Ze severního svahu v Polabí nevídaného útvaru Kunětické hory jsem obdivoval zasněžené vrcholy Krkonoš s dominantou Sněžky, když jsem zaregistroval, že za mnou stojící mladík objímaje slečnu popisuje hřebeny v dáli jako Orlické hory. "To jsou Krkonoše," říkám a s úsměvem napravuji omyl dotyčného. Ten si však vehementně stojí za svým a z pohledu vyčtu dovětek, že jsem blb. Orlické hory byly sice také patrné, ale téměř o 90° vpravo. To už ale dvojici nezajímalo. Na nádvoří hradu jsem se těšil na zajímavý výklad o tomto historicky i geologicky výjimečném místě a neváhal čekat čtvrt hodiny na průvodce. Ten přišel, vše velmi dramaticky shrnul během pěti minut a poslal nás, ať si hrad projdeme sami a nezapomeneme si prohlédnout draka a expozici útrpného práva. Vyšlapal jsem schody a z věže se kochal výhledy do okolí. Zaujala mě i jedna z cedulí popisující místní populaci krkavcovitého ptáka kavky obecné. Text byl celkem poutavý, avšak doprovodná fotografie vpravo nepatřila místnímu opeřenci, ale alpskému kavčeti žlutozobému, jehož zbarvení je jiné a zcela nezaměnitelné.

V době postfaktické se chceme hlavně bavit, zajímají nás emoce jako hlavní hodnoty, fakta jsou podružná. Chceme se dojímat, rozčilovat, zlobit a bát. Politika, státní instituce i třeba školství má pak naše pocity brát sakra vážně! Ve volbách nevolíme ty, co nabízí promyšlené programy, přednost dáváme těm, co vyvolávají emoce, co nás pobaví a na všechno mají pohotové odpovědi. Že jsou to zjednodušující polopravdy nebo i úplné nesmysly není podstatné, hlavně že byla řachanda a že se furt něco děje. Není třeba nahlížet pod povrch, není třeba se ptát a pídit, strejda googl si pamatuje za nás. Vzdělávání je otrava.

Facebook nabízí spoustu skvělých možností, stejně jako celý internet. Jen je třeba občas zalistovat v atlasu ptáků, vzít do ruky mapu a kompas, nebo se s pokorou rozjet za hranice naší české kotliny.

František Teichmann