Že jste svou duši upsali veskrze návykové a místy destruktivní řeholi, která vám sežere veškerý volný čas, vám dochází postupně. Hned ráno jsem po prolistování Camolettiho hry mírně zcepeněl. Vůbec jsem netušil, jak narvu do paměti bezmála šedesát stránek textu. Další ránou byl pohyb na jevišti. Chodil jsem, jako bych měl v kalhotách smrkové latě. Co všechno já se musel naučit!
Blížící se termín premiéry umocnil obavy z hrozícího ohňostroje trapnosti. Režisérka Šteflová mi už ego nehýčkala. Zdrhnout se nedalo, to mi zodpovědnost nedovolila. Byl jsem v pasti, kterou rozptyloval jen černý humor a svatovavřinecké od Honzy Franka. Atmosféra houstla, protože za dveřmi nestála jen premiéra, ale spolu s ní i obrovitý společenský průser v podobě obludy, která se držela za otylý pupek a nepřestávala se smát. Mně.
Velmi úspěšnou hrou byli také Světáci
Režisérka Růžena Šteflová na premiéře hry Vrátila se jednou v noci
Přišel den D a hodina H. Fakt vlezu na jeviště do oslňujících halogenů. Slova se derou, ani přesně nevím odkud, vedrem mi po zádech stékají čůrky. A pak se to stane. Hlediště se zasměje, později hlasitě rozchechtá a místy zalyká smíchem. Tréma je pryč. A mně dochází, že jsem přiblblý francouzský nýmand a bývalý boxer. Stojím v cizím bytě na předměstí Paříže jen v trenkách a napínám svaly, protože hodlám zaujmout dámu před sebou. S každou další reprízou je mi tu líp, je to opojné jako vítězství v loterii.
Divadlo Ve středu slaví dvacet let. Mnoho mých ochotnických kolegů zažilo to, co popsaly předchozí řádky. Chemie mezi divákem a hercem je podmanivá, ale já získal ještě bonus navíc. Divadlu Ve středu jsem vymyslel název, ono mně na oplátku přihrálo manželku. Jsme si kvit.
František Teichmann, foto archiv Divadla Ve středu a autora