ní je cítit určitá míra melancholie a smutku. Hlavním poselstvím pohádky je však naděje. Že se dokážeme poučit z chyb, zbavit se pýchy, navzájem si pomoci, a dokonce se i zbavit prokletí. A to jsou hodnoty, které jsou dnes aktuální stejně jako v roce 1942.
Text a foto: František Teichmann
