Režisér a autor hry Jan Střecha své herce nikdy nešetřil tím, že by jeho hry byly snadné. Množství postav, rychlé dynamické dialogy a vycizelované texty s vrstevnatými odkazy jsou dřina. Tentokrát ale nešetřil ani svou vlastní učitelskou profesi, kolegy ze školy a vůbec povědomí o lanškrounském gymnáziu a jeho už legendárních postavách. Proklamace, že podobnost s reálnými lidmi je čistě náhodná, není lež, ale trochu se u toho usmívám.
První část Kluziště staví na situační komice postavené na ne zcela nepravděpodobné situaci, kdy se učitelé gymnázia rozhodnou menší prostor za školou změnit ve svém volném čase na kluziště pro výuku tělocviku. Akce se logicky chopí „švihadla“, tedy tělocvikáři, kteří musí řešit nejen poněkud příkrou novou ředitelku, ale i věčně „nasratého“ rázovitého školníka, který brání čemukoliv, z čeho by pro něho koukala nějaká povinnost. Třeskuté mrazy, s nimiž kantorům pomáhá konzumace lihovin, snaživá skupinka skautek a trojice hajzlíkovitých výrostků přináší řadu komických situací. Nebyl by to ale dějepisář Střecha, kdyby do studentských srandiček nenaimportoval i něco z edukace. A tak se okolo kluziště postupně objevují významné osobnosti i situace z historie školy. Císařpána Františka Josefa I., který opravdu v roce 1894 na škole přespal, střídá banda odpudivě zapálených Hitlerjugend, Bóža Modrý a konečně i „soudruh“, se kterým historický exkurz končí.
Ředitelský "kartáč" od Evy Janyškové
Císař František Josef I. v podání Víta Šembery
Veronika Burešová, co by Gymla očarovala hejtmana Adama Kudláčka.
Mýtická postava Gymla
Režisér a autor her Jan Střecha
Tady všude se studentští herci baví dosyta a s nimi i publikum. To poučené, které školou prošlo, o kus víc. Střecha nechává studentům nejen jadrnou češtinu, ve které se nechodí pro ostrá slova daleko, ale nebojí se ani nekorektního humoru. Pro někoho by to mohla být jízda po tenkém ledě, ale já říkám zaplať pánbůh za to. Když si Adam Šembera coby Hermann a vedoucí Hitlerjugend splete Vietnamce s Japoncem, a pak ho oslavuje jako spojence, nelze se nedržet za bránici. Adam Šembera jako herec začátečník byl nepřehlédnutelný nejen díky bezmála dvěma metrům výšky, ale i schopností velmi přesně vystihnout své role, fašistu Hermanna a učitele Špinara.
Kluziště končí objevením studny, která je důležitým motivem druhé, kratší a méně veselé hry. Tady autor scénáře častěji otázky pokládá, než na ně odpovídá. Postarší češtinář Pecha je evidentně autobiografická postava. Konfrontována se současnými školními trendy i systémem si najednou neví rady, jak si poradit s inkluzí, hyperkorektností, novými trendy, ani s žáky, kterým čím dál tím méně rozumí. Podobné pocity s ním v publiku sdíleli nejen ti, kdo pravidelně stojí u katedry.
S budovou gymnázia to v moderní době, kterou karikaturně načrtává děj Studny, nemusí skončit dobře. Ve studni ale naštěstí žije tajemná až mýtická postava Gymla, která se všemi, kdo to se školou nemyslí dobře, udělá krátký konec. Žensky smyslné rysy a hlas Veroniky Burešové Gymlu nakonec činí ještě děsivější. Jako první skončí na dně hluboké studny vykutálený hejtman, který navrhl budovu zbořit. O to vtipnější byla po představení závěrečná řeč Jana Střechy, ve které mezi sponzory děkoval i Pardubickému kraji. Každopádně pro dobro kolektivu Škeble doufejme, že na kraji mají smysl i pro jadrnější humor.
Celkem cca čtyřicet postav a třicítka herců v obou hrách je pro mě těžko představitelný ořech, na kterém je snadné vylámat si zuby. Režisér Střecha se ale netají tím, že 15 až 20 repríz je v plánu. Řada detailů hry je precizních, třeba voda tryskající z hadice nemá chybu, stejně jako hydrant nebo studentská kapela, která hry doprovází živou hudbou. Výkony Víta Šembery v trojroli mě bavily a při jeho ztvárnění školníka jsem si prostě musel vzpomenout na Antonína Rykalu. Naprosto přesvědčivý učitel Pecha Pavlovi Studenému seděl jako pověstný hrnec na zadku a vyseknout mu musím poklonu i za to, že v současnosti hraje ve čtyřech představeních a páté zkouší.
Autorovo poselství publiku sice přináší složité otázky současného školství, ale neochvějně z něj cítíme lásku ke kantorské profesi i místnímu gymnáziu. To už roky potvrzuje i svým mimořádným nasazením v práci se studenty školního souboru Škeble.
S focením to ale tentokrát bylo značně obtížné a přimlouvám se za to, aby příští vystoupení ve Foree mělo o trochu více světla.
František Teichmann