Pokud jsem až dosud považoval jihoitalskou náturu za typicky nespolehlivou a věčně nedochvilnou, šeredně jsem se spletl. Jejich tolerance vůči těmto nešvarům je v pravdě bezbřehá, ale každý den se začínalo na minutu přesně, což mi v očekávání tradiční jižanské pohody přišlo poněkud nepatřičné. Veliké italské srdce se projevovalo nejen pohostinností, ale i všestrannou vzájemnou péčí. Studenti bez okolků objímali své učitelky, jako by to byly jejich mámy a jim zase nebylo za těžko věčně hladovým krkům vařit "pastu" i v nočních hodinách. Italské silnice by vydaly na samostatné pojednání, tak to shrnu konstatováním: V Čechách máme udržované komunikace a bázlivé řidiče. Od návštěvy Sicílie občas myslím na grilované kuře s tymiánem polité citrónovou omáčkou, ale taky na Českou zemi, kterou díky žluté barvě řepky jasně odlišíte od Rakouska i z výšky 11 kilometrů.

Slunce nás letos neopouštělo nikde, ani 500 km od polárního kruhu. Při cestě volnou krajinou si však musíte zvyknout na zvuky připomínající chůzi po přemrzlém sněhu. Jeho zbytky jsou všude patrné, ale nejsou příčinou křupání. To způsobují zcela vysušené stélky dutohlávek. Je to nejen na vyvrknutí kotníku, ale i na zamyšlenou. Klima se pro tento rok tak trochu zbláznilo napříč celou Evropou. V centrálním Norsku od zimy nepršelo, na Sicílii chumelilo v druhé polovině dubna a v Čechách máme od stejné doby tepleji než na březích Tyrhenského moře.

Cestou domů ve vlaku si moji studenti zhasli v kupé, aby po více něž týdnu znovu mohli zažít tmu. Chyběla jim. Na výjimečné přírodní procesy navázaly v zápětí i politické milníky. Stisk pravic Donalda s Kimem možná vstoupí do učebnic. Milošovo pálení trenýrek asi ne, nicméně dokládá, že se letos nezbláznilo pouze počasí.

František Teichmann